Nenávidím ho!

2

Lea (7)

„Leo, skoč k sousedům, vezmeme Adama s sebou," zavolala na mě mamka. Normálně bych už běžela, ale dneska ne a rozhodně ne kvůli němu. „Já nechci, aby jel s náma," zaprotestovala jsem. „A proč ne?" „Je to kluk," argumentovala jsem „a s kluky jsou jen samé potíže." Mamka se dala do smíchu. „Doufám, že si to budeš pamatovat hodně dlouho, ale teď jdi a přiveď ho. Já zatím vyjedu s autem. Šup, šup!" postrčila mě ze dveří.

Došourala jsem se k sousedským dveřím a váhavě stiskla zvonek. Otevřela máma toho kluka. „Ahoj Leo, Adam tu bude za chvilku," spustila na mě a zároveň se otočila do domu a volala na svého syna, aby si pospíšil. Za chvilku se objevila jeho blonďatá hlava a nesměle se na mě usmál. „Ahoj." Neodpověděla jsem, vím, že je to nevychované, ale já ho opravdu nemám ráda. „Měj se zlatíčko, dávej ve škole pozor a nasedni na správný autobus, až skončíte. Víš, který to je." „Vím, mami. Ahoj," odvětil blonďák a ještě si vysloužil pusu na tvář. Poté jsem se otočila směrem k autu, které již stavělo před příjezdovou cestou. Bylo mi jedno, jestli je ten kluk za mnou nebo ne.

„Ahoj holky!" křičela jsem už zdaleka na své kamarádky, které se něčemu hihňaly. „Ahojky Lee, jak si se měla," vyhrkla Anet, zatímco sklízela své rozházené sešity z mé půlky lavice a pečlivě je skládala pod svou lavici do přihrádky. „Byly jsme s mamkou nakupovat, pomáhala jsme jí vařit večeři. Byla to zábava. Jo a máme nové sousedy, takže u nás byli na večeři," popsala jsem svůj víkend. „To je super, a jací jsou ti sousedi?" ptala se Anet dál. „Paní Petra, která je moc hodná a má syna, který je ale úplný hlupák," odpověděla jsem jí a zatvářila jsem se znuděně. „Hm, to je škoda," opáčila Anet „už dlouho chci mít kamaráda." „A co ty Barčo?" otočila jsem se ke své druhé kamarádce, která seděla za námi. „Nuda, jako vždy. Jen jsem si četla, ale ten příběh byl zajímavý." „O čem to bylo," zeptala se Anet a Baru začala vyprávět, měla na to opravdu talent, pečlivě nám vykreslila příběh chudé dívky, která se stane princovou nevěstou. Ten příběh jsem moc dobře znala, byl to jeden z mých oblíbených, mohla jsem ho poslouchat pořád, ale nejlíp ho uměla mamka.

Paní učitelka dneska přišla do hodiny později a s sebou vedla toho blonďáka. „Třído, tohle je Adam, váš nový spolužák. Adame, řekni nám něco o sobě." „Je mi sedm, rád hraju fotbal a čtu knížky." odpověděl blonďák. „Dobře Adame, běž si sednout třeba do třetí lavice k Petrovi. Petře, chovej se k němu hezky, rozumíme si?" „Ano paní učitelko," odpověděl Petr a pak už bylo slyšet jen nějaké šeptání, jak se ti dva seznamovali.

„Ten kluk vypadá fajn," pronesla Anet. „Je to můj nový soused a rozhodně není fajn, věř mi," varovala jsem ji, ještě by jí taky ukradl otce. „Aha," řekla jen a zaposlouchala se do výkladu paní učitelky.

Vyšla jsem ven ze školy s velmi dobrou náladou, dostala jsem jedničku z výtvarky a prvouky. Mamka bude mít radost. Byla jsem plně zabrána do toho, že za chvilku uvidím mamku a budu jí moci pomoct v obchodě, když v tom mi někdo poklepal na rameno. Lekla jsem se, holky to být nemohly, už dávno je vyzvedli rodiče. Kdo to teda byl? Otočila jsem se a měla chuť mu jednu fláknout, protože se na mě smál, jako by se nic nedělo. „Promiň, ale jedeš taky autobusem, protože já nevím, kterým mám jet," zazubil se na mě nevinně. Na to mu nenaletím. „Ne, nejedu autobusem a máma ti přece říkala, kterým máš jet, takže je to tvoje starost," odsekla jsem mu. Jen na chvilku mě to zamrzelo, to když se v jeho očích objevil smutek, ale jen na chvilku. „Já si myslel, že to vím, ale asi jsem to zapomněl." Znovu se nevinně usmál. Hlupák. Co s ním teď budu dělat? Mohla bych ho tu nechat, ale to by nemuselo dopadnout dobře, ještě by se ztratil a já bych dostala díl, že jsem ho tam nechala. To teda ne. „Jdu za mamkou, můžeš jít se mnou a pak jet s náma domů," navrhla jsme mu a on radostně přikývnul.

„Jani, podívej, tvoje dcera si přivedla nápadníka!" volala po celém obchodě mámina spolupracovnice a zářivě se na nás dva usmívala. „Nepovídej, kdo to je? Adame, co ty tu děláš? Neměl jsi jet autobusem? Ty jsi zapomněl kterým, nevadí, vezmeme tě s sebou a Lea ti zítra ukáže, kterým se jezdí, že zlatíčko." „Ano mami," odpověděla jsem zkroušeně.

Doba v obchodě se dnes neskutečně vlekla, máminy kolegyně si z nás dělaly legraci. Blonďák se červenal a stydlivě ošíval, zatímco mamka se stále usmívala. Když jsme se konečně vrátili domů a vyložili blonďáka u něj, neskutečně se mi ulevilo. To jsem ale netušila, že to nejhorší teprve přijde.

„Jsem ráda, že sis Adama nakonec oblíbila, bylo od tebe velmi dospělé, jak si se zachovala. Mám z tebe radost, jsi moje velká holka," řekla mi a tvářila se tak spokojeně, že jsem jí prostě nemohla říct pravdu. Navíc taťka byl taky rád, že s tím klukem vycházím a dokonce si vyslechl mé školní úspěchy, hned ale stočil řeč na sousedovic kluka a mě nálada okamžitě přešla.

Večer jsem si četla v pohádkové knížce, kterou jsem dostala loni k narozeninám právě od taťky. Bylo v ní tolik krásných příběhů. Chtělo se mi plakat, ale rozhodla jsem se, že kvůli nějakému klukovi brečet nebudu, že jsem přece velká holka, ale stejně ho nenávidím.