Nenávidím ho!

7.

Lea (17)

„No já nevím..." váhala máma nad mou prosbou. „Podle mě nám lže, už tolikrát nám slibovala, že se bude učit s kamarádkou, ale žádné výsledky nejsou vidět!" burácel otec. „Ale tak, vždyť to má ve škole těžké a ona se bude učit, vždyť to říká," hájila mě máma. „Dobře, běž za ní, ale běda ti, jestli ve tvé žákovské uvidím další špatnou známku. To se potom připrav na zatraceně dlouhé domácí vězení, strávené učením. Rozumíš!?"

Uf, tak to nakonec nebylo tak těžké. Odběhla jsem do svého pokoje, kde jsem se honem převlékla do oblečení, které bylo na akci, na kterou jsem se chystala, vhodnější. Bílé tílko a černé šortky, poté ještě rychle nanést make up a už jen jeden rychlý pohled do zrcadla, kde musím uznat, že nevypadám zas tak špatně. Přes toto si přehodím mikinu, přes rameno batoh, do kterého v rychlosti vrazím kartáček, to je vše, co potřebuji. Vše ostatní si můžu od Lenky půjčit, ona by mi asi dala i ten kartáček, ale jistota je jistota. Navíc si do něj můžu dát i tu mikinu, kterou za chvíli stejně nebudu potřebovat.

V chodbě si nazuju tenisky a vyrážím ven. Již pár ulic od našeho domu si sundám mikinu a namačkám ji do batohu. Pomalu ale jistě se přibližuji k místu konání. Již z dálky slyším dunět hudbu, možná bych i slyšela řev ostatních účastníků, ale hudba je příliš nahlas. Kouknu na mobil, je za pět osm, to znamená, že začali určitě o hodně dřív. Nevadí.

Před dveřmi na mě čeká Lenka, jejíž postavu zdobí krátké červené šaty s výrazným výstřihem do tvaru „U". Dost jí to sluší, až si vedle ní připadám jako ošklivka. Zářivě se na mě usměje a nedá mi žádnou šanci se vzpamatovat a už mě táhne dovnitř. Tam mě na okamžik ohluší hudba, neboť se ocitnu přímo u reprobedny, ale zatřepu hlavou a za okamžik už mi to ani nepřijde. Lenka mi něco říká, ale nerozumím jí. Ukážu na batoh a naznačím, že ho potřebuju někam dát. Téměř okamžitě mi ho stáhne z ramene a odnese kamsi do neznáma, jsem zvědavá, kde ho budu zítra hledat.

Poté mě odvleče do kuchyně, kde je improvizovaný bar. Je vidět, že se Tomáš opravdu vyzná. Každý si tu vybere něco. Upřímně nevím, jestli mám dneska na něco chuť, proto si trochu odliju z vodky, která stojí nejblíže mě, zbytek doliju džusem. Nebudu to na začátek přehánět.

Vymotám se z kuchyně s kelímkem v ruce. Lenka se mi někam stihla ztratit a teď už i vím kam. Kroutí sebou na parketu a je okukována hned několika kluky, kteří se určitě víc zdají zaujatí její postavou, než jejími tanečními kreacemi. Pokroutím nad tím hlavou, ona si vždycky libovala v pozornosti pánského osazenstva, ať byla kdekoli.

Při zmínce o klucích jsem si vzpomněla na toho svého. Možná by tu taky mohl být. Lenka ho včera sice nezmínila, ale náš rozhovor byl krátký, takže možná jen nedostala příležitost. Ani by mi nepřišlo divné, kdyby tady byl a já o tom nic nevěděla. Fungovalo nám to, možná i proto, že jsem se přehnaně nezajímala o to, kde a s kým je. Radši jsem to nechávala být, s tím, že mě to nezajímá. I když pravdou bylo, že jsem asi nechtěla cítit tu bolest, kdyby mě s někým podváděl. Asi bych tu potupu nepřežila.

Rozhlídla jsem se tedy po místnosti. Výhled mi blokovali lidé, kteří pořád chodili sem a tam, případně se mi stavěli do výhledu. I tak jsem ho nikde nezpozorovala. Lokla jsem si tedy z kelímku a vydala se na parket. Dobře, parket to nebyl, jen stažený koberec, ale účel to splnilo. Na chvíli mě napadlo, kde asi má Tomáš rodiče, že pořádá takovou pařbu, ale rychle mě to přemýšlení přešlo. Začala jsem se vlnit do rytmu nějaké skladby, kterou jsem nepoznávala, neboť byla tak špatně zremixovaná, že by ji ani autor sám nepoznal. Nevadilo mi to. Prostě jsem se do toho vžila a na okolní svět kašlala.

