Nenávidím ho!

12.

Lea (21)

Za ten čas jsem si zvykla na to, že Adama a tu jeho vídám poslední dobou pořád. Je to strašně ironické, celé dva roky o něj ani nezakopnu, ale najednou ho vídám každý týden. Jakoby mi to dělal schválně. Možná, že dělá.

„Země volá Lee, opět!" zaznělo mi u ucha. Je pravdou, že mě musí Lucka do reality vracet dost často, nevím čím to je, ale stává se mi to. Kouknu se na ní a lehce zamrkám, abych se ujistila, že ona ví, že ji vnímám. „Přišli hosti, koukej padat za nimi," pohledem sjede na pětku, kde sedí parta čtyř mladých lidí. „Jo už jdu," houknu na ní a vyrazím.

„Dobrý den," s úsměvem pozdravím a předám jim meny, zapíšu si objednávky nápojů a opět zmizím za pultem, abych to vyřídila. S tácem plným pití se vrátím ke stolu, kde to bují smíchem. „Jablečný džus," začnu vyvolávat jednotlivé druhy a každý z přítomných se přihlásí o ten svůj. Ještě se jich zeptám na výběr jídla. Sesype se na mě spousta požadavků, až si říkám, proč tady vůbec dělám, ale usměji se a odkráčím do kuchyně.

„Jak jako bez mléka, mám tu omáčku již připravenou dopředu! Padej zpátky za nima a řekni jim, aby si vybrali něco jiného!" burácí Dan. Poslušně se otočím a pádím k pětce. Zde se mi dostane spousty argumentů, proč dotyčná potřebuje jídlo bez mléka. Nabídnu jí několik alternativ, ale nakonec si stejně dá jen salát. Fajn.

Celý dnešní den byl divný. Skoro každý druhý zákazník si na něco stěžoval. Jednomu vadila málo slaná polévka, druhému přepepřená omáčka. Třetí si samozřejmě musel postěžovat na to, že jsem při obsluze příliš pomalá a nevstřícná. To by bylo jedno, stává se to běžně, ale to opravdu prazvláštní bylo, že nepřišel Adam.

Opravdu se tu dnes neobjevil a mně to naprosto vykolejilo. Nechtěla jsme si to přiznat, ale dělalo mi dobře se na něj potajmu koukat a dělat, že mě vůbec nezajímá, co tam s tou holkou dělá. Tak jak patřil do mého světa a já se ho nechtěla vzdát.

„Nebyl tu, já vím, je to divný," ozvalo se opět vedle mě. Jen jsem si povzdechla, před Luckou nemělo cenu nic skrývat, vždy přišla na to, o co jde. „Ale teď to neřeš, radši uklidíme, potřebujeme si odpočinout, obě." Pokývala jsem hlavou a pokračovala v činnosti, kterou jsem doteď nezvládla dokončit.

Kdyby to byl jen jeden týden, přenesla bych se přes to, ale když se neobjevil ani další a další, už mi to bylo opravdu divné. Třeba změnili restauraci, říkala jsem si, ale proč? Vždyť ta naše je fajn, je tam čisto, příjemný personál a jídlo je také moc dobré, navíc náš kuchař dělá ten nejlepší štrúdl ve městě. Tak proč?!

I když jsem stále nechtěla, věděla jsem, že mi chybí. Což mě děsilo. Nikdy jsem ho přece neměla ráda, proč bych s tím měla začínat teď. Byla jsem tak zmatená. On by mě vůbec neměl zajímat, vždyť tam chodil s nějakou jinou, já ho nezajímala. Stejně jako on mě už od té doby, co jsme se potkali. Proč se teď zajímám já? Chci vypnout, jen na jedinou hodinu vypnout a nic neřešit.

Čtvrtý týden bez Adama. „Ahoj Lucy," pozdravím svou kamarádku, která je dnes výjimečně v práci přede mnou. „Čau," odpoví, ale cítím z jejího hlasu smutek. Musím se jí zeptat, co se děje, poznamenám si v hlavě. Převléknu se a vrhnu se na plac. „A tak jsem jí řekl, promiň holka, ale já už jednu babu mám a ta je mnohem, mnohem víc než ty," ukončí svůj projev Kuba a vítězně se zašklebí. Další odmítnutá zákaznice, která se už nikdy nevrátí, další tržba pryč.

