Nenávidím ho!

14.

Lea (21)

Dny plynuly dál, některé utíkaly rychleji, jiné mnohem pomaleji až se skoro vlekly. Byly to dva měsíce, co jsem Adama viděla posledně a už jsem se s tím zase nějak smířila, vždyť přece o nic nejde. Nebo ne?

Lucka již pomalu začíná řešit problém zvaný svatba. V podstatě nemluví o ničem jiném, jen o tom, jak jim to teď skvěle klape, ale že ona chce mít svatbu ve fialkové, zatímco Luk chce béžovou, divím se, že vůbec takové barvy rozeznává a vidí v nich rozdíl. Ale i tak je to roztomilé. Občas se dostaví za ní do práce, kde vždy zanechá pěknou částku, ale také příjemně rozrušenou Lucku, která je pak po zbytek dne příjemná na zákazníky.

Všechno zapadlo do takového příjemného stereotypu, který, jak jsem si namlouvala, mě velmi baví, a vůbec mi nevadí. Skutečnost byla trochu jiná. Chtěla jsem nějakou změnu, jakoukoliv.

Možná, že Bůh opravdu existuje, nebo někdo jiný má přístup k mému myšlení a zjistil, že potřebuju nějaké vzrůšo, protože asi týden poté, co jsem na to vše začala myslet, se v naší milované restauraci objevil on. Prostě z ničeho nic si to nakráčel dovnitř a rovnou se usadil na sedmičku, kde vždy sedával i s tou, jejíž jméno nebylo důležité.

„Nezdá se mi to?" strčila jsem lehce do Lucky, která se jen usmála a něco si zamrmlala, škoda, že jí nebylo rozumět, neboť dřív, než jsem ji stihla zastavit, zamířila na opačnou stranu obsloužit nově příchozí ke stolu jedna.

Potvora, myslím, že mě právě dostala. Tak fajn, prostě tam půjdeš a budeš se tvářit normálně, jako by to byl neznámý zákazník. Ano. Přesně tak. Kruci, kde máš jídelní lístek. Šup, vrať se pro něj. Výborně, Lucka si také dává na čas, potvora na druhou. Vzchop se, to zvládneš, tady máš to svoje „vzrůšo", tak si ho užij. V mé hlavě létala spousta podobných myšlenek a také hromada těch, které se připravovaly na zbabělý útěk a plánovaly to vzít, kudy to půjde, od hlavního vchodu až po okýnko na záchodě.

Myslím, že těch dvacet metrů mi nikdy netrvalo ujít tak dlouho, ale i tak jsem chtěla, abych měla víc času. „Dobrý večer, co můžu nabídnout?" Cenu za nejlepší pozdrav servírky získává Lea, gratuluji ti mozku, příště ale něco lepšího. Děkuji. Zvedl ke mně překvapeně hlavu a mě napadly dvě věci. Zaprvé, nevypadá zrovna nadšeně a zadruhé, měl vždycky tak velké a tmavé oči?

„My si vykáme?" odpověděl otázkou, ale aniž by mě nechal něco vykoktat, pokračoval: „Ale když chceš, teda pardon chcete," pokrčil rameny bez nějakého většího zájmu. Co tu kruci po dvou měsících dělá?! „Co to teda bude?" kuňkla jsem, neboť jsem si nebyla jistá, co se tady děje. Až asi po deseti vteřinách, kdy na mě bez ustání zíral, mi došlo, že jsem mu nedala ani ten pitomý lístek, napravila jsem svou chybu a čekala tupě dál. Nějak mi nedošlo, že můžu odejít, asi proto, že si neobjednal pití. Tak jsem na to byla zvyklá, takže jsem tam asi půl minuty stála jako tvrdé „y" a tupě zírala před sebe. „Já si neobjednal osobní dozor při výběru," ozval se zase a zdál se mi lehce podrážděný. Co jsem zase udělala?