Nevím, jak dlouho jsem takhle běhala mezi parketem a kuchyní, kde jsem zkoušela nové a nové mixování vodky a džusu a střídala jsem to rumem s colou. Muselo to být ale již nějakou dobu, protože alkohol v mé krvi způsobil, že jsem se cítila uvolněně a vše se zdálo mnohem jednodušší a otupělejší. Asi proto jsem nijak zvlášť nevyváděla, když jsem si šla odskočit a na záchodcích načapala Filipa, jak se snaží rozepnout Lence podprsenku.

Jen jsem na ně civěla, neschopná pohybu ani slova. První si mě všiml on. Asi v sobě taky už něco měl, neboť napřed taky jen tupě zíral. Poté se vzpamatovala i ta mrcha a otočila se na mě. Z jejího výrazu jsem usoudila, že jí je to jedno, že se necítí provinile, nebo tak něco a mně zase došlo, že jsem bez přátel.

Než stihl kdokoli z těch dvou cokoli udělat, otočila jsem se a zamířila směr kuchyně. „Nenávidím je," říkala jsem si v duchu a zamrkávala slzy, které se tam najednou vzaly. V baru jsem sáhla po první lahvi, na kterou moje ruka narazila a aniž bych se zdržovala naléváním, řádně jsem si lokla. Velká chyba, na ten okamžik jsem si myslela, že umřu, jak moc mě začalo pálit hrdlo, i tak jsem se napila znovu a pak pro jistotu ještě jednou.

Pak jsem ve svém zorném poli zahlédla tu mrchu, myslím, že mi něco říkala, ale já byla již značně otupělá alkoholem a přes dunění hudby jsem ji ani neměla šanci slyšet. Natáhla ke mně ruku, vysmekla jsem se jí a odkráčela z kuchyně, následně se mi povedlo prorvat se přes všechny lidi a otevřít vchodové dveře. Ovanul mě čerstvý vánek a já neotálela a šla mu vstříc. Motal se mi svět, ale šla jsem dál, i když jsem neměla, tucha, kam.

Pak mám jen tmu. Tedy až do té doby, kdy jsem se probudila v cizí posteli v cizím pokoji a vyděšeně jsem se posadila. V zápětí jsem se ale poroučela zpátky do lehu. Ten prudký pohyb neudělal dobře mé hlavě, která se nepříjemně ozvala. Bolestivě jsem zasyčela.

Bylo ticho, pak se ale otevřely dveře a v nich stála moje noční můra. Chtěla jsem v tu chvíli umřít. Jak jsem se kruci dostala do pokoje toho blonďáka! On se na mě jen usmál a podal mi sklenici a nějaký prášek. „To je na hlavu," usmál se. Nechtěla jsem, ale ta bolest byla opravdu nepříjemná, takže jsem prostě polkla a doufala, že to opravdu pomůže. „Proč jsem tady?" vypravila jsem ze sebe. „Našel jsem tě, když jsem se vracel domů, chodím večer běhat, ležela jsi na trávě u cesty, tak jsem tě dovlekl sem, protože by vaši asi nebyli rádi, kdyby tě takhle viděli," pořád se usmíval, to sakra neumí nic jiného? „Hm, tak díky," vyplivla jsem poděkování.

Musela jsem znovu usnout, protože, když jsem znovu otevřela oči, ukazovaly nástěnné hodiny, které tam před tím určitě nebyly, půl třetí. Skvěle, zanadávala jsem si v duchu a rychle se sesbírala z postele, to bude doma tanec. Povedlo se mi nepozorovaně vykrást ze sousedovic domu. Bohužel u nás bylo živo, řekla bych, že čekali jen na mě.

Napřed mi přiletělo pár nadávek ve formě lhářek ulhaných a nevděčných, poté také dvě facky od otce, proti kterým matka tentokrát vůbec nic nenamítala.

Potom jsem byla vykázána do mého pokoje, kde jsem se zhroutila do postele, a z očí se mi spustily slzy. Byla jsem tak zmatená, protože jsem nevěděla, koho mám nenávidět víc, jestli otce, Lenku, nebo sebe. A to se mi vůbec nelíbilo.