Zachránci [Avengers]

15.Už zase

Mé oči se konečně otevírali.
Pomalu jsem je otevřela a koukla se nade mě. Byla nejspíše noc, ale teď nastává otázka, kde to jsem? Pomalu jsem si sedla a rozhlédla se po místnosti. Byla sice tma, ale i tak jsem viděla, že to je čtvercová místnost a měla tam jen jedinou postel, na které náhodou teď sedím, ale nic víc. Povzdychla jsem si a dala nohy na podlahu. A najednou jsem si vzpomněla na mé břicho. Odhrnula jsem si trochu svého trička a koukla se na své břicho. Bylo úplně zdravé, naprosto bez jediného škrábance nebo bez jakékoliv známky o tom, že jsem měla v břichu díru. Mám něco chápat? Ne, nejspíše ne.. Nechala jsem své břicho být a opatrně jsem se postavila a chtěla jít z toho pokoje pryč, ale byl v tom jeden háček. Nebyli tam žádné dveře. Byla tam jen a jen postel a zdi. Si dělají srandu? Co tady budu dělat?!

Zkusila jsem jestli náhodou nejsem slepá a nejsou tam nějaké "tajné" dveře, ale nenašla jsem nic. Vůbec nic. Sedla jsem si zpět na postel a podepřela si hlavu a těžce si povzdychla. Bylo to všechno špatné, protože můj žaludek začal hodně kručet. A mé břicho začalo stávkovat. A až teď jsem si znovu uvědomila, že jsem zase vůbec nejedla a nepila. Je to hnusný pocit.. Takový zažívám podruhé v životě, tedy v tom, co si tedy pomatuji. Lehla jsem si opět na postel. Koukla jsem se nad sebe a nechala se vést svými myšlenkami. Nechtěla jsem spát, energie jsem měla plno, ale pěkně jsem se nudila. Ale mé nudění změnilo až světlo, které se rozsvítilo. Párkrát jsem zamrkala a otočila se čelem ke dveřím, které tam najednou byli. Najednou se otevřeli a do mého pokoje přišel nějaký pán, úplně v černém, měl dokonce černou masku, aby mu nešlo vidět do obličeje. Tak tam jsou tedy dveře.. Byl plně ozbrojený a najednou na mě promluvil tvrdým hlasem: "Pojďte se mnou. Ihned." zdůraznil slovo ihned a já s neochotou vstala a šla za ním. Vzal pouta, spotal mi ruce, ale i nohy. Vzal mě za rameno a někde mě táhl. Při vístupu z pokoje jsem si všimla dalších mužů, kteří šli za mnou. Chápala jsem jejich chování, protože jsem zdevastovala jejich základnu a k tomu jsem zabila pno jejich lidí...

Vzal mě do nějaké místnosti a zase tam bylo jedno stranné sklo. Posadila jsem se a pouta, které mi drželi spoutané ruce mi připotal ke stolu, nejspíše, aby jsem nemohla zdrhnout. Už mě nebavilo sedět, sedět a sedět. Ihned jak mě připoutal odešel a přišel Tony se Stevem, oba dva se sklopenými hlavami a oba v civilu.

Oba dva se netvářili nějak nadšeně, no a ani neměli důvod. Oba dva si sedli a věnovali mi zvláštní pohledy. Sklopila jsem raději hlavu a Tony začal mluvit, zatím co Steve ten jen seděl a díval se na mě. "Proč si zabila tolik neviných lidí?" zeptal se Tony.

"Nevím.." špitla jsem a plně hypnotizovala stůl pode mnou.

"Kdo, jiný by to měl vědět, když to nevíš ty sama?" zeptal se opět Tony.

"Nevím, ale já to nebyla.." zašeptala jsem, když jsem měla slzy na krajíčku.

"Zajímá mě kdo to tedy byl, když ne ty." řekl Tony trochu ostřeji.

"Bylo to mé druhé jé." řekla jsem narychlo a zvedla pohled, abych viděla jejich reakce, protože mě zajímali. Steve mi věnoval překvapený pohled a Tony se zamračil.

"Jak tvé druhé já?" zeptal se Steve, který se zeptal po minutě mlčení, kde neřekl nic jak on, Tony tak i já. Šlo poznat, že to, co jsem řekla upoutalo jeho pozornost. Jeho pohled byl opravdu zajímavý, díval se na mě jako kdyby už právě věděl, co to je. Jako, bylo by nejspíše divné, že Kapitán zná někoho jako já.

