Zachránci [Avengers]

29.Let na základnu

Cromwell po té nic neříkal, jen ukázal ať jdu za ním a já šla. Oba dva jsme šli směrem k minimálně deseti quinjetům, protože vrtulníkům by jsme nepřeletěli atlantický oceán. Sedla jsem si na místo připoutala se a připravila se na cestu. Ještě když jsme byli na zemi tak jsem se začala strašně nudit. Měla jsem z toho všeho hrozný pocit.

"Musím ti ještě říct než vzlétneme." začal Cromwell. "Ty víš, že se Mary probudila, že?" zeptal se.

"Vážně?" zeptala jsem se překvapeně.

"Ano. I pro to ti radím, aby jsi nedělala blbosti jak by se už nemusela probudit nikdy." usmál se na mě a já od něj odvrátila pohled.Jemně jsem se ještě při tom zamračila a proklínala se za to, že jsem neposlechla Steva.. Měla bych teď litovat všech svých rozhodnutí, ale teď je mi lítost k ničemu, protože za několik hodin budu zabíjet nevinné lidi, kteří mi nic neudělali. Nemůžu rovnou zabít Thomase? Raději jsem tu myšlenku ihned vytlačila z hlavy, protože by to mohlo udělat více škod než užitku, ale rozhodně ji nemůžu jen tak zahodit, co kdyby se náhodou hodila do budoucnosti? Po jeho slovech quinjet vzletěl a pilot ihned hlásil, že to bude hodinu a půl hodinová cesta. Byla jsem hodně zaskočená z toho, že poletíme takovou chvíli.

"Sam?" zašeptal někdo úplně vedle mého ucha. Leknutím jsem sebou jemně škubla a otočila se na dotyčného, ale opravdu, ale opravdu byl blízko mé hlavy. Byl to samozřejmě Cromwell.

"Ano?" řekla jsem a vystrašeně se na něj koukala. Co mám teď ksakru dělat?!

"Nezklam mě, prosím. Mám sice rád Coru, ale nemám rád, když mě někdo poslouchá na slovo. A ty mě neposloucháš na slovo a to mě naprosto dostává Sam." řekl Thomas a jemně se na mě usmál. Spadla mu cihla na hlavu nebo co? Ještě před chvílí mi tady vyhrožoval, že když udělám nějakou blbost tak zabije Mary a teď se chová jako kdyby mě měl rád!

"Aha." řekla jsem a odvrátila od něj hlavu a otevřela své rty, aby jsem se mohla normálně nadechnout. Zamračila jsem se a nechtěla na něj ani jedním pohledem pohlédnout. On je opravdu neuvěřitelný nejen, že mě vydíral, ale také vyhrožoval smrtí Mary, která si to hodně odskákala. Udělal ze mě zabijácký stroj, který zabíjí na potkání. Vzal mi mé vzpomínky a ještě k tomu mi řekl, že unesl mé rodiče, které doopravdy neunesl. A mění své nálady z vteřiny na vteřinu. Jendou je celkem milý a potom je z něho největší padouch na celém širém světě. Cromwell je hodně komplikovaný hajzl, kterému jsou úplně jednou nějací lidé, kteří kvůli něj umírají. Ne! Na to nemá ani pomyšlení, protože 'Chce zničit Avengers a S.H.I.E.L.D.'. Protočila jsem očima a dala své rty do jedné linky a s nezájmem jsem se koukala na interiér quinjetu, samozřejmě byl od S.H.I.E.L.D.u, protože tam byly jeho znaky.

Letěli jsme opravdu rychle, protože pilot nám za nejméně půl hodinu hlásil, že jsme maximálně hodinu od Norska. Za tu hodinu jsem byla nervóznější a nervóznější. Měla jsem strach udělat něco lidem, dokonce jsem neuměla nějak normálně přemýšlet. Měla jsem úplně vygumovanou hlavu. Nepřemýšlela jsem nad ničím, jen nad tím jak zabiju ty nevinné lidi, kteří pracují u S.H.IE.L.D.u a nic neudělali. Prostě Cromwellovi prdlo v hlavě a najednou si usmyslel, že zničí celý svět i se základnami S.H.I.E.L.D.u a při tom zničí ještě Avnegers. Co asi je v hlavě takového šílence? Přemýšlí nad normálními věcmi nebo přemýšlí jak efektivně zničit svět?

