Zachránci [Avengers]

20.Výbuch

O dva dny a půl:

*      *       *

"Znovu se vidíme Samantho." řekl Thomas. "A znovu ti říkám chybíš mi tady, ve Švédsku. Teď už víte, kde se sice nacházím, ale nenajdete mě. Nikdy." řekl se strašidelným úsměvem.

"Co to?!" vykřikla jsem hodně znepokojeně. Právě teď jsem byla v obýváku a najednou jsem tady s Thomasem?

"Haló! Tady Thomas." řekl a usmál se.

"Ehm a co má být?" zeptala jsem se protivně. Nejraději bych mu dala pěstí, protože mě zase ignoroval.

"To že si mě jim práskla si celkem přehnala. Já se k tobě chovám zatím tak hezky a ty? Ty jen tak řekneš Avengers o mě a o naší spojitosti a to jsi neměla dělat Samantho. Ještě budeš litovat toho, že si to někdy někomu řekla, protože ještě uvidíš čeho jsem schopný a tvé super schopnosti mi k tomu ještě hodně pomůžou." znovu se na mě usmál, ale teď mě to znepokojilo ještě víc než minule.

"Nikdy ti v ničem pomáhat nebudu Thomasi a ty to víš až moc dobře, protože nejsem žádná loutka. Nikdy bych neublížila nikomu jen kvůli tobě." zamumlala jsem popošla k němu.

"Ty jako sama ne, ale Cora společně s tvým tělem klidně. Jen stačí pár slov a už to nebudeš ty, kdo bude ovládat tvé tělo. Bude to Cora, která poslouchá mé rozkazy. Víš jak jsem ti minule říkal, že mě vůbec neposloucháš? To bude za chvíli minulostí, moje milá Samantho." řekl s uchechtnutím na konci.

"Máš velké ego Thomasi. Nikdy nebudu poslouchat takového sraba jako ty, toho kdo zmizí, když mu holka chce dát ránu.." řekla jsem hořce a chtěla do něj žduchnout, ale má ruka prošla jeho tělem.

"Tohle nedělej Samantho. Nemůžeš se mě prozatím dotknout, protože si pro mě nebezpečná, ale já se tě můžu dotknout." řekl se zářivým úsměvem a pohladil mě po tváři. Uchylák.. Projela mnou vlna energie a na místě, kde mě pohladil tak jsem ucítila jemné pálení. Ihned jsem jeho ruku chtěla dát pryč, ale znovu má ruka prošla jeho rukou. Udělala jsem pro to pár kroků dozadu.

"Nedotýkej se mě.." procenila jsem mezi zuby dost naštvaně.

"Už jen pár dní a budeme spolu Samantho." usmál se a jemně mi svojí rukou pohladil vlasy. " Konečně! Ale teď.. Mám plno práce, takže zatím!" vykřikl a poslal mi vzdušnou pusinku a zmizel znovu jako pára, nebo mlha...

"Pane bože!" chytla jsem se za hlavu a neuměla se vzpamatovat z toho, že se to nestalo ve snu, ale přes den. Mé srdce zažilo ještě větší šok než při snech a i pro to bije rychleji a rychleji. Pomalu neumím popadnout dech a snažím se, aby jsem se vůbec nadechla.

"Je všechno v pořádku?" zeptala se znepokojená Natasha.

"Jo.." zalhala jsem raději.

"Nevypadáš tak, jsi celá červená, co se stalo?" zeptala se s vážností a s menší starostí v hlase.

"Znovu byl v mé hlavě Thomas." řekla jsem.

"Kdy? V noci? Mohla si nám to říct dřív-" skočila jsem Natashe do řeči a řekla: "Ne, teď."

"Počkat, vážně. Cože teď?" zeptala se.

"Ano."

"A co říkal?" zeptala se. Co když to bude ještě horší pokud to řeknu Natashe? Už teď něco Thomas mlel o tom, že ho budu poslouchat.. Co když to je pravda?