Nenávidím ho!

18.

Lea (21)

Celý týden a i ten následující proběhl v klidu. Nikdo se po mně nesháněl a já to vítala. Co jsem nevítala, byl fakt, že i přes moji snahu ho najít, ho nejsem schopna nikde zastihnout. Nikde. Za ty dva týdny jsem prolezla všechny nákupní centra, parky a další společenská místa. Po dlouhé době jsem zavítala také do knihovny, kde jsem si hned půjčila několik titulů. Ale na něj ne a ne narazit.

Bylo už září a tak se již dříve stmívalo, takže jsem si ani nevšimla, že se u dveří kolem osmé objevila mně známá postava. Vešla dovnitř a okamžitě zamířila k baru. Vypadala strašně. Strhaná tvář, kruhy pod očima a ty oči. Tolik smutku v nich bylo. Bylo mi naprosto jasné, co se stalo, aniž by řekla jediné slovo. Ona to ale i přes tento fakt udělala: „Táta zemřel včera večer," řekla s bolestí v hlase. Neměla jsem ho ráda, nelíbilo se mi, jak se k ní někdy choval, ale věděla jsem, že ona ho miluje a on asi někde uvnitř také.

„To je mi líto," snažila jsem se, aby to znělo upřímně, i když to vlastně upřímné bylo, skoro. Nikdy jsem nikomu nepřála smrt. Smutně se na mě podívala. „Je mi líto, že jste se neusmířili," řekla poté. „To se nedá nic dělat, už to nezměníš," pokusila jsem se na ni usmát. „Víš co, posaď se, máme spoustu volných stolů, přinesu ti menu a něco si dáš, zvu tě." Podívala se na mě nevěřícným pohledem, ale já se to rozhodla neřešit, něco ve mně se chtělo s mámou zase dát alespoň částečně dohromady, aby to bylo trochu jako dřív. Jen trochu.

Posadila se a zdráhavě nahlédla do jídelního lístku. Nakonec si vybrala řecký salát, chtěla jsem jí vnutit něco kaloričtějšího, ale vymluvila se na to, že nemá moc hlad a tohle jí stačí. Takže jsem jí přinesla ještě věneček a kávu. Nevím proč, bylo mi jí líto a chtěla jsem, aby byla na chvíli v klidu.

„Pohřeb bude příští týden ve čtvrtek od půl jedné, kdybys chtěla přijít," ozvala se před odchodem. „Dobře, budu tam," usmála jsem se na ní a vyprovodila jsem ji ze dveří. Byl pomalu čas zavřít, takže jsem to ani neřešila a zamkla.

„Upřímnou soustrast Lee, promiň, jsem špatná v těhle věcech, ale je mi to líto. Musí to být těžké, i když si ho nevídala," ozvala se za mnou Lucka. „Ne, nevídali jsme se z jistých důvodů, ale je mi to líto už jen kvůli mámě. Myslím, že jeho smrt alespoň k něčemu bude, když už nic, tak se snad začneme s mámou zase vídat." „To bych ti přála, rodiče jsou důležití, i když říkáš, že je nepotřebuješ, což jsi vlastně dokázala. Zvládneš se uživit, ale někdy je třeba mít u sebe oporu, takovou tu, kterou ti ani kamarádka nezajistí," povzbudí mě. „Děkuju Luc, nevím, co bych bez tebe dělala," poděkuju jí a ona jen zavrtí hlavou.

Čas do pohřbu jsem strávila sháněním smutečních šatů. Chtěla jsem vypadat spořádaně, abych nedělala ostudu, ale bylo to těžké něco sehnat. Spousta věcí mi neseděla, jiné se mi nelíbily... Asi jsem moc náročná. Nakonec jsem se rozhodla pro černý kostýmek s kalhotami, přece jen už je podzim a v kostele bude určitě velká kosa.

Na čtvrtek jsem si vzala volno. Kuba se mile nabídl, že to vezme za mě a nebude chtít, abych mu to vracela, což jsem mu vymluvila a on nakonec našel jeden víkend, který by potřeboval volný, takže nám to skvěle vyšlo. S mámou jsme se sešly asi hodinu před obřadem. Vypadala dobře, smutně, ale tak nějak vyrovnaně. Oproti minulému týdnu to byla velká změna.

