Nenávidím ho!

8.

Lea (18)

Dnes je 12. května, pátek, venku je krásně, lehce pofukuje větřík a z otevřeného okna mi do pokoje zní zpěv ptáků. Ale co je důležité? Dnes je dvanáctého. Pořád nic? Mám narozeniny, už mi je osmnáct. Ale koho to zajímá, že? Zjevně nikoho, protože kdyby jo, tak teď nesedím ve svém pokoji a nebifluji se francouzskou gramatiku a pohledem utíkám ještě k učebnici ekonomiky, která mě čeká po fránině.

Od té události s večírkem a probuzením se u toho blonďáka doma jsem všem tak nějak ukradená. Naši mě teda rozhodně mají v hledáčku pořád, ale jen co se týče školy. Ostatní věci je nezajímají. Tak nějak jsem doufala, že se to časem srovná, ale nestalo se. Otec na mě pořád kouká, jako na největší chybu v jeho životě. Doufala jsem, že alespoň máma povolí, ale bohužel. Pokaždé, když se na sebe podíváme a já se snažím navázat konverzaci, již od prvního pohledu vím, že jsem ji zklamala. Mluví se mnou strašně stroze, bez jakéhokoli náznaku citu a mě to tak moc mrzí. Chtěla bych vrátit čas.

Od té noci se také nebavím s Lenkou, ne že by o to ona jevila nějaký zájem. To mě taky neskutečně vytočilo, chtěla jsem, aby mě prosila za odpuštění, ale to se nestalo. Dělala, jako by se v podstatě nic nestalo, jen mě naprosto ignorovala. Stejně jako zbytek třídy. Nevím, co jim řekla, ale od toho dne se se mnou baví sotva jeden člověk a to je ten největší šprt ve škole, který je rád, že je někdo na stejné úrovni oblíbenosti jako on.

Filipa jsem od toho večera viděla jen jednou. Cucal se na lavičce s nějakou holkou, kterou jsem nikdy před tím neviděla, a mně nevěnoval vůbec žádnou pozornost. Měla jsem chuť na tu holku houknout, zda počítá s tím, že pravděpodobně dělá stejné věci s několika dalšími. Divím se, že to zvládá rozložit, aby se mu děvčata nepotkala.

Všichni ze zmiňovaných mají alespoň s kým trávit čas, ne jako já. Někdy vzpomínám na šťastná léta na základce, kdy jsem si říkala, jak to stojí za nic, ale oproti současnosti to je nic. Své normální dny trávím zalezlá v pokoji nad učebnicemi a uklízením domu. Jediné místo, kam smím jít, je knihovna, ale i tak musím vždy získat svolení, což není úplně jednoduché.

Během celého roku mi to bylo tak nějak jedno. Stejně nemám přátele, se kterými bych trávila čas, takže mě to vlastně vůbec netrápí. Ale dnes, ač se snažím dělat, že se nic neděje, dost mě to sžírá. Je mi osmnáct a nikoho to nezajímá. Naši před chvílí vyrazili na nějakou zábavu u svých známých a mě tady pro jistotu zamkli, aby mě náhodou nenapadlo opustit bezpečí domu.

Vyčerpaně zafuním a zabořím hlavu do učebnice francouzštiny. Už mě to nebaví. Mohla bych to pro dnešek zabalit. Zítra je taky den. Naši na to nepřijdou, když se budu celý zítřek učit. Pokud je to vůbec fyzicky možné. Zapnu mobil. Nic. Kde jsou ty časy, kdy mi chodily desítky zpráv od všech mých přátel. Když nad tím tak přemýšlím, měla jsem vůbec nějaké přátele? Možná Baru a Anet, ale ty jsem radši odstrčila, než abych se jim věnovala. Zpětně mě to mrzí, to že jsem dala přednost lidem, které jsem neznala, před těmi, kteří mě měli rádi.

