Nenávidím ho!

1

Jsem nepoučitelná a proto to tady zkouším ještě jednou. Tohle je můj druhý a pravděpodobně i poslední pokus o napsání něčeho čitelného, tak uvidíme, jak to dopadne.

Lea (7)

„Tatí! Tati, koukej, co jsem nakreslila!" „Broučku promiň, ale tatínek teď musí pracovat." odbyl mě, tak jako vždy. „Ale to není fér, ty pořád jen pracuješ a vůbec se mi nevěnuješ," fňukla jsem. „Leo, neruš tatínka a pojď za mnou do kuchyně, ten obrázek můžeš tatínkovi ukázat později," zatáhla mě za rameno mamka, a tak jsem jen svěsila hlavu a šla za ní.

„Tak co, podíváme se na nějakou pohádku, jo?" „A co taťka, ten se nebude koukat?" „Leo, víš, že tatínek musí hodně pracovat, abychom měli z čeho žít." „Ale ty taky pracuješ a koukáš se mnou na pohádky, proč on nemůže?" nechápala jsem. „Zlato, to pochopíš, až budeš starší, ale teď ho nech v klidu pracovat a vyber pohádku, já zatím udělám kakao," usmála se na mě a odešla do kuchyně. Pokrčila jsem rameny a vrhla se do přebírání cédéček s pohádkovými příběhy.

S mamkou jsem si vždycky užila spoustu zábavy, koukaly jsme na pohádky, kreslily obrázky, pomáhala jsem jí v kuchyni a na zahradě, ale i tak mi chyběl táta, který chodil brzy ráno do práce a vracel se až k večeru, kdy byl velmi unavený a se mnou prohodil sotva pár slov. O to víc se mi věnovala mamka, která pracovala v nějakém obchodě, kam jsem za ní vždy po škole chodila, abych nebyla doma sama. Měla jsem ráda to prostředí, všechny její kolegyně se chovaly velmi mile a přenechávaly mi některé velmi důležité úkoly, jako rozmisťování cenovek. Byla to zábava.

„Koukej mami, proč je u toho domu tolik aut?" zeptala jsem se jednou mamky, když jsme se společně vracely z města domů. „To vypadá, že se do toho domu někdo nastěhoval," odpověděla mi zamyšleně. „Myslíš, že mají taky holčičku, se kterou bych si mohla hrát a povídat?" ptala jsem se dál. „To brzy zjistíme," odvětila mi mamka a já už se nemohla dočkat, až ta chvíle nastane. Ani ve škole jsem neměla moc kamarádek. Pár jich bylo, jako třeba Bára, ta zamlklá dívka s tmavě hnědými vlasy, které měla vždy zapletené do dvou copánků, nebo Aneta, blondýnka, která byla pro každou legraci a ráda plavala. To byly mé jediné opravdové kamarádky, se kterými jsem měla něco jako sesterstvo, ale i tak, toužila jsem po další kamarádce, navíc, kdyby to byla moje sousedka, všechno by bylo mnohem jednodušší. Mohly bychom se vídat pořád, běhat venku, nebo jen koukat na pohádky. Bylo by to super.

Mamka měla pravdu, jako vždy. Ještě ten den nám zazvonil zvonek. Plna nadšení z poznání nové kamarádky jsem se vyřítila ke dveřím a s prudkým trhnutím jsem je otevřela. Co jsem spatřila, mě šokovalo. Stála tam paní, asi tak stará jako mamka a za ruku držela chlapce, který měl obrovské hnědé oči a blonďaté vlasy. „Ahoj, je někdo z rodičů doma?" zeptala se nově příchozí, ale to za mnou už stála mamka a hned se pustila do seznamování. Já jen koukala na toho kluka přede mnou, zatímco on skenoval pohledem mou a svou mámu. Hm, takže žádná kamarádka, ale možná by i s ním mohla být legrace.

„Rády vás poznáváme, viď Leo, manžel ještě není doma, ale mohli byste se stavit zítra, to je sobota, mohli bychom uspořádat takovou malou večeři na uvítanou, tedy pokud se vám to hodí," mamka mluvila a mluvila a druhá paní jen přikyvovala, nakonec se rozloučila se slovy: „Tak tedy zítra v pět." a odešla spolu s tím klukem, jehož jméno jsme přeslechla, a který se jí držel za ruku jako klíště.

