Nenávidím ho!

11.

Lea (20)

Hned další den jsem hluboce dumala nad tím, proč jsem se včera cítila tak blbě kvůli tomu, že má Adam přítelkyni, která je hezká, působí mile a jí zdravě. Nedošla jsem k žádnému rozumnému závěru, a tak jsem to nechala na tom, že ho prostě nemůžu přestat nenávidět a tohle byl jen jakýsi její projev.

To si usmyslel můj mozek. Realita byla ale jiná. Asi týden nato, kdy jsem je spolu viděla poprvé, jsem je zahlédla podruhé. Seděli v parku na lavičce. On jí něco šeptal a ona se smála a šeptala mu něco nazpět, což způsobilo, že se blonďák začal culit, až jsem myslela, že dostanu z pohledu na ně cukrovku. Radši jsem tedy otočila o tři sta šedesát stupňů a hledala jinou lavičku, kde si sním svou zmrzlinu.

Doufala jsem, že už od nich budu mít klid, ale to se nestalo. Hned týden poté si to opět nakráčeli do mé restaurace a já měla co dělat, abych neskřípala zuby. Elegantně jsem je hodila na krk Lucce a dělala, že mě vůbec nezajímají. Což vlastně byla pravda.

„Lee?" „Hm," houkla jsem v odpověď. „Co ty a ten blonďatý fešák?" Zarazila jsem se, tuhle otázku jsem nečekala. „Co bych s ním měla mít," zkusila jsem neurčitě. „Ty jsi s ním něco měla a teď žárlíš? Protože, proč bys mi ho jinak dávala na starost, nic jiného na práci jsi neměla, ten starší pán by tu vteřinu vydržel, to mi nevymluvíš." „To nikdy nemůžeš vědět," oponovala jsem jí „Nic jsem s ním neměla, od dětství ho nenávidím, proč bych s ním měla něco mít?" „Ach, tak už od dětství, to je zajímavé. Nenávidíš, ale prosim tě, takového krasavce nejde nenávidět," snažila se mi vetřít Lucka. „Možná, ale když ho tví rodiče mají radši než tebe, věř mi, že to až takový problém není!" vykřikla jsem na ní a uraženě odpochodovala, abych vytřela záchody.

„Promiň, to jsem nevěděla. Mrzí mě to." ozvalo se za mnou. „No jo, to je v pohodě, stalo se." „Ne, není to v pohodě, mám pocit, že jsem ti ublížila a musím ti to vynahradit. Mohly bychom dneska zajít do baru a trochu upustit páru, co myslíš?" Nebyla jsem si jistá, jestli je to dobrý nápad, ale uznala jsem, že jsem už dlouho nikde nebyla, a tak jsem nakonec souhlasila.

Hudba byla slyšet určitě až na druhou stranu města, barvy zářily do všech světových stran. Právě jsme se nacházely v jediném a nejlepším baru ve městě. Posadily jsme se za bar a objednaly si. Netrvalo dlouho a před námi přistála dvě mojita. „Hm, není špatné," zamrmlala Lucka, když si poprvé usrkla. „Jo jo," odvětila jsem a rozhlédla se kolem. Na parketu se nacházela spousta lidí, kteří se všelijak kroutili do rytmu řvoucí hudby. Jen jsem zatřepala hlavou. „Nechceš si jít trsnout?" zařvala mi do ucha Lucka a už mě táhla na parket. Ohlédla jsem se po její skleničce, půlka už byla pryč. Aha.

Stála jsem skoro ve středu taneční plochy a snažila jsem se zde přežít a nevypadat jako naprosté pako, což se mi úplně nedařilo. Naproti mně se kroutila Lucka, které bylo úplně jedno, že vypadá jako blázen a dál sebou smýkala, i když úplně mimo rytmus. Kolem mě byla spousta lidí, takže jsem neměla moc možností, kam uhýbat výpadům Lucky. Navíc jsem nebyla nijak extra tanečně nadaná, takže moje existence musela vypadat také velmi komicky.

Už mě silně začínaly bolet nohy, tak jsem zvolila taktiku ústupu. Pokusila jsem se čapnout i Lucku. Stálo mě to spoustu síly a odhodlání, ale nakonec jsem ji na tu stoličku dostala. Posadila jsem se naproti ní a úlevně si oddechla. „Pardon, ale mohl bych tě pozvat na drink?" ozvalo se za mnou. Otočila jsem se. Stál tam kluk, musel být starší než já, ale ne o moc. Nebyl to nějaký super fešák, ale ošklivý taky nebyl. „Hm, proč ne, ale opravdu jenom jeden," usmála jsem se.

„Dobře a tvoje kamarádka si taky dá?" zeptal se. „jasně, něco pořádně silnýho, ať to stojí za to!" zařvala už lehce opileckým hlasem, co se pití týče, neměla téměř žádnou výdrž. „Neber ji tak vážně, radši jen něco lehčího." „Tvoje přání je mým rozkazem," laškovně se usmál a už objednával.

Chvilku jsme se s Petrem, tak se jmenoval, bavili. Lucka se mezitím opět přesunula na parket, kde předváděla podivuhodné tance. „Tvoje kamarádka je opravdu talent," zasmál se. Měl moc hezký smích, ale možná to dělal ten alkohol, už jsem v sobě měla druhého panáka toho neznámého alkoholu a cítila jsem se opravdu uvolněně.

Nevím, jak dlouho to trvalo, ale s Petrem jsme dospěli k tomu momentu, kdy se mnou naprosto okatě flirtoval, lehce se mě dotýkal a mně to bylo velmi příjemné. Bůh ví, kam bychom se dostali, kdybych najednou nespatřila Lucku, kterou osahával jakýsi maník. Odstrčila jsem Petrovu ruku a vypravila se na pomoc kamarádce. Vstala jsem moc rychle, takže se mi zamotal svět, ale rychle jsem to vyrovnala a vrhla se vpřed.

Odehnat toho chlapíka od Lucky nebyl kupodivu až takový problém. Vyšly jsme na ulici. Potřebovala jsem se nadechnout a trochu vystřízlivět, což se úplně nepovedlo, ale už jsme se necítila tak omámeně. V kapse kalhot jsem nahmatala mobil a vytočila číslo na taxík. „Kam to voláš, já ještě nechci domů," bránila se Lucka, ale nebrala jsem na ní ohled.

Taxík se objevil během pěti minut. První problém, dostat Lucy do taxíku, jsem nakonec zvládla. Původně jsem ji chtěla nechat jet samotnou, ale nakonec jsem radši jela s ní. U jejího bytu jsem jí pomohla ven a následně ji předala jejímu příteli. „Tys mi ji ale zřídila, že se nestydíš," pokáral mě naoko, ale bylo vidět, že mu to až tak nevadí. „Promiň, vytáhla mě ven, aby se mi omluvila a trochu to na své poměry přepískla," oznámila jsem mu. „To znamená jednu skleničku pomerančového džusu?" zeptal se s úšklebkem on. Zasmála jsem se. Bylo všeobecně známo, že Lucka nic nevydrží. „Tak já už půjdu, dobrou," rozloučila jsem se a nastoupila opětovně do taxíku. Taxikář se na mě divně podíval, taky netrpělivý, skvělý.

Do svého bytu jsem vpadla jako velká voda, na všechny ostatní jsem kašlala. Bylo mi moc fajn. Zalezla jsem do sprchy a poté padla do postele. Měla jsem v plánu ještě dlouze přemýšlet o svém životě, ale to se nakonec nekonalo. Upadla jsem totiž do dlouhého bezesného spánku.