Opět přesunu svou pozornost na něco jiného, teď mám celkem omezené možnosti, takže se vrhnu na svou knihovničku. Nemám tu moc titulů a všechny mám přečtené tak třikrát. Do knihovny se teď už nedostanu. Ach, co budu dělat. Svalím se na postel, znovu zapnu mobil a najedu na jedinou hru, kterou v něm mám. Je to nějaká hloupá skákačka, ale na dlouhé chvíle je ideální.

Neubráním se nadávce, když opět prohraju. Tohle kolo mi dává zabrat. Odhodím mobil na peřinu a asi deset minut jen tak tupě zírám na strop. Konečně se rozhoupu k tomu, abych udělala něco produktivního. Zajdu si do sprchy. Po sprše se ještě zdržím u zrcadla, kde se musím ironicky pousmát nad tím, že jsem od dneška plnoletá a všem je to ukradené, abych se nerozbrečela nad svou ubohostí.

Už dobrou půlhodinu ležím v posteli a nemůžu usnout, kdo by taky spal v osm hodin, když celý den nic nedělá. „Hej!" Ježíš, kdo tady teď řve, to nemá nic lepšího na práci?! „Lee! Já vím, že jsi tam!" Tak ono to je na mě. Panebože, kdo to může být. Zvednu se z postele, nevím co a koho očekávat, už jsem si odvykla, že se o mě někdo zajímá. U okna mi málem spadne pusa až na zem. Pod mým oknem stojí ten blonďák odvedle a mává na mě.

„No tak Lee, otevři to okno!" zařve a naznačí otevírání okna. Povzdechnu si, ale provedu onen složitý úkon a propálím tu osobu pohledem, který by mohl zabíjet. „Co tu chceš?" zeptám se, možná na to v jaké jsem situaci, přehnaně otráveně. Měla bych být ráda, že se někdo zajímá, ale proč zrovna on? „Já, jen jsem ti chtěl popřát všechno nejlepší k narozeninám," ozve se zezdola. On si na mě vzpomněl.

To je jak ze špatného filmu. Osamělá holka, odvržená rodinou i přáteli, ale nakonec se najde ten jeden chudák, který o ní projeví zájem a ona mu okamžitě propadne. Tak takhle to tady nebude, o to se postarám.

„Tak... Asi děkuju," řeknu lehce váhavě. „Víš, vzpomněl jsem si, jak si se na mě tenkrát nevykašlala ty. Hodně to pro mě znamenalo. Nechci, abys byla na osmnáctiny sama, nic neříkej, vím, že tě to mrzí, mě to taky vzalo, ale pak ses objevila ty," na chvilku se odmlčel, čehož jsem vyžila a skočila mu do řeči: „Hele, mě to nezajímá, tenkrát jsem tam šla kvůli našim a kvůli našim jsem taky zavřená teď tady. Z čehož vyplývá, že rozhodnutí mých rodičů přináší jen špatné věci," vybafla jsem na něj. Asi o vteřinu později jsem toho zalitovala, jeho výraz se totiž změnil snad o třistašedesát stupňů, z potěšeného na zklamaný, hodně zklamaný. „Tak to jo, promiň, že tě pořád svou přítomností obtěžuju," vyhrkl a dodal „Myslel jsem, že jsi jiná, ale asi jsem se spletl. Měj se," otočil se na patě a zmizel mi z dohledu.

Nevím, co se to se mnou v ten moment stalo, ale snad poprvé za celou dobu, co toho blonďáka znám, mi ho bylo líto. Prostě jsem si chtěla nafackovat za to, jak jsem ho odehnala. Vždyť to od něj bylo milé. Měl pravdu, byla jsem tu sama a v hloubi duše mě to užíralo. Ale to bych nebyla já, kdybych od sebe všechny neodehnala. Klasika. Teď je mi ze sebe zle. Ano, ze mě. Myslím, že se skoro nenávidím. Ne skoro, určitě.