Nenávidím ho!

17.

Lea (21)

Kvůli celé té akci zvané Navštiv tátu v nemocnici, jsem musela vstávat již v sedm, abych to vše stihla. Teda takový byl alespoň plán. Nakonec jsem vstávala v půl deváté a teprve se začala připravovat, abych někoho svým zjevem v nemocnici nevyděsila tolik, že by ho kleplo.

V půl jedenácté jsem stanula před nemocnicí, nevím od kdy, do kdy mají návštěvní hodiny, ale to je jejich problém. Já přišla. Sebrala jsem veškerou odvahu a vydala se dovnitř. Nemám nemocnice ráda, lékařské prostředí všeobecně. Nelíbí se mi, jak je to všechno jednobarevné, smutné a všude je spousta lidí, kteří jsou více či méně nemocní. To všechno dohromady je strašně deprimující.

Kolem mě se to hemžilo sestřičkami a chůze schopnými pacienty. Do několika z nich jsem skoro vrazila a v duchu se uklidňovala, že to budu mít za chvíli za sebou. Paní na recepci se na mě nechápavě podívala, prostě nedokázala pochopit, co po ní chci. Asi tady otec žádnou návštěvu neměl. Když jsem jí to chtěla zopakovat, objevila se ve dveřích matka a doslova mě odtáhla pryč. Celou cestu po chodbě něco žbleptala, jak je ráda, že jsem tady a táta prý bude taky.

Pokoj 312, jaké zajímavé číslo. Dobře, nic zajímavého na něm není. Máma mě nacpala dovnitř. A mně se naskytl pohled na tři postele, ale jen jedna měla svého nájezdníka. Otec opravdu nevypadal dobře. Zdálo se mi, jako by za ty dva roky zestárl tak o dvacet let, což nebylo dobré znamení. Odvážila jsem se postoupit o pár kroků blíž. Vypadalo to, že spí. Vlastně ani nevím, co mu je. Mýval problémy s tlakem a cukrem v krvi, ale jde na to umřít? To opravdu netuším.

Už jsem se chystala otočit a zdrhnout, když otevřel oči a upřeně se na mě zadíval. Ani jeho oči nevypadaly zdravě. Jindy se v nich něco blýskalo, když se díval na mě, tak vztek, když na mámu tak buď láska, nebo znudění. Teď v nich nebylo nic. Byly naprosto prázdné. Vůbec se mi ale nelíbilo, jakým způsobem na mě ty oči hleděly. Měla jsem pocit, že mě to bude strašit do konce života. Že já sem vůbec lezla.

„Co ta tady dělá!?" zachraptěl, zřejmě mu selhával i hlas. „Požádala jsem ji, aby přišla. Myslím, že by bylo na čase se usmířit. Nemůžu se na to koukat," ozvala se za mnou máma. „Není důvod se usmiřovat, nic jsem jí neprovedl, to jen ona si nás nebyla schopná vážit," dořekl a rozkašlal se. Skvělý. „Ale no tak, drahý, vím, že tě to taky mrzí, nevíme, jak dlouho tady ještě setrváš, nemůžeš odejít, aniž bys ses udobřil se svým jediným dítětem," zkoušela to dál máma. „Ty bys už mě taky nejradši viděla na onom světě, co!? Řekl jsem jasně, ať si jde, že nestojím o takové dítě a to pořád platí!" proč tady vlastně pořád stojím?

„Můžeš mi věřit, otče, že ani já netrpěla nějakou zvláštní touhou tě znovu spatřit. Jsem tu jen kvůli tomu, že..." „Ale mlč, prosim tě, znám tě. Vidíš, že brzy pojdu, tak vidíš příležitost něco zdědit, ale v tom se pleteš," opětovný kašel „Tobě neodkážu ani halíř. To by se ti tak líbilo, co!" „Je vidět, že mě opravdu znáš, bez tvých peněz bych poslední dva roky neudělala ani krok," poznamenala jsem ironicky. Už mě to štvalo. Chtěla jsem tomu dát nějakou úroveň, ale když se do mě naváží i na smrtelné posteli, tak na to kašlu.

„Zapomínáš, kdo tě vychoval, kdo ti dal vše, co jsi potřebovala a tobě to bylo pořád málo!" „To teda nezapomínám, věř mi, že si živě pamatuju, jak jste mě zamykali doma, jestli tomu říkáš dobrá výchova, tak to musím gratulovat, byl jsi jednička," oplatila jsem mu. Následoval příval pomalu až dávivého kašle a matčino „Ale tak se přece nebudete obviňovat, ne dnes."

Bylo to ale houby platné, neboť ani v tuto chvíli nebyl tento člověk schopný pochopit, jak mi ublížil. A mě to bolelo. V nějaké části mě jsem byla pořád ta malá, vystrašená holčička, která potřebovala slyšet, že je na ní otec pyšný. V téhle chvíli mi přišlo, že ta část mě definitivně umírá.

Bylo ticho až děsivé ticho, které se mi vůbec nelíbilo. Najednou se otevřely dveře a do nich nakoukla sestra, zřejmě něco slyšela a šla zkontrolovat situaci. Máma na ni kývla, jako že je vše v pořádku a ona zase zmizela.

Naposled jsem se podívala na toho muže přede mnou, tedy alespoň na to, co z něj zbylo. „Doufala jsem, že tohle setkání může proběhnout důstojně, když je možná poslední, ale jak vidím, tak to není možné. Takže to budu já, kdo se zachová dospěle a popřeje ti hodně štěstí. Nepřeju ti nic zlého, vlastně i doufám, že se z toho dostaneš, protože kdyby ne, tak by se máma složila a to nechci. Mrzí mě, že jsem pro tebe nebyla dost dobrá, ale měnit se kvůli tomu nebudu. Žij v klidu. Sbohem." Zadívala jsem se na něj a on mi pohled opětoval, na chvíli jsem měla pocit, že chce něco říct, ale ten pocit byl hned pryč, to když se v jeho očích opět objevila ta zbylá zarputilost a na čele se mu zvýraznila vráska vzteku. Tehdy jsem se otočila, jednoduše jsem se rozloučila s mámou a vypochodovala z nemocnice ven. Na vzduch, potřebovala jsem se nadechnout. Nadechnout a zapomenout na poslední půlhodinu.