Nenávidím ho!

15.

Lea (21)

Otevřít oči. Ta nejtěžší činnost, která po proflámované noci existuje. Mně se to nakonec povedlo a čekal mě šok. Cizí stěny, cizí postel z čehož vyplývá i cizí pokoj a byt. Nejhorší na tom všem bylo, že jsem si vůbec nepamatovala, jak jsem se sem dostala. To jsem si asi dala.

Chvilku mi trvalo, než jsem se řádně rozkoukala a donutila se zvednout z postele. Hlava mě lehce bolela, nebylo to zrovna příjemné, ale dalo se to přežít. Dokonce jsem na sobě měl i své oblečení, takže jaká je pravděpodobnost, že se nic nestalo?

Rozhodnu se tedy, pokud možno nepozorovaně, dostat pryč. Nepotřebuju vědět, jak jsem se dostala do cizího domu a asi ani nepotřebuju vědět, co se stalo včera. Můj útěk se bohužel nezdaří, samozřejmě, že musím ve dveřích vrazit do nějakého kluka. Zřejmě můj včerejší doprovod. Vypadá, že je starší než já, ne moc, ale takových třicet už mu určitě je.

„Koukám, že už jsi vzhůru," usměje se na mě neznámý. „Um, jo," zakoktám se, nevím co říct. „Tak, dáš si snídani?" zeptá se zase on. „No, já nechci přidělávat starosti," zamumlám. „To je dobrý, alespoň nebudu zase snídat sám," usměje se a já tedy jen přikývnu.

Připravil míchaná vajíčka se slaninou, jaké to klišé. „Děkuju..." odmlčím se, protože vlastně nevím, jak se jmenuje. „Bert," doplní mě. „Bert? To jsem ještě neslyšela," podivím se. „No vlastně je to Norbert, ale radši mám, když mi říkají Bert," zakření se. „Vždycky jsem chtěla poznat někoho, kdo se tak jmenuje," zasměju se. „Jo, to jsi říkala včera taky," řekne a já vykulím oči, opravdu si ze včerejška nic nepamatuju.

„Aha, okno, chceš vědět, co se včera dělo?" zeptá se mě bez okolků. Přikývnu a v duchu se připravuju na to nejhorší. „Myslím, že můžeš být v pohodě, nejsem ten typ, co hledá opilé holky v barech, aby si s nimi užil a pak je odkopl. Prostě jsem si všiml, jak se tam tak potácíš a přihlouple se všemu směješ. Z tvého zjevu jsem poznal, že nejsi určitě schopná někam dojít po svých. Navíc jsem nevěděl, kde bydlíš, tak jsem tě vzal ke mně. Konec příběhu," zazubí se na mě. „To jsem ráda, já totiž taky nejsem ten typ, co by schválně obrážel bary, aby si užil." „To vím, včera jsi něco pořád říkala o nějakém Adamovi, rozešli jste se?" Ušklíbnu se: „Kdepak, ani jsme s ním nestihla začít chodit a už jsem to zkazila," pochlubím se mu se svým tragickým milostným životem a mezitím stihnu sníst celou porci vajíček, hlad je hlad.

Normálně bych asi tak někomu neřekla o svých problémech, ale Lucku jsem naštvala a nikoho jiného momentálně nemám. Navíc Bert ode mě včera musel slyšet spoustu věcí. V klidu mu vše vysvětlím a on je celou dobu potichu, ani nedutá. Nakonec pokývá hlavou a promluví: „Já být tebou, tak se to pokusím urovnat, nevím, jestli je on pro tebe ten pravý a jestli spolu zůstanete navždy, ale ta šance tu je a věř mi, když ztratíš toho jediného, který je ten pravý, dost špatně se z toho dostává," zalesknou se mu oči, nebo se mi to jen zdálo.

„A ty tu svou drahou polovičku máš kde, když o tom tak hezky mluvíš, nikoho jsem tady neviděla. Nebo jsi taky takový šikula, který je schopen odehnat každého, kdo o něj projeví zájem?" položím tu nejhloupější otázku, jakou můžu. Jeho pohled potemní. „Jmenovala se Věra, byla to ta nejlepší holka, jakou jsem kdy poznal. Každého se snažila pochopit a každému pomoct. Já si jí nevážil, ne dost na to, abych s ní byl, když to potřebovala." Odmlčel se a já ani nedýchala. „Chtěla letět do Afriky, pomoci rozvoji vzdělávání v nějaké zapadlé oblasti. Byla do toho tak zapálená a já to odmítal. Odletěla beze mě, ale ani nedoletěla. Víš, že opravdu za rok nespadne tolik letadel, ale zrovna na to její to vyšlo." Ticho, ponuré a tíživé ticho. Jinak se ten stav mezi námi nedal popsat. „Jak je to dlouho?" „Tři roky, v květnu to byly tři roky," řekl jen a pak se na mě zadíval. „Nechci ti říkat, abys za každou cenu podporovala vše, co bude chtít udělat, jen ho respektuj a važ si každé chvíle s ním, jako by byla poslední. Nezáleží na tom, jestli ten pravý je právě Adam, může to být někdo jiný, na kterého ještě narazíš, ale to nikdy nemůžeš vědět. Když ti dal tu šanci, tak bys jí měla využít a zjistit, jestli je to opravdu to, co chceš," dokončil svou promluvu a lehce se pousmál.

Strávila jsem u něj v podstatě celý den, protože když jsem se konečně odhodlala jít domů, bylo pět. Ještěže dnes mám volno. Celou dobu jsme si povídali o všem možném. On byl zapálený do turistiky a knih, říkal, že to je to jediné, co ho drží při životě. Navrhovala jsme mu, že by se měl zkusit ohlédnout po nějaké nové společnosti, ale on jen vrtěl hlavou. Věru mu prý nikdo nemůže nahradit a zůstane jí věrný, protože si nic jiného nezaslouží, než zůstat sám, aby splatil svůj dluh vůči ní. Úplně jsem nechápala, jak může za to, že spadlo letadlo, ale on se tvářil tak vážně, že jsem mu to radši ani nechtěla vymlouvat.

Rozloučili jsme se v dobrém, získala jsem na něj telefonní číslo, kdybych zase uvízla sama v baru. Po příchodu domů jsem si sepsala hlavní body, které musím udělat. Omluvit se Lucce, opětovně najít Adama a konečně vzít věci do svých rukou. To bude ještě zábava.