Nenávidím ho!

21.

Lea (22)

Panebože, kde je. Dnes je výjimečný den, moje nejlepší kamarádka se vdává a já tam musím být včas, ale jak to tak vypadá, nemám šanci. Kruci, ani ty telefony mi nebere. „Čau! Luc?! Ne, já jen čekala, že bude volat někdo jiný. Samozřejmě, že tam budu... Vše v pořádku, zníš dost vynervovaně... Jasně během chvilky tam budu, teda pokud budu mít odvoz... Hele, už je tady, tak se uvidíme. Ahoj."

Rázným krokem jsem si to nakráčela k autu, které právě přijelo k příjezdové cestě, a prudce jsem otevřela dveře. Uvítaly mě velké hnědé oči, které patřily blonďaté hlavě, která seděla na místě řidiče a omluvně se na mě dívala. „Kde jsi byl!? Máš pomalu čtvrt hodiny zpoždění! Víš, jak je dnešek významný?!" Jsem umlčena polibkem. „Promiň Lee, ale provoz byl strašný a já musel vyřídit pár telefonátů z práce a to mě taky zdrželo, ale neboj, budeme tam včas, tedy pokud si sedneš, zavřeš dveře a já budu moci jet," řekne a na tváři vykouzlí ten svůj obrovský úsměv, který mě vždy tak zmate, že ani nevím, proč jsem se na něj zlobila. „Fajn, už sedím. Vidíš, už se poutám, tak se koukej rozjet!" zvýšila jsem znovu hlas. On se jen zasmál a zařadil rychlost.

Cesta k místu konání svatby trvá jen půl hodiny, ale za tu dobu jsem si stihla postěžovat a spoustu věcí, které mi zrovna ležely v hlavě, a ze kterých jsem byla nervózní. Měla jsem mít na slavnosti přípitek a nebyla jsem si jistá, zda je to dokonalé. „Neboj, je to perfektní. Kdo by neocenil připomínku toho, jak na sebe strhl celý bar s alkoholem. Opravdu." „Jsi na mě zlý, to si nezasloužím," fňukla jsem naoko uraženě. Ta příhoda s barem byla skvělá, nikdy jsem nepochopila, jak se jí to povedlo, ale stalo se a já toho, jako správná kamarádka, hodlám využít.

Auto konečně zastaví a já jen koukám před sebe s otevřenou pusou. To místo je kouzelné. Možná jsem jen přecitlivělá, vždyť se tu vdává moje kámoška! „Lee, všechno v pohodě," ozve se vedle mě. „Jo, jen, je to tady opravdu pěkné," usměju se na něj. „To je pravda, vybrali si dobré místo a počasí jim také přeje." „Mají štěstí, snad jim bude přát i v životě," „Určitě bude. Takže, půjdeme?" usmál se na mě a už vyskočil z auta, aby mi otevřel dveře. „Ty jsi mi ale gentleman, Adame," zamrkám na něj a on mi s velkým úsměvem nabídne rámě.

„Ahoj Lee! Adame. Ráda vás tu oba vidím," vítá nás Lucčina kamarádka Petra, „Lucka tě už čeká ve své komnatě. Jsou to dveře s číslem jedna," usměje se na mě a já rychle zamávám svému doprovodu a už mířím za nevěstou.

„Konečně jsi tady, už jsem myslela, že nedorazíš, že se na můj velký den nedostavíš," zavalí mě stížnostmi hned ve dveřích. Ale jinak působila uvolněně, až mě překvapilo, jak v klidu byla, na to, že se za chvíli vdává.

Myslím, že celý obřad elegantně přeskočím, protože asi nejde slovy popsat, jak to bylo nádherné. V jistých chvílích jsem si utírala slzičky, ale musela jsem se držet, byla jsem přeci družička, musela jsem vypadat reprezentativně. Adamovi to velmi slušelo. Dobře, asi bych měla spíš říct, že nejhezčí byla nevěsta a ženich, ale pro mě byl tím nejkrásnějším on. Dlouho jsem nad tím přemýšlela a dospěla jsem k závěru, že by mi nevadilo se vdát. A už vůbec ne za toho blonďáka, co se na mě po celou dobu obřadu usmíval a úplně odignorovala příchod nevěsty, kvůli čemuž se mu na tváři objevila červená barva, takže asi na dvě vteřiny sklopil hlavu, ale pak v zírání na mě pokračoval. Jak já jsem ráda, že jsme se dali dohromady.

Na poobřadní veselici se dostavili všichni přátelé a známí ženicha a nevěsty. Bylo to moc fajn, všichni se bavili a smáli a ze všech táhl alkohol. Ale to ze všech.

Asi v jednu mě najednou Adam čapl a odtáhl ven. Opět lavičky, mám ráda venkovní lavičky. „Je to tu hezké, že?" „Hm," na víc se nezmůžu a opřu si hlavu o jeho rameno a zadívám se na nebe. Měsíc, obrovský měsíc a spousta hvězd. Krása. „Lee," Otočím hlavu k němu, další krásná věc, teda spíš osoba. „Ano?" „Takhle bych mohl zůstat napořád," zadíval se mi do očí. „Taky bych na tom nic neměnila, jen by nám museli sem tam přinést něco k jídlu, ještě nechci umřít." „Lee, ty úplně kazíš atmosféru," hravě do mě drknul. „Promiň, už jsem taková, vždy vypustím věci, které se nehodí. Ach jo," povzdychnu si a víc se zvrtám do jeho hrudi. „A to je právě to, čeho si na tobě cením. Miluju tě Lee, a tvoje kažení atmosféry je vlastně roztomilé," líbnul mi polibek do vlasů. Myslím, že jsem zavrněla.

Právě teď a tady jsem byla tak šťastná. Už jsem si ani nepamatovala, proč jsem ho kdysi neměla ráda, co mi na něm mohlo tak moc vadit?! Adam je ztělesnění všeho dobrého, co může člověk od druhého očekávat. Nikdy na mě nebyl hrubý, nekřičel na mě ani nic podobného. Všechny naše spory jsme řešili v klidu. Adam byl ten typ, který vždy vše řešil rozumem, nikdy se zbytečně neunáhloval.

Tedy jak kdy, někdy mě dokázal překvapit, jako o loňském Silvestru, kdy prostě přijel a oznámil mi, že jedeme na hory, když jsem se ho zeptala proč, řekl, že ho prostě napadlo, že by bylo skvělé tento okamžik strávit na sněhu. Nebo na mé narozeniny, kdy mi sehnal všechny alba mých oblíbených skupin. Nikdy jsem neměla tolik peněz, abych si je mohla dovolit, ale on řekl, že se mu v nové práci daří, takže to pro mě rád udělal.

A teď jsme tady seděli a já byla v sedmém nebi. Odvrátila jsem pohled k nebi, kde stále zářily hvězdy, které jsem nikdy nebyla schopna pojmenovat, ale to nevadilo, protože teď jsem měla vedle sebe hvězdu, jejímž jménem jsem si byla stoprocentně jistá, stejně jako její důležitostí v mém životě. Znovu jsem se mu zadívala do velkých hnědých očí, které mě zaujaly hned, jak jsem je viděla poprvé. Moje slova „Miluji tě," zanikla v hlubokém a procítěném polibku, jehož svědkem byl jen měsíc a hvězdy.

Takže ještě jednou děkuji všem, kteří se dostali až sem. A slovy mé matikářky: Mějte se jak chcete. :)