Zachránci [Avengers]

30.Kontrola

Nevím, co se se mnou dělo. Já sama jsem nad sebou neměla stoprocentní kontrolu, jakoby se ve mně probudil všechen vztek, bolest a hlavně naštvanost. Byla jsem to já, ale nepoznávala jsem se, byla jsem jako vyměněná, jelikož bych nikdy nikoho nezabila a ještě k tomu bez jakéhokoliv důvodu.. Tentokrát jsem to byla já sama, kdo to všechno dělal. Neuměla jsem normálně přemýšlet. Neuměla jsem dělat nic jiného než jen zabíjet lidi, kteří se strachem v očích zemřeli a po té padli na zem. Připadala jsem si jako nějaký feťák, který potřebuje více drog, ale má droga byla horší než ty, které berou. Ta droga byl lidský život, jedinečný a nezapomenutelný lidský život a já ho těm lidem jen tak zmařím.. Byla jsem k nezastavení, byla jsem naprosto omámená.

Časovač začal ukazovat, že mám méně než půl minuty. Tak málo? Ptala jsem se otráveně své hlavy. V klídku. Vše se stíhá. Otočila jsem se a běžela okolo těl padlích agentů. Běžela jsem si naprosto v klidu, uviděla jsem velikou bránu, kterou jsem přeběhla a uviděla několik quinjetů, které pomalu vzlétávali, ale jeden byl ještě na zemi. Ten Cromwellův. Viděla jsem jak quinjety pomalu vzlétávali z podezemní základny, ale od quinjetů jsem odvrátila pohled a vstoupila do quinjetu Cromwella, který na mě s netrpělivostí čekal a poklepával prsty o svoji nohu, ale při pohledu na mě zůstal jako socha sedět na místě a jen na mě s hrůzou v očích koukat.

"Sam?" zeptal se opatrně po chvíli a při tom si mě celou prohlédl. Bylo něco špatně? "Co se ti sta-stalo?" zakoktal se v půli slova a při tom si nervózně přejel prsem po svých rtech a po té i po své bradě.

"Nevím.." zašeptala jsem a v hlavě si přehrála minulost. Odehrávalo se tam zabíjení lidí, mrtví lidé, krev a hodně křiku. Co se to se mnou dělo?! "Ježíši Kriste.." řekla jsem a dala si svojí ruku na mé otevřené rty. Co se o se mnou stalo?! Já-já zabíjela lidi!..

"Sam?" zeptal se opatrně, ale po té se usmál. "Odvedla jsi svoji práci přímo bezvadně. Jsem rád, že se ti nic nestalo jako minule, ta střelná rána do tvého ramene.."odfrkl si. Quinjet mezi tím vzlétl a letěl za dalšími quinjety. Cromwell na chvíli byl zticha, ale po dvaceti vteřinové odmlce pokračoval: "Myslel jsem si, že jsi to schytala do srdce, ale střelec střílel vedle. Celkem se i divím, protože o něm slyšel v S.H.I.E.L.D.u. Byl to nejlepší střelec jeho ročníku, sice mi teď vypadlo jeho jméno, ale jednou prý někoho zastřelil na tři kilometry. Chápeš? Já tedy vůbec." zatřepal nevěřícně s úsměvem hlavou. Já jsem jen tak pokyvovala a nechtěla mu na to nic říct, ale po té začal Cromwell znovu mluvit: "Jsem na tebe hodně pyšný a i pro to budu mít pro tebe malé překvapení za tvoji oddanost. Ani nevíš, jak jsem rád, že jsi tam nezůstala, protože za několik vteřin vybouchne základna. Za pět..,čtyři..,tři.., dva..,jedna." na několik mále desetinek vteřiny byl Cromwell zticha a jako malé dítě čekal na svoji odměnu. Najednou bylo všude světlo a mé uši ohlušil jeden veliký výbuch. Náš quinjet se zakymácel pod tlakovou vlnou, ale po chvilce letěl dál. Potom jsem uslyšela spokojené zamručení od Cromwella, dokonce měl i vřelý a šťastný úsměv se kterým se na mě tak usmíval. Pro mě to nebylo tak úsměvné jako pro Cromwella, bylo to spíše pocit toho, že jste ta nejhorší osoba na světě. Těžce jsem si povzdychla a s neutrálním obličejem jsem čekala, co nastane dál. Byla to celkově dlouhá chvíle, kdy nikdo nic neřekl. Já nic neříkala, protože jsem neuměla mluvit, spíše se mi nechtělo a Cromwell už nejspíše neměl nic na jeho srdci. Měla jsem slzy na krajíčku, cítila jsem jak se můj emocionální stav zhoršuje. Už od začátku toho, co jsem zapomněla veškeré vzpomínky se všechno zhoršuje. Nejvíce tedy můj psychický stav a ani jsem si to neuvědomovala. Na člověka je toho celkem hodně, když ztratí veškeré vzpomínky a nemá u sebe nějakého člověka komu by se mohl vypovídat. Nemá u sebe ani rodinu nebo někoho blízkého, kdo by ho podržel.. Prostě nic, ani samotní Avengers nebo S.H.I.E.L.D. nemůžou nic udělat..

