Nenávidím ho!

16.

Lea (21)

Do práce se to pondělí vleču. Nevím, jak přesně si Lucku udobřit. Myslela to se mnou dobře, chtěla mi jen pomoct, ale já to samozřejmě zahodila, jako by nic. Na druhou stranu se mohla alespoň zmínit, než jsem ze sebe před Adamem udělala hlupačku. A jak se asi musel cítit on? Ach, proč všechno musí být tak strašně komplikované.

„Ahoj lidi!" zavolala jsem směrem k pultu, kde se nacházeli mí kolegové. Rychle jsem na sebe hodila uniformu a vrhla se k nim, abych zjistila novinky. „Lucka tu ještě není?" podiví se Linda. Pravdou je, že by tu už dávno měla být.

Celostátní pátrání ale nakonec nevyhlásíme, neboť se naše pohřešovaná přeci jen objeví. Sice čtvrt hodiny po začátku směny, ale to je jen detail. „Promiňte lidi, ale měla jsem nějakou práci. O víkendu přijede na návštěvu Lukova matka, tak na ni chci zanechat dobrý dojem, aby si tu naši svatbu ještě nerozmyslela," nervózně se šklebí. „Prosim tě Luc, vždyť Lukášovu matku znáš a rozumíte si, ne?" podotkne Linda. „To jo, ale jistota je jistota," zamrmlá Lucka.

Tak fajn, počkám, až se Kuba s Lindou odeberou domů, tady nastane klid a pak to vyřeším s Luckou. Musím. Dnes ale bylo opravdu nesmírně rušno, takže než jsem se k mírovému rozhovoru dostala, bylo skoro šest. Měli jsme obsazený jen jeden stůl, takže jsem Lucku zatáhla do kouta a spustila koloběh omluv.

„A tak jsem skončila u něj, skvěle jsem si popovídala a trochu mi to pomohlo, teď už vím, že musím Adama dostat zpět, dokud je ještě čas. Tím pádem se ti ještě jednou omlouvám, vynaložila jsi velkou snahu a já to zpackala, je to moje vina a slibuju, že teď to vezmu do vlastních rukou a nezklamu tě," zakončím svůj velkolepý monolog, do kterého mi moje kamarádka ani jednou neskočí, kupodivu.

„Hele, v pohodě, jen mě naštvala ta tvoje nerozhodnost a schopnost všechny od sebe odehnat. Je to tvůj život a neměla jsem se ti do toho míchat, jen jsem měla potřebu s tím něco udělat. Už to víckrát neudělám. A jo, odpouštím ti," usměje se nakonec.

„Tak to jsem ráda, nemůžu s tebou být na nože, neměla bych si s kým popovídat." „No, to bys neměla, ty člověče bez přátel," zakření se na mě a pak odběhne ke stolu, aby si zákazníci nestěžovali. Skvěle, teď už jen ta situace s Adamem a vše bude skvělé.

Bylo něco kolem osmé, když jsem musela běžet do kuchyně, abych si vyřídila s kuchařem špatnou objednávku. Už to skoro všechno bylo uvedené na správnou míru šéfkuchař sice brblal, že mi špatně rozuměl a z mého papírku to nešlo přečíst, tím pádem bych se měla naučit mluvit nebo alespoň psát, kvůli čemuž jsem se s ním začala dohadovat, když do kuchyně vtrhla Luc.

„Vepředu je nějaká žena a tvrdí, že s tebou potřebuje nutně mluvit," vychrlila na mě. „Co? Já ale nikoho nečekám, s nikým mluvit nepotřebuju," podivila jsem se. „Není ta žena logopedka, s tou by mluvit potřebovala," rýpnul si Dan. Naštvaně se na něj podívám, ale než stihnu nějak zaútočit, už mě Lucka táhne ven.

Když poznám osobu před pultem, málem mě klepne. Co ta tady chce. Myslím, že jsme si všechno řekly jasně a ani jedna z nás neměla potřebu tu druhou vyhledávat. Nikdy. „Ahoj Lee," pronese tak strašně strojeným hlasem, až mám nutkání protočit očima. Jak si může myslet, že jí na ty její milé úsměvy skočím. „Co tady chceš?!" vyjedu po ženě, která bývala mou matkou. Nemyslím si, že ji tak ještě můžu nazývat, když jsem se odstěhovala, úplně o mě přestala jevit zájem. U otce jsem to chápala, ale u ní mě to možná i trochu mrzelo. To je ale teď minulost, již žádný zármutek necítím, stejně jako úctu k téhle osobě, která se ztratila z mého života, aniž by jí to dělalo velké obtíže.