"To, že v mé hlavě nejsem sama." odůvodnila jsem.

"Počkat, ty si z nás děláš srandu nebo to myslíš vážně?" zeptal se Tony zmateně.

"Myslím to vážně.. Nikdy bych neublížila vědomě tolika lidem.. Natož Peterovi." řekla jsem smrtelně vážně.

"Jak to můžeš udělat, když ho nijak nespustíš nebo-" nedořekl Steve, protože jsme mu skočila do řeči.

"Byl to Thomas Cromwell, kdo ji spustil. Byl v mé hlavě a řekl ty hnusné slova, které mé druhé já spustí.. Ty, které mě doslova paralizují a po té vidím mýma očima, ale neumím nic ovládat v mém těle, protože mým velícím já je mé druhé já, ale potom, co se mi objevil v hlavě podruhé a řekl slova asi na jeho vypnutí tak jsme už po té vnímala svět. A hlavě tu bolest, kterou jsem po té zažívala, když jsem měla břicho úplně v háji. Vlastně, jak jste udělali, že jsem naprosto zdravá?" řekla jsem a Tony se Stevem si vyměnili znovu divné pohledy.

"Oh, regenerace?" zeptal se Tony s nadzvednutým obočím.

"Ach ták..." řekla jsem.

"Je mu v tom hodně podobná." řekl Tony Stevovi najednou. Komu? Zajímalo mě.

"Já vím. Mají proti nám velikou zbraň a pokud ji znovu najdou, tak může být konec." řekl Steve Tonymu.

"Cože? Komu jsem podobná?" zeptala jsem se hodně zmateně.

"Jamesu Barnesovi-Buckymu, neboli Winter Soldierovi." řekl Steve. To jméno jsem už slyšela, ale musím se zamyslet, kde..

"Kdo to je?" zeptala jsem se znovu.

"Je to můj starý známí kámoš, který je právě teď zmražený." pohnul koutky Steve, nechápavě jsem se koukla na Steva a po té na Tonyho. Nic, opravdu absolutně nic jsem nechápala.

Steve právě teď promluvil k Tonymu. Nešeptal mu to, ale já to neslyšela. Všechny zvuky se ztlumili a já se musela soustředit jen na jediné místo na stole. Byla jsme jako omámená nevím čím, ale byla jsem absolutně mimo. Nikdy jsem takový pocit neměla. Je to tím, že v sobě nemám žádnou energii? Popravdě už mě nebaví pořád omdlívat. Není to sranda a už mě to ani nebaví.

Snažila jsem se to rozdýchat, ale bohužel to moc nešlo.

"Co se děje?" zeptal se tarostlivě Steve.

"Nic já jen-jen já prostě jsem.. Nejedla a nepila vůbec nic.." řekla jsem kostrbatě.

"Počkat, oni vám nic nedonesli?" zeptal se Tony a trochu se zamračil. Kdybych neměla ty pouta tak bych určitě spadla na zem, ale ony mě zachytili. Nic jsem neodpověděla, protože Steve vzal klíček a odemkl mi pouta a vzal mě do náruče. Otevřel dveře a někde se mnou běžel. Bilé světla se střídala a ja si pořád myslela, že běžíme jako na běžícím páse.. A ještě k tomu jsem byla naprosto mimo. Ten pocit, kdy jsem v bezpečí už jsme někdy v životě zažila. Nebylo to podle mě poprvé, co mě tak Steve nese, ale byl to jen takový můj pocit. Ale určitě, kdybych někdy byla ve Stevově náruči, pamatovala bych si to a to na tisíc procent.

Pomalu se mi znovu asi po desáté zavírali oči. Už zase si kladu otázku. Když jsem ten super voják, tak proč vydržím tak málo?

Asi po minutě ležím na něčem pohodlném a slyším tlumené hlasy. Pomalu a zase se mi všechno kolem mě ztmavuje do černé barvy. Nenávidím to! Nebaví mě to! Pořád jsem tak slabá a neschopná! Nemůžu to jen tak nechat. Budu muset něco udělat. A to rozhodně...

Moc se omlouvám, že kapitola nebyla už v neděli, ale bohužel jsem absolutně nestíhala.. Protože testy, testy a testy.. Takže ještě jedna omluva za to, že jsem nevydala kapitolu. Tím pádem by měly vyjít dvě kapitoly tento týden! :D (Tedy budu se snažit :D)

-K.1.-