Z mého přemýšlení o Cromwellovi mě vzbudili turbulence, které se mi nelíbili. Koukla jsem se na pilota, který se soustředil jen za řízení quinjetu. Byl také od S.H.I.E.L.D.u? zajímalo mě v danou chvíli, ale bohužel nejspíše nikdy nepotkám člověka tmavé pleti, velikým nosem, plnějšími rty s kšiltovkou na hlavě a s kostkovanou košílí na sobě. Bylo zajímavé kolik lidí pracovalo pro Cromwella, nejspíše aspoň jedna polovina z nich byli odpůrci S.H.I.E.L.D.u, protože ho pomáhají zničit.. Znovu mě z mého přemýšlení vyrušila turbulence, ale po ní už žádné nepřišli..

Po hodině cesty se zase pilot hlásil S.H.I.E.L.D.u.

"Tady S.H.I.E.L.D. 8-7-2. Prosíme o povolení máme zásoby léků a zdravotnických potřeb." objasnil pilot.

"Tady S.H.I.E.L.D. 1-9-5. Máte povolení přistát." řekli jednoduše a náš quinjet přistál do podzemní základny.

"Pane bože.." zašeptala jsem si sama pro sebe. Odpoutala jsem se a Thomas se mnou.

"Sam, já nebudu bojovat takže je běž zničit. Máš na to maximálně deset minut." řekl Cromwell a dal mi stopky do jedné z kapes.

"Ano.." řekla jsem, quinjet se otevřel a já vyběhla. Měla jsem plno času a i pro to jsem se ještě koukla na nejméně tři desítky mužů s černou maskou na hlavě, běžících z quinjetů se zbraněmi v rukou. Nevím, kdo z nich je Danny, ale přeji mu hodně štěstí..

Všechno se znovu zpomalilo, byla jsem ve svém světě. Vběhla jsem do veliké ocelové brány koukla, kterou jsem proběhla bez problému a vběhla jsem do přízemní části, kde čekali ozbrojení muži. Bylo jich tam pět. A než si mě jakýkoliv muž všiml aspoň koutkem oka tak zastavila a chtěla se jim vzdát, protože jsem je nechtěla zabít a neměla jsem to ani v mém plánu. Klekla jsem si před ně a oni na mě civěli s pěkným udivením, ale to netrvalo věčně. Tři desítky mužů vběhli do základny a zastřelili pět mužů. Jeden z Cromwellovích mužů mě vzal za rameno a pomohl mi vstát.

"Zešílela jsi?! Mohli tě zabít!" vykřikl mi naštvaně do ucha. "Mary může zemřít a ty to víš až moc dobře. Jestli tě zajmou je po Mary tak se seber a běž zabíjet jejich agenty." sykl mi Danny do ucha a já se vymanula z jeho sevření a vyběhla se slzami v očích zabíjet agenty. Nejdříve jsem běžela po schodech, které jsem vyšla. Všude svítili samé červené světla značící, že se agenti mají evakuovat nebo bojovat. Vešla jsem na chodbu, kde jsem se rozhlédla a uviděla agenta. Bez jakékoliv zbraně jen s holými rukami běžel pryč. Ale super rychlost je svině i pro to teď leží bezvládně na zemi se zlomeným vazem a s bezduchým pohledem. Bylo mi ho strašně líto, ale musím bojovat. Musím bojovat za sebe a hlavně za Mary, který kvůli mě může i umřít a to nedovolím.

S výkřikem jsem se vrhla na agenty, kteří čekali na to, aby tuhle základnu mohli bránit. Jeden z nich byl rychlí a začal po mě střílet, ale bez významně, protože se nestrefil. Vytrhla jsem mu jeho zbraň z ruky, jednou si je oběhla a zezadu jsem agenty střelila do srdce. Všichni spadli na zem a já běžela dál se zbraní v ruce. Adrenalin v mém krevním oběhu neslábl, ba naopak ještě více sílil a síly. Chtěla jsem ještě víc. Chtěla jsem ještě více krve. Nějak jsem tušila, že se ze mě jen tak stávalo mé druhé já. Neuměla jsem se ovládal a můj pud sebezáchovy spadl na úplné minimum, protože normálně bych nevzala nůž agentovy a nepřeřízla bych mu tepnu na krku. Byla jsem smyslu zbavená a neměla jsem v úmyslu s tím někdy skončit...