Zachránci [Avengers]

2.První ranní souboj

Po v celku malé snídani se všechny holky přemístily do opravdu veliké tělocvičny, kde jsou všude okolo nás takové žíněnky na souboj. Nevím jak to správně nazvat, ale i tak jich tam bylo hodně. Všechny holky se seřadily do pěti řad a čekali na rozkazy vedoucí.

Vedoucí přicházela pomalu, hodně pomalu. Měla nadzvednutou hlavu a netvářila se zrovna nadšeně, že je tady. I když nic neřekla tak jsem z ní měla respekt a to i všechny dívky okolo mě. Vedoucí se otočila přímo ke třetí řádě, projela si všechny holky, které byli první v pěti řadách a začala nahlas křičet, aby slyšely všechny všechno: "Milé dámy, ty které tady už nějakou dobu jsou ví, že každý den jsou ranní souboje na niž se bojuje. Když tady přistoupí dívka a vytáhne si z tohohle pytlíku jméno nějaké jiné dívky tak jdou spolu bojovat. Ta druhá holka si už, ale žádnou holku vybírat nebude, prostě jde bojovat s holkou, která si ji vybrala. V boji se může dělat prakticky všechno, kromě: Tahání za vlasy, škrábání, štípání a škrcení. Jinak je povoleno úplně všechno. Doufám, že se vám dnešní souboje vydaří a také hodně doufám, že tady nebude žádné vážné zranění jak včera." řekla chladně a při tom všem to říkala s důrazem a pokračovala, "Jako první si půjde vybrat Aisha Ross!" vykřikla vedoucí a holka, tedy Aisha šla neochotně za ní...

Po plno jménech jsem začala mít opravdový strach, prozatím si mě žádná holka k mému štěstí nevybrala. Všechny holky tam bojovaly jako kdyby jim šlo o jejich život, ale zatím podle mě nešlo. Po nějaké chvíli čekání a ťukání mojí nohou o zem a veliké nervozity jsem přišla na řadu já, "Samantha Carpenter!" zavolala vedoucí přes celou tělocvičnu a já k ní přistoupila s neuvěřitelným tlukotem srdce, který omráčil i mé myšlenky. S velikým strachem a velikým respektem k té ženě jsem přistoupila se sklopenou hlavou, abych se jí nemusela kouknout do tváře.

"Vyberte si jedno z jmen." rozkázala a já pohlédla na pytlík v jejích rukou se všelijakými jmény holek. Sáhla jsem do něj a na první pokus vytáhla papírek se jménem. Na kartičce stálo: Karissa Jackett. Není to ta holka o které mi Mary říkala? Vedoucí mi naznačila, abych ji dala skrčený papírek a já  jí ho podala, pohlédla na papírek a s úšklebkem zakřičela tak, aby to jméno slyšely všechny holky: "Klarissa Jackett!" po přečtení jména se všechny holky začaly něco šuškat, některé mi věnovaly i smutný pohled. Já tam jen stála a čekala na holku, která se prodírala davem až se dostala a jí ji poprvé uviděla.

Uviděla jsem ji a naskočila mi husina po celém těle. Byla to holka, která určitě musí ovládat aspoň jedno bojové umění nebo aspoň musela chodit do posilovny. Měla opravdu viditelné svaly, jak na nohou tak na rukou. Byla o hlavu vyšší než já. A do háje.. Vedoucí se usmála na Klarissu a ta mi dopřála jeden odstrašující pohled, ze kterého mi šel mráz po mých zádech, kde mě již teď mrazil pot. Vedoucí nám ukázala, že máme jít na žíněnku. Obě dvě nás rozdělila na konce žíněnky, aby jsme byly naproti sobě. Mezi tím už naproti mě bojovaly jiné holky, které se určitě nebály něco udělat své soupeřce. Šlo slyšet jejich vzdychání a někdy vyjeknutí, když jedna shodila druhou na zem, ale obě byly na nohou. Praly se jak o život. Jedna si na tu druhou sedla obkročmo a tím ji zavalila ruce, aby se nijak víc nemohla bránit. Druhá holka se však vůbec nedala, protože ta první holka, která na ni seděla si dala na malou chvilku hlavu přímo nad hlavu té druhé holky a ta druhá vzala hlavu a pořádně první holku udeřila do její hlavy. První holka se ani nenadechla a už byla na zemi..- odvrátila jsem rychle pohled od těch dvou a začala se soustředit na tu holku přede mnou. Vedoucí kývla na tu Klarissu a po té i na mě a Klarissa udělala bojovou pozici a já jsem ji rychle zopakovala jako bych věděla, co právě teď dělám, ale nevěděla. Pomalým krokem se přiblížila a chtěla mě trefit do hlavy pěstí, ale já nějakým způsobem uhnula na levou stranu její opravdu silné a rychlé ráně, která jen tak tak proletěla vedle mé hlavy. Klarissa se na mě udiveně podívala, ale jen na chvilku, protože mě svými pažemi srazila k zemi. Na chvíli se mi vyrazil dech tou silou, co mě shodila k zemi, ale dech znovu naskočil po dvou vteřinách. Klarissa mezi tím si asi sedla za mě a pořádně mi sevřela krk i obě ruce. Snažila jsem se z jejího sevření nějak dostat, ale moc to nešlo. Jak někdo může mít takovou sílu? Nechápu.. Opravdu netuším jak nebo jaký to haluzák jsem, ale dostala jsem se z jejího pevného sevření a znovu vstala na mé nohy. Klarissa se na mě naštvaně koukla a rozběhla se přímo za mnou, ale já rychlím krokem uhnula zase na levou stranu, rychle se otočila, vzala její lem trička a plnou silou s ní hodila o zem.