„Lee, nemusíš na mě hned křičet, nic jsem ti neudělala," zkusí se zatvářit zmateně. „Ne, tys mi nikdy nic neudělala, to jen já byla ta špatná, takže nevím, proč tady ještě stojíš, měla bys jít," musím klidnit svůj hlas, abych nemluvila moc nahlas. Není tady moc lidí, ale ani tak si nemůžu dovolit, aby se sem zákazníci kvůli nějaké scéně nechtěli vrátit. „Lee..." nedokončí. „A neříkej mi Lee, ty doby, kdy to tak bylo, jsou už dávno pryč," vyjedu po ní znovu. Nechci ji tady. Nechci, proč už se kruci neotočí a neodejde, tak jako to dělala vždycky.

„Já vím, udělala jsem za svůj život spoustu chyb a mrzí mě všechny do jedné, ale ani ty jsi nebyla žádný svatoušek, to si musíš uvědomit," zkouší se obhájit. „To je možné, ale přemýšlela jsi někdy nad tím proč? Asi ne co? Protože kdyby jo, tak by ti to bylo hned jasný!" vykřiknu trochu víc nahlas a radši se ohlédnu. Zdá se, že je vše v klidu. Lucka se vrhla do obsluhování, musím jí potom poděkovat.

„Křivdíš mi," pronese smutným hlasem. Neubráním se uchechtnutí: „Takže křivdím, jo? Už jsi zapomněla na největší chybu vašeho života, tedy na mě? Přáli jste si, abych byla kluk!" „To není pravda, otec někdy trochu přeháněl, ale měl tě rád," brání se. „Jsem ráda, že používáš minulý čas, protože se to všechno opravdu odehrálo v minulosti a sem to nepatří, takže se, buď tak laskava, otoč a odejdi, jinak na tebe budu muset zavolat našeho kuchaře a věř mi, že by mu nedělalo sebemenší problém, tě vynést před dveře," odseknu. „Nevěděla jsem, že nás až tak moc nenávidíš. Promiň mi to. Jen ti řeknu, proč jsem sem přišla a pak půjdu. Slibuju." Povzdechnu si a pokývnu hlavou, aby tedy mluvila, čím dřív to řekne, tím rychleji se jí zbavím.

„Tvému otci se přitížilo, je na tom opravdu špatně, leží již čtrnáct dní v nemocnici a doktoři nevědí co s ním. Myslím, že by byl rád, kdyby tě mohl ještě jednou vidět, než..." objeví se jí v očích slzy. Vždycky ho milovala, což jsem nikdy nepochopila, mně se nikdy nelíbil a to jsem byla jeho dcerou. „To si jenom myslíš, že by mě chtěl vidět, nebo ti to řekl, protože to jsou naprosto dvě odlišné situace," odfrknu si. „Neřekl mi to, ale vidím mu to na očích. Leo prosím. Jen jednou, naposledy, už nikdy po tobě nebudu nic chtít," začnou jí téct slzy.

Nějaký hlásek hodně hluboko mě mi začne našeptávat, abych to udělala a měla tak čisté svědomí, ale ta druhá stránka, která otci prostě nechce odpustit všechny ty křivdy, nesmyslné věznění doma, které ze mě udělalo člověka bez přátel, nadržování tomu pitomému Adamovi. To všechno se ve mně teď mísí a já nevím, jak z toho ven.

„Dobře," řeknu nakonec, protože se na ni už opravdu nemůžu dívat, začíná mi jí být líto. „Zítra dopoledne mám volno, tak se můžu stavit, dej mi adresu a číslo pokoje." Rozzáří se jí oči a už vytahuje kartičku, na které je předepsáno vše potřebné. „Děkuji ti Leo, opravdu, jsi lepší, než si myslíš." To mi říkáš, brzo pomyslím si, ale nahlas nic neřeknu, jen nasadím nic neříkající výraz a čekám, až konečně otevře dveře a odjede. Ještě bych ji chtěla zpět a to se nesmí stát. Je mi bez nich mnohem líp.

„Co se stalo?" přilepí se na mě Lucka, opravdu ji mám ráda, vždy ví, jak podpořit. „Táta je v nemocnici, prý je na tom zle a chce mě naposled vidět, takže matka převzala iniciativu, našla si, kde pracuju a vydala se mě přesvědčit." „Půjdeš tam?" „Asi jo, nechci být stejná jako on. Ukážu mu, že jsem lepší, že se dokážu povznést přes jeho chyby, že jsem silnější, než si myslel," řeknu silným hlasem, ale můj vnitřek si těmi slovy až tak jistý není.