Den uteče jako zběsilý a už je tu opět ta uklízecí rutina. „Ty, Lucy?" začnu opatrně. „Hm..." ozve se v odpověď. Celý den je zamlklá, ale ještě jsem se jí nestihla zeptat proč. To se teď ale mění. „Jsi dneska nějaká smutná, tak se ptám proč?" Ona si jen povzdychne. „No tak mluv, víš, že se ti uleví, když se svěříš," povzbuzuju jí.

„Jde o Lukáše, poslední dobou je pořád pryč, buď v práci, nebo někde, kde to opravdu netuším, asi chodí s kamarády ven, ale... Prostě mi chybí, ale nechci, aby kvůli mně zanedbával práci nebo přátele. Na druhou stranu by se mi mohl trochu víc věnovat, už dlouho jsme spolu nikde nebyli a mně ty společné chvíle chybí." „Uch, tak to jo, asi toho má v práci hodně, takže potřebuje trochu upustit s přáteli. Možná bys ses mohla ozvat, nějak mu naznačit, že ti chybí. Asi si toho není vědom," chlácholím jí.

„Víš, napadlo mě, že si našel nějakou jinou, že už pro něj nejsem dost dobrá..." začne popotahovat. „Panebože Lucy, nad tím ani neuvažuj! Vím moc dobře, že Luk je do tebe blázen. Když jsem tě tenkrát přivezla z toho baru v tom podnapilém stavu, stejně se na tebe koukal tak, jako obvykle, nevadil mu tvůj alkoholový odér, nic. Kdykoli ho s tebou vidím, usmívá se jako sluníčko. Věř mi, ten by tě nepodvedl!" „Já vím, jen mi prostě chybí," fňukne. Chudák, ale vím, že přehání, teda doufám.

Celý víkend strávím u televize, sledováním Gilmorek, to je taková klasika na dlouhá odpoledne, nikdy mě neomrzí. V neděli ráno mě vyruší mobil. Zmateně kouknu na displej. Lucka. „Ahoj. Co se děje Lucy?" pozdravím a ona hned spustí: „On se včera nevrátil domů! On určitě někoho má. Určitě! Já nevím, co mám dělat," skončí v přívalu pláče. „Luc, v klidu, kde jsi? Jdu za tebou, ano?" Odpoví mi, že doma.

Vyhrabu se z deky, převléknu se a poklusem mířím ke své drahé kamarádce. Před jejich společným domkem se zhluboka nadechnu a zazvoním. Chvíli to trvá, ale nakonec se dveře otevřou. Za nimi stojí někdo, kdo možná někdy byla Lucka. Ta okouzlující Lucka. Teď s kruhy pod očima, které má nateklé od pláče. „Ahoj," kuňkne „Jsem ráda, že jsi přišla." Pustí mě dovnitř a já ji okamžitě obejmu. „Bude to dobré, zkoušela jsi mu volat, jestli se mu něco nestalo?" zeptám se. „Jo, ale nebere mi to," zaboří mi hlavu do ramene a fňuká. Tak to je v háji, co teď?

Strávím s ní celé odpoledne. Podaří se mi jí uklidnit. Společně sledujeme Gilmorky a hihňáme se. Jsem ráda, že se konečně usmívá. Kolem sedmé zazvoní zvonek. Zmateně se na Lucy kouknu a ta mi pokyne, ať jdu otevřít. Za nimi stojí její přítel, který se na mě zmateně kouká. „No to je dost, že ses ukázal, víš, jak jí je?!" zařvu na něj. Jsem opravdu naštvaná, že se na ní takhle vykašlal. „Co? Vybil se mi mobil, nemohl jsem zavolat, mrzí mě to, ale mám pro to dobrý důvod," snaží se z toho vykecat. „To teda doufám!" vyjedu na něj znovu.

„Luku?" ozve se za mnou. „Luc, zlato, co se stalo, to kvůli mně? Omlouvám se. Celé ti to vysvětlím," začne Lukáš, ale Lucka se jen smutně kouká a nijak nereaguje. „Lee, promiň, ale tohle je jen mezi námi, mohla bys jít? Prosím," zadívá se na mě Luk. Nevím, co mám dělat, nechce se mi ji tady nechávat samotnou, co když se s ní chce rozejít? Bude potřebovat oporu. „V pohodě Lee, běž, já to zvládnu, kdyby něco, tak zavolám," povzbudí mě Lucka a pokusí se o úsměv.

Stojí mě to velké úsilí, ale nakonec se přece jen odhodlám a jdu. Pěkně pomalu, v klidu a s hlavou plnou různých míň či víc zatěžujících myšlenek. Nechci myslet na to, co se děje u Lucy, nechci myslet na to, kde je Adam. Tak proč na to pořád myslím?!