(Sam neumí přejít člověkem, takže se nějak vyhla, dobře? :D)

Byla značně naštvaná za to, že už dávno nejsem na zemi a asi neprosím o milost. Vztekle vstala a znovu pomalým krokem ke mně přistoupila. Než jsem nějak reagovala dopadla její pěst na můj nos, nebyla to úplně silná rána, ale zabolelo to jako čert a já pocítila, že mi z nosu trochu teče krev. Vzala jsem svojí pěst a dost se napřáhla a dala to Klarisse na bradu, do které jsem se náhodou nechtěla strefit, ale ona se trochu pohnula a má pěst dopadla na její bradu. Klarissa se trochu otřepala z mé rány a trochu se ztratila rovnováhu. Přece ji neskolí taková rána, nebo ano?  Klarissa ke mně s trochu odřenou bradou přistoupila a rychle vzala svoji pěst a namířila ji přímo na mé břicho. Byla to silná rána a opravdu to bolelo, sice to bolelo, ale odhodila mě o trochu dál než jsem byla, ale nijak více to se mnou nehnulo. Plivla jsem krev na žíněnku a snažila se bojovat dál. Po několika málo minutách pěstního souboje a úhybných manévrech mi dala Klarissa vítěznou ránu do břicha, ze které jsem se již nezvedla a i pro to ukončili můj souboj s Klarissou. Pomalu a opravdu bolestně s držením břicha jsem vstala ze země a všechny holky se na mě se zatajeným dechem koukaly. Mám něco roztrženého? Vypadám jako debil? Mám něco s hlavou nebo jak? Utřela jsem si krev, která mi tekla z nosu a čekala, až mi vedoucí aspoň něco řekne.

"Můžete se jít zařadit." řekla hrubším a přísnějším hlasem než před tím a já šla za Mary, která už má asi po souboji. Trochu ji totiž tekla krev z jejího nosu, ale i ona na mě koukala jako na blázna. Můj nos a ruce zničehonic začali bolet, ale opravdu dost. Raději jsem se ani nedívala na ruce, protože mé klouby dostali hodně zabrat.

"Páni," vydechla Mary, "nikdo s Klarissou nevedl takový souboj jako ty. Ona je nejlepší z tábora. Tak tohle jsem nečekala.." řekla se zatajeným dechem.

"Vážně?" nadzvedla jsem obočí.

"Vážně." řekla upřímně Mary. "Sam nedělala si náhodou nějaký bojový sport?" zeptala se Mary s menším náznakem úsměvu.

"Ne, nikdy. Nikdy mě totiž nebavilo bojovat a navíc jsem se vždy bála, že se mi něco stane. Při to souboji jsem nic necítila, ale teď? Bolí to a to strašně." zaklela jsem a při tom se konečně koukla na mé klouby.

"Neboj, to je běžné a když budeš, každý den takhle bojovat tak možná budeš nejlepší, ale to ukážou až laborky." řekla Marry a otočila se čelem k vedoucí, která znovu volala jméno některé z dívek, které pro dnešek ještě nebojovaly..