Nenávidím ho!

3.

Lea (10)

„Ale mami, já slíbila Baru a Anet, že s nimi půjdu do kina. Dávají tu novou animovanou pohádku o té kočce, která se vrátí ke svému páníčkovi, kterému ji ukradli, přes půlku světa," zaprotestovala jsem. Už je mi deset, sice jen týden, ale jsem už velká holka a holkám jsem to slíbila už dávno a hodně jsme se na to těšily. „Ne Leo, na dnešek jsme domluveni s Petrou, že přijde i s Adamem a ty to víš. Jak by to vypadalo, kdybys tu nebyla. Áda by si neměl s kým povídat." No to by byla hrůza, pomyslela jsem si. Pořád toho kluka nemám ráda. Táta si na něj z nějakého důvodu vždy najde čas, zatímco mě vždy odbude kvůli nadbytku práce. Když jsem se se svým strachem, že mi tátu ten kluk ukradne, svěřila mamce, jen se začala smát a řekla mi, že nic takového není možné. Já jí dám, není možné, vždyť se to děje a on je tak drzý, že si to užívá.

„Co se tu děje," ozve se táta ode dveří. „Tati prosím, slíbila jsem holkám, že půjdeme do kina," zkouším to u něj. „Lee, tu večeři máme domluvenou také dlouho, takže tu zůstaneš, pro jednou to kino oželíš." To jsem to dopracovala, nikde žádné zastání.

Všechny večeře s rodinou Dvorských jsou stejné. Nejhorší na tom je, že se to opakuje každý měsíc. Jen jednou jdeme mi k nim a podruhé oni k nám. Dospělí se vždy baví spolu a počítají s tím, že se my děti, nějak zabavíme, ale jak se mám asi zabavit s někým s kým nemluvím? To bych chtěla vědět. Stačí, že s ním musím mluvit ve škole. Naše učitelka, jako by to napětí mezi námi vycítila a pravidelně nás dává do stejných pracovních skupin, když děláme nějaký projekt. A on je ke všemu tak neskutečně vlezlý. Nevím, jestli je opravdu tak hloupý, ale již několikrát jsem mu jasně naznačila, že o jeho společnost nestojím, ale on stejně další den přišel znovu.

„Proč jsi včera nepřišla," začala mě vyslýchat Anet, hned jak jsme se druhý den sešly v parku. „Naši mi to zakázali, protože jsme měli návštěvu a chtěli, abych byla přítomná. Moc mě to mrzí." „Nevadí, někdy příště. Ale ten film byl super," zasnila se Barča. „Tak jsem se těšila, ale kvůli tomu blonďákovi, jsem musela zůstat doma a koukat do talíře," zamručela jsem naštvaně. „Už to neřeš, spíš vymysli, co budeme dělat teď," zavelela Anet. „Nevím, mohly bychom se jen tak poflakovat tady po parku," navrhla Baru. „To by byla nuda, potřebuju nějaké vzrůšo," odfrkla si Anet. „Já bych šla na ty skluzavky, které tady nedávno přidělali. Prý je to dobré," navrhla jsem. „Tak fajn, jde se na skluzavky! Dívčí oddíle za mnou! Pravá!" zahalekala Anet a vyrazila kupředu, zatímco my s Barčou jsme se trhaly smíchy.

Čas strávený s holkama vždy utíkal tak nějak rychleji, že jsem si ani nevšimla, že už je tak pozdě. „Asi bych už měla jít, aby rodiče neměli strach," navrhla jsem a Anet souhlasila, jen že se prý naposled sklouzne. Vyšplhaly jsme tedy po žebříku nahoru a chystaly se jedna po druhé sklouznout dolů, když jsme uslyšely zezdola hlasy. „Hele koukej, jak si hrajou, jako mimina," zasmál se jeden hlas. „Hlavně, že se pořád dělají, jak jsou dospělé a pak se tady kloužou," přizvukoval mu druhý doprovázen dalšími dvěma hlasy, které se jen smály.

Byli to kluci z naší třídy. Už jsem jich měla tak akorát dost, takže jsem předběhla Anet a vrhla se k otvoru skluzavky, abych byla co nejrychleji dole a mohla si to s nimi vyřídit. Po písku jsem si to k nim razila a důkladně si je prohlížela. Petr, Jakub, Tomáš a ten kluk odvedle. To byla jejich parta. Klučičí skupiny byly ale úplně jiné než ty naše, dívčí. Měli pravěké zvyky, mezi nimiž bylo i vrážení si herd do zad, válení se na zabahněném trávníku a říkali tomu, že hrají fotbal. Mně bylo jasné, že se s nimi jednou budeme muset střetnout a dokázat jim, že jsme lepší, ale chtěla jsem jim darovat ještě nějaký čas, protože potom by se k ničemu nezmohli. Teď ale provokovali, takže si to s nimi vyřídím. Omyl, vyřídíme, podle zvuků za mnou Anet i Bára také sjely po skluzavce a šly za mnou. Tři proti čtyřem, možná mají přesilu, ale my máme mozek.

„To by mě zajímalo, co přínosného jste dneska dělali vy, hm. Podle vašich nohavic soudím, že jste se taky klouzali, ale po blátě. My alespoň, na rozdíl od vás, nemáme špinavé oblečení," spustila jsem na něj a s vítězným úšklebkem jsem se otočila na mé kamarádky. „Podívejte, to pískle si nějak dovoluje, jak je malá, tak je drzá," poznamenal Tomáš, ten nejvyšší z nich. „Co nemám ve výšce, mám v hlavě, což se o vás rozhodně říct nedá," odsekla jsem mu. „Takový trpaslík a myslí si, že by porazil obra," zasmál se „co bys dělala, kdybych třeba udělal tohle." Byl tak rychlý, že jsem ani nepostřehla, kdy natáhl ruku a ukradl mi čepici, bez ní se vrátit domů nemůžu, to by bylo kázání.

Holky něco spustily něco ve smyslu, že na malou dívku si dovolí a ať si najde někoho ve své výškové kategorii. Chtěla jsem na něj něco vypálit, když v tom se ozval ten blonďák: „Vrať ji jí, není to hezké takhle se chovat." Čímž mě urazil, nestojím o tom, abych dostala svou čepici jen kvůli někomu, jako je on. „Prosim tě, tady to pískle mi tvrdilo, že je lepší než já, ale jak to vypadá tak není," přidrzle se zašklebil a blonďákovu poznámku o tom, že je to od něj ošklivé, úplně ignoroval.

Tak a dost, využila jsem jeho chvilkové nepozornosti, neboť si užíval své vítězství, a kopla jsem ho do holeně. Bolestně vykřikl a mou čepici upustil. Chytla jsem jí, nasadila na hlavu a vítězně se usmála. „Možná jsem malá, ale pořád vím, jak na velké hlupáky," zasmála jsem se a spolu s holkami za zády jsem se vydala pryč ze hřiště. Dívky 1 : Kluci 0