*       *       *

*Na Cromwellově základně o hodinu a půl později*

Quinjet přistál do podzemního úkrytu mnoha ukradených quinjetů ze S.H.I.E.L.D.u. Oba dva jsme vystoupili z quinjetu. Cromwell mě pobídl, aby jsem šla za ním a já šla. Šli jsme do jeho kanceláře, kde jsem se posadila na židli a očekávala, co nastane. "Takže Samantho, mám taky již slíbené překvapení a to.." nadechl se a s úsměvem natahoval to, co mě tolik zajímalo a o čem jsem přemýšlela zbývající čas letu. Natahoval to hodně dlouho, nevím ani co tím získával, ale nechala jsem ho v tom. "Takže.." začal. "Vím, že je toho na tebe dost. Vím, že to tady není nejpříjemnější, ale chci ti dát něco, co ti dlouhou dobu schází a to.." znovu to natahoval a já plná očekávání nastražila uši a přemítala v hlavě, co by to mohlo být. Svoboda?.. napadlo mě. Nějaká zpráva od rodiny, něco od mé rodiny?, Nějaká zpráva od mých rodičů, že jsou v bezpečí? Bylo toho hodně, co mi scházelo a i pro to jsem na něj zírala s očekáváním, že to bude něco úžasného. "A jsou to tvé vzpomínky. Nikdy jsem sice nezmiňoval, že jsem ti je vzal, ale chci ti povědět jedno tajemství, které neví skoro nikdo. To tajemství je to, že jsem ti do hlavy instaloval čip, který já takzvaně napíchnutý na tvůj mozek. Na tom čipu je vlastně naprogramovaná Cora, kterou jsem do něj dal. Bez něj by žádná Cora nebyla, ani tvé druhé já, jak tomu říkáš, ani ty sny, ve kterých jsem účinkoval. Vůbec nic z toho." ztichl na chvíli a po té znovu začal mluvit: "Je to také to, proč nemáš vzpomínky před tím, než tě zachránili Avengers. Ale musím uznat, že v něm mám menší kolapsy, protože některé vzpomínky už máš, jak vím. A teď se chci dostat k tomu překvapení.. Za tvoji oddanost a poslušnost a navíc pozabíjení poloviny agentů S.H.I.E.L.D.u z té základny, kvůli toho ti dám tvé veškeré vzpomínky zpátky, ale upozorňuji Sam, že to nebude jen tak, že to tam dám a ihned je máš. Ne, bude to ksakru bolet, protože ti budu vlastně veškeré tvé vzpomínky instalovat do tvého mozku z čipu. Ale nejspíše si na jeden nebo dva dny poležíš v posteli a budeš spát. Je to kvůli toho, že by jsi nesnesla tu bolest. Sice máš regeneraci, ale nemyslím si, že by ti to urychlila tak, že by jsi byla hned v pořádku." řekl Cromwell a při tom se nervózně prohrábl vlasy a já na něj s nevěřícným a nechápavým obličejem civěla jako nějaká kráva...