Nenávidím ho!

9.

Lea (20)

„Takže kuřecí řízek s hranolkami... Prosím. A tady pro pána plněný bramborák. Dobrou chuť," nahodím již nacvičený úsměv a odejdu zpět za bar. „Ještě hodinu a bude konec," zafuní mi do ucha moje kolegyně Lucka a opře se vedle mě. „Jo, dneska se to opravdu vleče. Naštěstí je zítra víkend a volno," oddechnu si. „No, jak pro koho," odfrkne si Lucy, no jo ona jde i o víkendu. „Hele, pětka dojedla, běž jim to sebrat," drkne do mě a já si jen povzdechnu, ale nakonec jdu. Odeberu jim talíře, zdvořile se zeptám, jestli si ještě něco dají, na což mi odpoví, že budou platit. Fajn. Po celém dnešku mě příšerně bolí nohy. Dneska byl frmol.

Když za posledním zákazníkem zapadnou dveře, s Luckou se chopíme mopů a kýblů s hadry a pustíme se do úklidu. Zabere to dobrou půl hodinu, potom se konečně můžeme převléct a zamknout. Na Lucy před restaurací čeká její přítel, myslím, že se jmenuje Lukáš. Lucka se mu vrhne kolem krku a vlepí mu pusu. „Nechceš svézt? Luk je tu autem, klidně tě vezmeme," nabízí mi. Lehce se usměju, ale zakroutím hlavou. „Mám to jen kousek a dneska je hezky, půjdu hezky po svých. Uvidíme se v pondělí," mávnu na ní a rozejdu se domů.

Opravdu to je jen pár ulic, za což jsou mé nohy dneska velmi vděčné. Dojdu k oné bytovce, která je za bílého dne žlutá, teď ve tmě a pod světlem lamp, je to spíš tmavě oranžová, pokusím se odemknout dveře špatným klíčem, což se mi stává dost často, ale nakonec najdu ten správný. Automaticky zamířím k výtahu, stisknu číslo šest a nechám se odvézt prakticky až ke dveřím svého bytu.

Uvítá mě tma a naprosté ticho, které mě většinou uklidňuje, ale sem tam si přeju, aby tu bylo rušno, protože tu na mě někdo bude čekat. Zmáčknu vypínač a chodbou se rozlije slabé světlo, nemám tyhle chodební žárovky ráda. Proplížím se celou chodbou, pomalu jako duch, i když vím, že nemám šanci nikoho vzbudit. Pode mnou bydlí nějaký starší pár, který má opravdu tvrdý spánek, takže nemusím mít strach. Ale i tak, radši jsem potichu.

Ještě než zapadnu do postele, zamířím do sprchy, kde si užiju osvěžující teplou vodu. Poté se odporoučím rovnou do teplých peřin. Teda vlastně studených, musím je napřed zahřát, pokud před tím nezmrznu. Zavrtám se a snažím se nemyslet na všudypřítomné ticho, které je dnes obzvlášť děsivé.

Už to bude rok, co jsem se odstěhovala od rodičů a začala žít na vlastní pěst. V podstatě hned po maturitě, kterou jsem nakonec dala jen s jednou trojkou, zbytek jedničky a dvojky, takže to dopadlo dost dobře. Někdo by řekl, že mě naši v podstatě vykopli a je to vlastně pravda, ale oficiálně jsem šla dobrovolně. Už jsem měla dost toho všudypřítomného teroru, kdy mě sledovali krok co krok a pořád mi připomínali, co můžu a nemůžu dělat. Už nějakou dobu taky brblali, hlavně táta, že jsme příživník.

Bylo to dost náročné, sice jsem sehnala brigádu v jedné kavárně, ale o nic stálého ne a ne zavadit. Chtěla jsem se věnovat něčemu v oboru, ale nikde nikoho nesháněli. Ha, prý skvělé uplatnění, nebo tak nějak nám to ve škole říkali. Leda houby. Nakonec se mi poštěstilo a sehnala volné místo v nedaleké restauraci, hned poté jsem si našla poměrně levný pronájem a odstěhovala se. Od té doby tam pracuju osm hodin denně, jednou za čtrnáct dní mám volný víkend. Takže celkem fajn. Peníze by sice mohly být lepší, ale přežiju z toho. Každou zbylou korunu šetřím a doufám, že se jednou odstěhuju do lepšího. Ve chvílích volna hledám něco, čím bych si mohla přilepšit. Jako průvodkyně, překladatelka, ale zatím neúspěšně.

Sobota ráno. Teda spíš poledne. O víkendu si vždy ráda přispím. Čas na sobotní nákup. Něco na sebe hodím, čapnu nákupní seznam a vyrazím ven. Mým cílem je obchodní centrum. Mohla bych jet tramvají, ale proč zbytečně utrácet, když mohu jít pěšky.

Obcházím obchody a jen zasněně koukám do výloh, všechny ty věci jsou až příliš drahé. Nic pro mě. Základní věci mám již nakoupené, ale tahle část k nákupům prostě patří. Připomíná mi to časy, kdy jsem sem chodila s mamkou, a všechno bylo fajn.

„Leo?!" ozve se odněkud ze strany, ale já to ignoruji. „Lee, jsi to ty?" řekne ten neznámý přitom tak známý hlas znovu. Určitě je to na mě, co teď, ignorovat by bylo asi blbé. Otočím se tedy. Těsně za mnou stojí hubená a vysoká holka s fialovými vlasy. Někoho mi připomíná, jen nevím koho. „Jsi to ty," vyhrkne ta dívka a široce se usměje, zatímco já ji jen zmateně skenuji pohledem, snažíc se o rozpoznání dotyčné. „No tak Lee, nedělej, že mě neznáš," zakňourá pisklavým hlasem, který mě určitě vždy neskutečně vytáčel. Stále nevím..., i když nad tím tak přemýšlím. Ty fialové vlasy bývaly dřív určitě blonďaté, určitě. „Anet?" zkusím střelbu od boku. „No vidíš, že mě znáš!" vykřikne a zářivě se usměje. „Promiň, to ty vlasy, zmátly mě," nervózně se zašklebím. Co mám kruci dělat. Neviděly jsme se skoro pět let. Panebože.

„Tak co pořád děláš?" zeptá se. „Dělám v jedné restauraci, protože o člověka s maturitou v oboru cestovní ruch není zájem. Co ty?" „Studuju na výšce, umělecký obor, tak snad mi to k něčemu bude," usměje se, ale potom sklopí zrak. Je mezi námi trapné ticho, nemáme si co říct. Možná bych se jí mohla omluvit, ale nevím jak. „Co Baru, jsi s ní v kontaktu?" zeptám se radši. „Předloni se odstěhovala někam do zahraničí, od té doby jsme spolu nemluvily," zavrtí hlavou. „Já budu muset jít, dělám průvodkyni v galerii, tak abych nepřišla pozdě, ale ráda jsem tě viděla." „Jasně, já tebe taky," rozpačitě se rozloučíme a ona mi opět zmizí z dohledu.

Dlouze si povzdychnu a vydám se zpět k sobě domů. Obtěžkané taškami mi to trvá tak třikrát déle, takže když přijdu domů, akorát zapnu televizi, kde běží nějaký nekonečný seriál. Udělám si salát a usadím se na gauč. Ani nevím, kdy jsem usnula.