Už jsem se chystala otočit a utéct na ten záchod a prolézt tím prťavým okénkem a zachránit alespoň zbytek své důstojnosti, když se ozval znovu: „Ovocný čaj a ten kuřecí steak s vařenými brambory. Děkuju." Rychle jsem popadla notýsek, něco tam načmárala, chmátla po menu a pomalu se i uklonila, když jsem zdrhala do kuchyně.

Trvalo to ještě další nekonečnou hodinu a já určitě ještě nikdy nebyla tak nervózní, jako právě teď z toho, že mám obsluhovat zrovna jeho, to bych radši šla na kobereček před královnu. Nakonec, po hodině a patnácti minutách čistého času, kdy jsme spolu neprohodili jediné slovo, tedy až na pár nezbytných vět, které prostě patří k mé profesi, se rozhodl zaplatit a tím ukončit svůj pobyt v tomhle podniku.

Měla jsem co dělat, abych si hluboce neoddechla, když se za ním zavřely dveře. Takhle jsem si to nepředstavovala. Ani v tom nejdivočejším snu, i když co jsem čekala, že nezavře tu svou pusu jako dřív? Něco mi nelítostně našeptávalo, že ty časy jsou pryč a já si budu muset jeho užvaněnost vysloužit, což nebylo zrovna pozitivní. O to horší bylo, že já věděla, že chci, aby byl ukecaný jako dřív, i přes to, že jsem to tehdy nesnášela.

„Tak co, jak to šlo!" pověsila se na mě Lucka, která si určitě něco šňupla, nebo jsem prostě jenom já byla tak mimo. „Dost mizerně, pořád nechápu, kde se tu tak najednou vzal..." začínala jsem filozofovat. „To si děláš srandu, jak jako mizerně, já se tak snažím, abych ho sem dotáhla, a ty to zazdíš, jsi normální!?" vyjede po mně, načež mi začne šrotovat v hlavě. „Co ty s tím máš společného? Ne, ani mi neříkej, že jsi ho našla a donutila ho sem přijít, protože ti mě bylo líto!" vyjeknu. „Nu skoro," řekne. „Prostě jsem se na tebe nemohla dívat, vypadala jsi příšerně utrápeně a pak jsem ho asi před týdnem potkala v parku, byli jsme se tam s Lukem projít, tak mě napadlo, že se ho optám, proč k nám nechodí. Chvilku se kroutil, ale nakonec jsem to z něj dostala, pod zmínkou, že jsem tvá dobrá kamarádka a ty si o něj děláš starosti." „To ti nemohl snad ani věřit!" zakroutím nevěřícně hlavou. „No asi úplně ne, ale asi se potřeboval svěřit, a tak mi to vyklopil, že se rozešli, protože měli rozdílné názory na život a bla bla, znáš to. Takže jsem mu navrhla, že může přijít a promluvit i s tebou, že tě mrzí, co se stalo. Prostě jsem mu vymluvila díru do hlavy, až souhlasil, že teda přijde, až bude mít čas." Vyvalila jsem na ni oči, to snad nemyslí vážně?! „Já se tak dřu, připravuju ti půdu pro úspěšné podnikání a ty to zpackáš, zklamala jsi mě. Další pomoc ode mě nečekej," pomalu na mě zařvala a dál si mě nevšímala.

Dost dlouhou chvíli jsem to zpracovávala. Pořád jsem nechápala, že opravdu přišel, protože si myslel, že se chci omluvit, nebo tak něco a já to úplně dopatlala. Lucka na mě byla naštvaná, po zbytek směny se mnou nepromluvila, ani když jsme uklízely. Mojí hlavou se hnaly myšlenky na způsob, jakým spáchat sebevraždu a opět v nich dominovalo záchodové okýnko. Domů jsem se vracet nechtěla, radši jsem zašla do baru, kde jsem do sebe něco kopla a hned mi bylo líp. Ten pocit smutku a promarněné možnosti si s někým něco začít, mě přestal ubíjet a po třetí skleničce jsem vlastně ani nevěděla, proč jsem byla smutná.