Nenávidím ho!

6.

Lea (17)

Život na střední škole není vůbec tak růžový, jak jsem si ho představovala. Učitelé jsou tady šílení, nevím, jestli je to tak všude, nebo jen tady, ale každý si hraje na krále světa a stačí jen malinký nedostatek a už si u něj ani neškrtnete. Věřte mi, není vůbec nic příjemného, když si na vás zasedne půlka učitelského sboru. A pak to vysvětlujte doma, že máte skoro ze všeho trojky. Pro jiné by to bylo v pohodě, ale pro naše ne. Chtějí, abych měla vyznamenání, jako jeden nejmenovaný kluk, který oxiduje v našem sousedství již pěknou řádku let a stále je lepší než já.

Vůbec nechápu ty americké filmy, kde se hlavní hrdinka v podstatě nemusí vůbec učit a školou proplouvá bez jakýkoliv problémů, plus má skvělý sociální život. To tady nejde, tyhle dvě věci jsou naprosto neslučitelné. Buď máte jedno, nebo to druhé. Já si vybrala ten život. Nebaví mě být zalezlá mezi knihami a něco se šrotovat. Radši si budu užívat života, dokud to půjde. A taky, že to šlo, ale jen na chvíli.

Nově nabytá volnost okamžitě zmizela, hned co se otec dozvěděl, že s někým chodím. Od toho incidentu na mě sice už ruku nevztáhl, ale i tak jsem cítila, že se mnohdy musí opravdu hodně přemáhat, aby nepodlehl. Možná mu pomohlo to sezení s poradcem, ke kterému ho máma donutila a kvůli kterému jsem ji slyšela tolikrát brečet, protože se otec nedokázal smířit s tím, že i jeho žena vidí, že není něco v pořádku.

Za ty dva roky se mi povedlo spoustu věcí, třeba úplně ztratit své kamarádky ze základky. Neměla jsem na ně čas a ony si řekly, že jim za to nestojím. Ale když ony to asi nebyly úplně ty správné kamarádky, teda tak mi to alespoň říká Lenka, holka, se kterou se teď nejvíc bavím. Nemůžu ji nazývat kamarádkou, to ne, ale skvěle se s ní kecá a tráví volný čas. Je pro každou špatnost a šílenost. Díky ní jsem vyzkoušela spoustu věcí a také jsem začala kouřit. Ne moc, ale párkrát do týdne si dám. Uklidňuje mě to. Ale musím si dávat pozor, aby na to naši nepřišli, to by byl tanec. Už tak mám pocit, že je to ze mě cítit, protože se na mě máma často divně dívá, ale ona se dívá divně pořád.

S Filipem, mým klukem, se scházíme „natajnačku" a zatím nám to klape. Teda jsme spolu jen tři měsíce, ale i to je úspěch, když si vezmu, že Filda je o tři roky starší a přede mnou měl tolik holek, že by mi prsty na rukou nestačily, abych je spočítala. Ale ani s ním to není ideální, ráda bych řekla, že ho miluju, ale tak to není. Asi mám nějaký komplex, nebo co, ale vlastně jsem s ním ani nechtěla nic mít. Seznámila nás Lenka na jedné zábavě, kam mě vytáhla pod záminkou doučování. On byl typický playboy, měl kolem sebe tolik holek, že nebyl ani vidět, ale o mě nejevil zájem, což mě asi nějak vyprovokovalo, a tak jsem si ho ulovila. Ale to je vše. Oficiálně je to můj přítel, ale v mé hlavě ho mám v šuplíku „nálepka". Nedokážu se přinutit k tomu, abych k němu něco víc cítila.

Všeobecně mám poslední dobou v hlavě příšerný maglajz. Nevím, co chci a jak to chci. Nějaká část mě má jakýsi panický strach, ze všech a všeho. Ta druhá se ale chce rozletět do světa a poznat toho co nejvíce bude možné. Někdy mývám takové stavy, kdy jen tupě zírám do stropu, a po tvářích mi tečou slzy. Tyto chvíle slabosti opravdu nesnáším. Slzy jasně dokazují moji slabost, kterou já rozhodně ukazovat nechci, proto si raději pořád říkám, jak všechny nenávidím. Slzy pak vystřídá vztek a já se cítím o mnoho lépe. Je neuvěřitelné, jak to pomáhá.

Pokojem, ve kterém se momentálně schovávám před rodinou, se rozezní má oblíbená melodie a na displeji mého mobilu se ukáže jméno Lenky. Co zase potřebuje? „Čau Lee, víš co?" vyhrkne hned, jakmile jí to zdvihnu. „Čau, nevím," odpovím jí. „Zítra od osmi velká párty u Toma, víš kterého myslím, ne?" „Jo, vím, o koho jde, ale nevím, jestli mi to doma projde," podotknu. „Ježíši, tak jim něco nakecej," „A co asi! Už jsem toho zkoušela hodně, mohlo by jim to být podezřelý," ohradila jsem se, ale ona mi nedala šanci. „Prostě jim řekni, že přespíš u kámošky a budeš se s ní učit, třeba na matiku, to máš jedno na co, u našich to vždy funguje." Lehce jsem zaváhala, ne že bych měla problém s tím, našim lhát, spíš jsem chtěla mít zítra klid, takovou normální sobotu. „No tak, bude sranda," snažila se mě přesvědčit. Ale proč teda ne, vždyť normální sobota může být i na párty. „Tak fajn, budu tam. Čau," rozloučila jsem se s ní.