„Tys je pozvala na večeři? Děláš si ze mě srandu, vždyť je neznáme!" křičel táta na mamku a já jen nevěřícně zírala. „O to jde, alespoň je poznáme, Petra, tedy paní Dvorská, vypadá jako milá paní a její syn by se mohl spřátelit s Leou, když tady teď nikoho nezná. Nebo jsi snad měl na zítřek nějaké plány?" „Víš, že toho mám teď v práci hodně..." „Alespoň si odpočineš, pro jednou se nic nestane," usmála se mamka konejšivě a taťka se taky usmál a nato maminku políbil. „Tak tedy dobrá."

„Leo, dones tu solničku na stůl, zapomněla jsem na ni," požádala mě mamka a já poslušně šla. Celý den jsme se nezastavili, protože mamka to chtěla mít perfektní, ale já si nestěžovala, protože se mi táta konečně věnoval. Úklid domu jsme se chopili jako veledůležité mise, kde šlo skoro o život a její plnění byla neskutečná legrace, zvlášť když taťka uklouzl na mokré podlaze a poté z ní odmítal vstát, že je mu prý takhle dobře.

Asi pět minut po páté se ozval zvonek, tentokrát šla otevřít mamka a již za chvilku uvedla dovnitř návštěvníky. Paní nesla jakýsi dort a kluk, myslím, že se jmenoval Adam, pytlík karamelek, který mi hned jak jsme se zahlédli, strčil do rukou a hned zase zmizel za mamkou. „Jak se říká Leo?" napomenula mě mamka. „Děkuji," odvětila jsem a odložila sáček na linku v kuchyni.

Celou večeři jsem sledovala Adama, který seděl naproti mně a zarytě mlčel. Rodiče spolu živě diskutovali a já se k nim tolik chtěla přidat, ale probírali témata, kterým jsem za mák nerozuměla. „A co ty Adame, chodíš už do školy?" zeptal se taťka a Adam sebou doslova trhl. „Chodím do druhé třídy," odpověděl a upřeně na taťku hleděl. „Když na tebe tak koukám, vzpomínám si, že jsem jako malý kluk měl soustavu vláčků, nechtěl bys je vidět?" zeptal se Adama a jemu se rozzářily oči a jen přikyvoval. „Ale Adame, nemůžeme tady pána zdržovat," upozornila svého syna paní Petra. „Ale to je v pořádku Petro, beztak se na ně jen práší a není to zase taková práce sestavit železnici, zabere to jen pár minut, jdu pro ně," zakončil taťka, zvedl se od stolu a vyběhl schody do patra.

Když přinesl krabici a vyzval Adama, aby se k němu přidal při stavění, pocítila jsem něco, co ještě nikdy. Podivně to svíralo mé srdce a já chtěla začít křičet na otce. „Hlavně, že na můj obrázek jsi čas neměl!" Ale cítila jsem, že by mi to nebylo nic platné, jen by se mi vysmáli. „A co ty Leo, jak ti to jde ve škole?" otázala se mě najednou paní Petra. „Ve škole je to fajn, mám tam kamarádky a paní učitelka je na nás moc hodná," odpověděla jsem jí. „Tak to je dobře, jen se pilně uč," poučila mě paní s úsměvem. „Jé, oni jedou!" Ten výkřik mi rval uši, jak se jen tak může radovat. Nejvíc mě mrzelo, že se taťka taky usmívá a mamka jen přikyvuje. Taťka prohodil něco o tom, že bez takového chlapáka, jako je Adam, by to nikdy nedal dohromady a ten kluk se úplně dmul pýchou. Hlupák.

Konečně odešli. Byli tu tak dlouho a táta se pořád věnoval jen a jen tomu klukovi, jehož jméno od teď neznám. „Co se děje zlatíčko, jsi nějaká posmutnělá, co říkáš na Adama, mohli byste být kamarádi, co myslíš?" zeptala se mě mamka, která vešla do mého pokojíku a přisedla si na mou postel. Jen jsem něco zabručela, což mamce nevyhovovalo a zkusila to znovu. „Myslím, že je to fajn kluk, jen je hodně stydlivý, měla bys mu dát šanci. Dobrou Leo." Políbila mě na čelo a odešla. To víš, že jo mami, budu kamarádit s klukem, který mi ukradl taťku. Už teď vím, že jediný pocit, který můj vztah k němu vystihuje je nenávist. Ano, nenávidím ho.