Nenávidím ho!

5.

Tak jsem tady zas. Nakonec jsem se dokopala k tomu trochu propracovat cover. Ten obrázek mi učaroval.

Lea (14)

„Nu, a tak mě napadlo, že bychom třeba někam mohli zajít." No to ne! Právě mě pozval ven ten nejhezčí kluk ze školy. Já snad sním! „Jasně, že půjdu!" vyhrknu a v zápětí se opravím: „Moc ráda někam zajdu." Nesmí si myslet, že jsem z toho, že mě pozval úplně hotová, i když to tak je. „Tak já tě teda zítra v pět vyzvednu. Ahoj," zamával mi a rozešel se směrem do své třídy. Už mi chybí posledních pár měsíců a konečně opustím tuhle budovu, kde jsou na sebe všichni vysazení, a přejdu na střední školu.

Co se střední týče, hodně dlouho jsme se nemohla rozhodnout, ale nakonec to vyhrál cestovní ruch. Nevím, co od života chci, a na gympl mě nevzali, takže alespoň budu moci cestovat, když už nic jiného. Bohužel ani jedna z mých kamarádek si nevybrala stejnou školu, Anet jde na gympl a Bára na zdrávku, takže to bude jen na mě.

To je ale teď jedno, Petr mě pozval ven, to je důležité. A jéje, co zase potřebuje ten kluk. „Lee, nemáš, prosim tě zápisky z dějepisu? Už jsem se ptal všech, ale nikdo si je nepíše." Jak typické pro naši třídu, všichni byli přijati na školy a na učení kašlou. Upřímně, já bych to nejraději udělala taky, ale doma by mi to dali sežrat. „No jo, tady je máš, ale do konce školy je chci zpátky." Podám mu sešit a doufám, že je to jediná konverzace, kterou s ním budu muset vést. Naštěstí se opravdu otočil ke své lavici, kde začal pilně opisovat.

Zbytečný rozhovor s mým sousedem byl opravdu to poslední, co jsem si přála. Ale on to většinou nevzdával a snažil se se mnou mluvit, i když jsem mu jasně naznačovala, že já se s ním bavit opravdu nehodlám. Doma mi ho pořád předhazují jako vzor. To je pořád: „Adam támhleto" a „Adam tamto..." doplněno o: „Proč nemůžeš být jako Adam?" To jsem se tenkrát na otce utrhla a řekla mu, že to bude asi tím, že jsem holka a on kluk. Na což mi on odpověděl, že jsem jenom chyba, že chtěl vždycky kluka. To mě hluboce ranilo, i když jsem to nedala znát. Máma se snažila otce uklidnit, ale on se nedal. Máma má vždycky úplně zbytečnou snahu, otec ji vůbec neposlouchá, ale ona dělá, jako že to nevidí a snaží se dál. Takhle rozhodně nikdy nechci skončit.

Nechme rodinu být, dnes jdu ven s Petrem. Co si vezmu na sebe? Nemůžu vedle něj vypadat jako nějaká socka, ještě by mě nechal doma, zkusím se zeptat Anet, rada kamarádky je vždycky velmi cenná, zvlášť když ona sama už měsíc chodí s jedním klukem. To má spoustu zkušeností.

„Být tebou, tak si vezmu tu květovanou sukni a nějaké světlé triko k tomu, vždycky ti to v ní sluší," pronesla Anet na můj dotaz ohledně oblečení. „Myslíš, že je to dost dobré?" „Panebože, jdete snad někam do opery? Nebo tak něco?" vylítla na mě. Zavrtěla jsem hlavou. „Tak vidíš, nemusíš z toho dělat takové drama, vždyť vlastně o nic nejde," „Jak jako nejde! Tady jde o hodně," skočila jsem jí do řeči. „Nevím, co na něm vidíš, to je celé. Podle mě je to mizera. Pamatuješ na tu čepici na hřišti?" zdůraznila Anet a já jen protočila očima, vždyť je to už dávno, to jsme byli děti, ale teď je to úplně jiná situace. „Dělej, jak myslíš," dodala má kamarádka, když jí došlo, že se mnou nehne.

„Kam, že jdeš?!" zařval na mě otec, jako by mě snad neslyšel. „Na rande s jedním klukem," zopakovala jsem mu a dala jsem důraz na každou slabiku, aby se náhodou nespletl. „Tak to teda ne mladá dámo, viděl jsem tu trojku z matiky a o té dva minus z češtiny ani nemluvě. Dokud nebudeš mít lepší známky, tak se odtud ani nehneš," pokračoval ve svém monologu a já měla co dělat, abych neprotočila očima. Bože, vždyť koho zajímaly známky v druhém pololetí v devítce? Správně, nikoho. Fajn, možná že soused na nich lpěl pořád, ale on byl výjimka. Celá třída na to kašlala a já byla ještě v tom lepším průměru. Navíc, matika mi nikdy nešla a ten diktát z češtiny byl opravdu zabijácký. Nejlepší známka byla dvojka, takže co ode mě chce?

„To mi k tomu nic neřekneš?!" vykřikl najednou, až ve mně škublo, od leknutí. „Půjdu ven, slíbila jsem to," odpověděla jsem mu s vyrovnanou tváří. „No to si ... Jano, slyšíš, co teď pronesla tvoje dcera!? Slyšíš tu aroganci, to že není vůbec vychovaná. To já, když otec něco řekl, tak to platilo, žádné odmlouvání," rozhořčeně se otočil na mámu, která se k nám už hnala z kuchyně. „Tak zaprvé, je to taky tvoje dcera a zadruhé, byla přijatá na školu a jinak má známky dobré, takže si myslím, že by klidně mohla jít," začala, ale postupně ubírala na hlasitosti, poslední slova skoro šeptala. „No to snad ne, vy jste se tu proti mně spikly, tak to teda ne. Ty," ukázal na mě „nikam nevytáhneš paty a budeš se učit, abys nám na střední neudělala ostudu a ty,..." nestihl doříct, neboť jsem mu do toho skočila: „Kašlu na tvoje příkazy, dneska jdu ven, ať se ti to líbí nebo ne!" A pak to přišlo, rána jako z děla, měla jsem pocit, že mi hlava uletí na druhou stranu místnosti. To bylo poprvé, co mě otec uhodil.

Se slzami v očích jsem utekla do svého pokoje. Z chodby se ozýval křik, rozpoznávala jsem tenký hlas své mámy, která na otce řvala, že mě nebude mlátit a pak jeho hrubý hlas, který burácel, že si ve svém domě bude dělat, co bude chtít.

Přejela jsem si prsty po tváři, která byla úplně rudá, a snažila jsem se zadržet slzy, které mě nelítostně pálily v očích. Nevím proč, ale jaksi ze zvyku jsem si začala opakovat ty dvě slova, která mi vždy pomohla, abych nepůsobila jako slaboch. Byla jednoduchá, říct je bylo snadné, ale dokázala napáchat strašnou škodu. „Nenávidím tě," šeptala jsem do tmy pokoje stále dokola, dokud bolest nepřebil vztek, který mě zbavil veškeré potřeby slzet.