Nenávidím ho!

13.

Lea (21)

Lucka se ten večer neozvala. Alespoň tak mi to říká obrazovka mého mobilu. Nevím, kdy jsem včera usnula, jen vím, že se cítím jako přejetá obrněným transportérem. Krása. Rozhodnu se v rámci ozdravných účinků, zůstat v posteli ještě o pět minut déle. Z těchto pěti minut se ale vyklubou hodiny, neboť se mi povede usnout.

Probudím se vyspinkaná a svěží. S obrovským úsměvem se zadívám na hodiny na mobilu. Následně se vrhám ke skříni, kde popadnu to první, co najdu. Naštěstí to není nic otřesného. Pročešu vlasy, popadnu korektor a pokusím se zakrýt ty kruhy pod očima. Následuje skoro sprint do práce. Jsem známá tím, že chodím včas, nechci o svou dobrou pověst přijít.

Do dveří restaurace vcházím s asi jen s deseti minutovým zpožděním, což vlastně není až tak hrozné. Pořád ale nechápu jak je možné, že jsem spala do jedné odpoledne. Za pultem už stojí celá naše trojka a vesele o něčem diskutují. Vyhrknu jen „Čau," a běžím se převléci, aniž bych jim dala šanci reagovat.

„Lee, konečně jsi tu," volá na mě Linda a radostně se šklebí. „Jo, trochu jsem zaspala, co se tu děje? Luci vypadáš šťastně, všechno je v pohodě?" V odpověď se mi před obličejem objeví její ruka, která zběsile mává, že skoro ani nezvládnu zaznamenat prstýnek na jejím čtvrtém prstu. Chytím ji tedy, abych si ho mohla podrobněji prohlédnut. Je moc pěkný, stříbrný s modrým kamínkem. Asi mi to začíná docházet.

„Všechno mi to vysvětlil," září Lucka „Plánoval velkou akci, při které by mě požádal o ruku, ale když mě viděl, tak to všechno odložil a udělal to rovnou." Tak zasněně se usmívá na svůj prsteníček, že člověk nabývá pocitu, že jede v drogách.

„Tak to jsem moc ráda, že se to vyřešilo. A kdy bude svatba? Doufám, že budu pozvaná," okamžitě ji obejmu, jsem ráda, že je šťastná, alespoň někdo a ona si to zaslouží. „Brzdi, zatím mě jen požádal o ruku. O tom, kdy to bude, jsme se ještě úplně nebavili, ale asi až příští rok. Chtěla bych svatbu na jaře, takže asi tak. A samozřejmě, že jsi zvaná, počítej s tím, že mi jdeš za družičku." Opět se jí vrhnu kolem krku.

„Chtělo by to ale taky pracovat, mi sami to nezvládáme," ozve se najednou vedle nás od Kuby. Odtrhnu se od ní a po dlouhé době se s upřímným úsměvem vrhám na obsluhování zákazníků. Tento úsměv mi vydrží, i když mi nějaký malý fakan polil zástěru polévkou, nebo mi jeden starý chlap vynadal za to, že jsem mu přinesla vodu perlivou, zatímco on chtěl jemně perlivou a odmítal mé omluvy, že jsme se spletla.

„Tak to bychom měli mě, teď jsi na řadě ty," řekne mi Lucka během našeho uklízecího dýchánku. „Na to je čas, teď se musíš soustředit na svou svatbu," odvětím a pokračuju v drhnutí velmi odolné skvrny na podlaze, to určitě ten malý klučina, kterému tady rodiče dělali letadélko. „Moje svatba je důležitá, takže tobě musím tedy najít doprovod, abys tam nestála jako kůl v plotě," argumentuje dál. Jak fikané. „Aha, tak to přeji hodně úspěchů, se mnou nikdo dlouho nevydrží," předvedu jí svůj nádherný škleb, který značí, že jsem naprosto mimo, ale ani to ji neodradí.

„Já ale nemluvím, jen tak o někom. Já se tady bavím o jistém bájném blonďákovi, který ti ukradl srdce, i když ty to tvrdohlavě odmítáš," pokusím se jí skočit do řeči, bez úspěchu. „Toho musíme objevit a k tobě dohodit," směje se dál. „Adam už tady měsíc nebyl, nemyslím si, že by měl zájem o mě, spíš mu konečně ta jeho vysvětlila, že tady ta restaurace není pro ni vhodná, protože si tu dává stále jen ten caesar salát," napodobím hlas oné přítelkyně.

„Ty jsi strašně žárlivý člověk, co?" usměje se nad mou imitací Lucka a já se zakaboním. „Nežárlím, proč bych na něj měla žárlit, neměla jsem ho ráda..." „Ale teď ho ráda máš!" vyhrkne proti mně ona. Zakroutím nad tím jen hlavou a snažím se ignorovat ten fakt, že mi bije srdce jako o závod, protože to není pravda. Já ho určitě ráda nemám. To není možné.