Nenávidím ho!

4.

Lea (12)

Už pět minut stojím před dveřmi našich sousedů a čekám, až se ten blonďák konečně uráčí otevřít mi dveře. Abychom si situaci ujasnili, nejdu k němu tak úplně dobrovolně. Ten blonďák má dneska narozeniny, konečně mu bude stejně jako mně, a já samozřejmě musela být pozvaná mezi prvními. Že bych z toho skákala metr do vzduchu, se říct nedá, protože z nás dvou nikdy kamarádi nebudou, nikdy. Je to trouba a mamánek, který se nedokáže postavit za svůj názor. Ale máma mi dala ultimátum, že tam prostě půjdu, jinak ať ani nepočítám s tím, že bych dostala něco za vysvědčení. A já si tak moc ten mobil přeju, jsem zatím jediná ze třídy, která nemá dotykový, a připadám si kvůli tomu trochu blbě. Navíc, mé známky jsou opravdu pěkné, takže nevidím důvod, proč mě pár dní před vysvědčením takhle trápit. To není fér.

Konečně se klika pohnula a dveře se otevřely a v nich se na mě zubila blonďatá hlava. „Jé, Lee, ty jsi přišla, to jsem rád, honem pojď dál." Ach bože. Protočila jsem oči v sloup a urychleně vešla dovnitř. Začala jsem si vyzouvat boty, zatímco on za mnou zavřel dveře a hned se mě ptal, co si dám na pití. Bylo mi trochu divné, jaké ticho se rozléhalo domem, jakoby tu nikdo nebyl. „Lee?" „Co?!" vyštěkla jsem na něj. „Co k tomu pití?" Já mu asi neodpověděla. „Minerálka stačí." „Dobře, hned ti ji přinesu," vyhrkl a odběhl, asi do kuchyně. Trochu jsem se tu rozhlédla, už jsem tu sice párkrát byla, ale poslední dobou jsme naše sousedské večeře omezili, protože táta nemá čas. Měli to tu hezké, jeho máma dělala, co se dá. Adam nemá otce, proč, to nevím a ani mě to nikdy nezajímalo.

„Tady máš, půjdeme do pokoje?" zeptal se a já jen prostě přikývla a doufala jsem, že tu bude někdo, s kým si budu moct povídat a trochu se zabavit. Vyšli jsme schody do prvního patra, kde mi blonďák otevřel dveře a já vklouzla do jeho pokoje, který zel prázdnotou. Takže jsem se nespletla, nikdo nepřišel. Budu tady trčet úplně sama jen s tímhle trdlem. Na chvilku jsem ale pocítila jakousi lítost k oslavenci, když za mnou zavřel dveře a prázdně se díval do stěny před ním. Trochu mě zamrzelo, že se na něj všichni vykašlali, nevím, jak to dopadlo s jeho dřívější partou, ale zřejmě nic moc.

„Jestli chceš, tak běž, stejně už nikdo nepřijde," promluvil najednou do trapného ticha. Mně se v tu chvíli vybavila máma, která by mi to dala pěkně sežrat, protože ona byla ta, která by každému pomohla, a dost by se zlobila, kdybych se na něj vykašlala jako všichni ostatní. Rozhodla jsem se tedy překonat svoji nechuť trávit s ním čas a navrhla jsem, že bychom se mohli podívat na nějaký film. Překvapeně na mě zamrkal: „Opravdu?" „Jo a dělej, než si to rozmyslím," pohrozila jsem mu a pak si uvědomila, že jsem mu stále ještě ten dárek, který jsme včera tak pracně sháněla. Natáhla jsem tedy k němu ruku se sáčkem. „Na, všechno nejlepší," vypadlo ze mě. Překvapeně vykulil oči a poté si taštičku převzal.

„Děkuju, Lee, jak víš, že mi zrovna tahle chybí," usmál se a já opět protočila očima. Byla to nějaká figurka, z nějakého pitomého filmu, který mi vůbec nic neříkal, ale on z ní byl úplně nadšený. „Náhoda," odpověděla jsem „tak co ten film?" dodala jsem. „Jo, jo, hned to bude," vyhrkl a začal se přehrabovat v cédéčkách. „Shrek, může být?" zeptal se a mával na mě vybraným obalem. „Jo, klidně." Shreka mám ráda, takže alespoň něco.

Celý film jsme viděli v tichosti, jen sem tam jsem se já nebo on zasmáli nějaké vtipné hlášce ukecaného Oslíka, který je naprosto dokonalý. Když film skončil, zvedla jsem se z postele, na které jsme doteď leželi, a chystala se odejít. „Dík, že jsi dneska přišla. Bylo to fajn." Ozval se najednou za mnou. Otočila jsem se tedy a pokusila se o úsměv: „Jo, tak se zatím měj." Rozešla jsem se ke dveřím, ke kterým mě blonďák doprovázel jako stín, a sledoval mě z nich, dokud jsem nezašla do svého domu.

„Tak co, jaká byla oslava, jsi tu nějak brzo," vyskočila na mě máma, jakmile jsem vešla do kuchyně. „Byla jsem tam sama, takže jsme koukali na film a pak jsem šla," řekla jsem jí a ona se na mě usmála. „Já věděla, že nejsi zlá, jsi moje hodná holka, která ví, co je správné. Jsem na tebe pyšná, viděla jsi sama, že Adam není nijak hrozný, nu ne?" „Hm, ne. Byl v pohodě," odpověděla jsem, abych měla klid, ale tak nějak mě zahřálo u srdce, že ze mě má radost. Vlastně trávit čas s tím blonďákem ani nebolelo a nebylo to tak hrozné, ale to je možná proto, že byl celou dobu zticha. Jo, to bude určitě tím.

Zalezla jsem si do svého pokoje a přemýšlela, co budu dělat. Baru byla nakupovat s rodiči a Anet říkala, že jí začaly tréninky plavání, na které se přihlásila. Takže s nimi počítat nemůžu, škoda. Po chvilce přemýšlení jsem si tedy vzala knížku a snažila se soustředit na příběh. To se mi podařilo, ale přesně v tu chvíli jsem ze zdola uslyšela křik. Táta něco křičel a v odpověď se ozývala mamka, ale podstatně slaběji. Už je to tu zase.