První hosté se začali sjíždět asi čtvrt hodiny před začátkem obřadu. Máma mi říkala, že chtěla jen malý obřad, nic velkého, ale otce znalo spoustu lidí a bylo by neslušné, je nepozvat. Takže se v kostele mačkalo několik desítek lidí, všichni v černém a se skleslými výrazy v tvářích. S mámou jsem seděla, hned upředu a ona mi už od začátku drtila ruku ve snaze nebrečet, což se jí nakonec stejně nepovedlo a její vzlyky se nesly ztichlým kostelem společně s několika dalšími za doprovodu hlasu pana faráře, který se snažil vystihnout otcovo působení na světě, jen těmi nejlepšími slovy.

Po uložení rakve do hrobu se k nám začali hrnout všichni ti lidé a kondolovali nám. Bylo to pro mě tak zvláštní, dva roky jsem se s otcem nevídala a teď mě tady tetičky litovaly a jiní vzdálení příbuzní mi přáli hodně síly. A já nevěděla, co na to říkat. Byla jsem z toho na rozpacích. Mámu už to dávno zlomilo a brečela naplno a já se snažila působit vyrovnaně, i když jsme z toho byla celá nesvá. Ne tak, že bych měla potřebu plakat, ale i tak.

Za těch několik minut jsem podala ruku spoustě lidem a už jsem ani nevnímala jejich utrápené obličeje, když se moje ruka setkala s jinou a já ztuhla. Nebyla to ruka vetché stařenky ani staříka. Ne, byla někoho mladšího. Donutila jsem se zaostřit na postavu přede mnou.

Stál přede mnou v celé své kráse. Blonďaté vlasy učesané na patku, velké hnědé oči, z nichž čišela upřímnost, a celý byl zahalen do černého obleku s kravatou, ve kterém mu to moc slušelo. „Je mi to líto, jak to zvládáš?" zeptal se a mně se málem z jeho hlasu podlomila kolena. Podívala jsem se napravo ode mě, kde máma plakala v náruči Adamovy matky, pořád si byly tak blízké. Usmála jsem se: „Asi líp než máma, jde to." Konečně jsem se donutila pustit jeho ruku. „Drž se," usmál se a počkal na svou mámu, která mě krátce objala a zašeptala povzbuzující slova, a poté se společně ztratili v davu.

Hned jsem si dala nový cíl, musím ho ještě dnes chytit a promluvit si s ním. Sice to není ideální míso, ale nemám jistotu, že na něj znovu narazím. Rukama mi poté prošla ještě spousta lidí, ale ty jsem už nevnímala vůbec.

Pohřební hostina. Nikdy jsem úplně nepochopila, jak jsou lidé smutní a najednou se na hostině baví, smějí a pijí, jako by se nic nestalo. Po přípitku od všech nejbližších, kterého jsem naštěstí byla ušetřena, následovala večeře. Polévka, svíčková s houskovými knedlíky a jako zákusek nějaký dortík. U stolu jsem se dlouho nezdržela, protože po jídle se rozjela volná zábava, kdy lidé tancovali, nebo jen postávali u baru a povídali si mezi sebou.

Já se vydala na výpravu jako Sherlock Holmes, Colombo, Komisař Rex, to byl vlastně pes, ale to nevadí. Prostě jsem se vydala pátrat po Adamovi. Máma říkala, že pozvaní byli a ani se nezajímala, proč to potřebuju vědět. Možná něco tušila, protože ona věděla vždycky víc, než ukazovala. Doufala jsem, že tady ještě bude, nebo že alespoň přišel. Musím s ním mluvit.

Prošla jsem kolem všech skupinek a hloučků lidí, ale nikde jsem ho nezpozorovala. Jeho mámu jsem poté spatřila u mé, jak se o něčem náruživě baví. Je možné, že tady ani není. Proč by sem chodil. Ze slušnosti došel na obřad, mámu vysadil tady a sám si šel po svém. To bych si pak nadávala ještě dlouho, potřebuju s ním mluvit.