Zachránci [Avengers]

18.Monstrum

Mám to říct, nebo ne? Thomas je pěkný psychopat, je hezky nebezpečný a navíc mi leze jen tak bez pozvání do mé hlavy. Jedna má polovina mozku si myslí, že by to bylo správné, že to je ta správná možnost, ale bohužel ta druhá polovina, nevím jestli pravá nebo levá se bojí, že by to mohlo mít špatné následky, které by mohli ublížit plno lidem a byla by možnost, že bych se nedostala domů a to nechci. Chci si vzpomenout na všechny věci, které jsem zapomněla, na mé přátele a rodinu. A to nejspíše nepůjde pokud jim to řeknu.

Víte snad jak se vždy hlavní hrdinové rozhodnou udělat tu nesprávnou věc? Vždycky jsem nechápala proč to dělají, vždyť ta lepší a správnější rozhodnutí jsou výhodnější a o hodně lepší, ale teď chápu proč ty špatná rozhodnutí dělají. Vždy jsou na podobném pomezí až na to, že tohle rozhodnutí by ovlivnilo jen mě a ne celý svět. Proč by také tohle rozhodnutí ovlivnilo tolik lidí, že?

Upřímnost nade vše, říká se. Je to pravda. Nebudu jako ti ostatní hrdinové z knížek a z filmů. Já sice nejsem hrdina, ale je to pro mě celkem těžké rozhodnutí. Budu svá a musím uznat, že já lhát neumím. Vždy když jsem někomu lhala tak jsem to stejně vyklopila, protože mě to úplně užíralo zevnitř a teď to není o nic lepší.

"Steve, Natasho?" řekla jsem a párkrát jemně zamrkala. Byla to chvilka, co si sedla Natasha vedle mě a všichni jsme se věnovali seriálu a dokonce to Steva i Natashu začalo bavit a smáli se u něj, ale ihned co jsem řekla jejich jména mi věnovali veškerou jejich pozornost.

"Ano?" řekl Steve. Na oba dva jsem se nervózně dívala a pořád přemýšlela jestli jim to mám říct. Teď už bylo pozdě něco vymýšlet, protože už na mojí odpověď čekají dlouho, což znamená, že kdybych řekla nějakou lež tak by neuvěřili.

"Víte kdo je Thomas Cromwell, že ano?" zeptala jsem se obou dost křečovitě, ikdyž jsem sama moc dobře věděla, že oba dva věděli, kdo to je.

"Samozřejmě." řekla Natasha. "Co se děje?" zeptala se.

"Je to opravdu divné, ale on mi leze do hlavy." vychrlila jsem na ně nervózně a s plnou vážností. Steve i Natasha se na mě dívali z překvapením, přeci nikdo jim asi každý den neříká, že jim někdo leze do hlavy.

"Počkat, jak ti leze do hlavy?" zeptal se Steve s nechápavostí a celkem vážností v jeho hlase. Asi si myslí, že teď lžu nebo, že se jim teď vysměju do obličeje a řeknu, že to je jen sranda, ale pro mojí smůlu to sranda není.

"Neumím to plně popsat, ale poprvé to bylo v tom letadle, kde mi řekl ta slova, které spustí Coru. Po druhé to bylo před tím, než jsem omdlela, když mě někdo střelil do mého břicha a po třetí to bylo dnes v noci." řekla jsem opravdu s plnou vážností.

"Kdo je Cora?" zeptala se Natasha.

"Mé druhé já se tak jmenuje, spíše ho tak pojmenoval Thomas."

"Chci se ještě zeptat jak-?" nedořekla větu ani Natasha, protože jsem jí skočila do řeči, jak zdvořilé..

"Je to jako sen, ale hodně skutečný sen, který je skoro až realný, ale je vždy jen v mé hlavě. Vždy jsme s ním v úplně bílé místnosti a on ten parchant mi tak vždy říká naprosté blbosti a potom zmizí jako mlha. Úplně jako největší srab.." řekla jsem poslední větu sama pro sebe, protože je to opravdu tak, vždy když mu chci nějak ublížit nebo aspoň mu jednu fláknout, aby se probral zmizí. Hajzl..

"Jak to je možné?" promluvila Natasha ke Stevovi, ten jí věnoval jen pohled, který naznačoval, že také nic nechápe.

"Zdálo se ti už někdy něco takového nebo to bylo poprvé v tom letadle?" zeptal se Steve.

"Ano, měla jsem podobné sny. Nevím, co bylo dříve nebo jestli to je všechno, ale nejdříve tam byl Tony se Stevem. Byli jsme ve výslechové místnosti, kde mě obvinili z toho, že jsem Tonymu zabila jeho ženu a také, že jsem jako nějaký jiný člověk, hodně mu podobný, bohužel nevím jak se jmenuje. Druhý sen byl hodně zmatený a měla jsem před očima jen tmu a nějaké hlasy tam něco říkali. Nerozpoznala jsem, kdo byl kdo, ale byl tam také nějaký Thomas. Po té jsem se, ale vzbudila v nemocniční místnosti napojená na hadičky. Nevím jak jsem se tam dostala, ale musela jsem spát pěkně dlouho." řekla jsem své doufám veškeré divné sny.

"Tak tohle je vážné.. To, že si jí zdají takové sny je opravdu zvláštní. Thomas má výhodu v tom, že má přístup k tvojí hlavě, ale neví, že to víme taky. Jsme oba s Natashou rádi, že si nám to řekla. Kdyby si nám to neřekla tak by to mohlo dopadnou hrozně." řekl Steve. Trochu ta tíha ze mě spadla. Jsem ráda, že si o tom s nimi můžu aspoň trochu promluvit a taky, že v tom nejsem naprosto sama.

"Steve, jdu zavolat Furymu." řekla Natasha, Steve kývnul a Natasha odešla někde do vrchního patra. Já si těžce oddychla a lehla si na sedačku.

"Sam, jsem rád, že si nám to řekla." usmál se Steve. "Ale nemusela si to tajit." řekl už ale bez úsměvu.

"Steve, já se hodně bála toho, že budu pořád zavřená na vaší základně. Bez rodiny, naprosto odříznutá od okolního světa. Navíc to, že si nic nepamatuju to ještě zhoršovalo a ještě k tomu ten tlak, kdy jste se mě na všechno ptali. Já a mé druhé já. To, že jsem bylo hodně krát v umělém spánku.. Bylo toho na mě moc." řekla jsem a dala si ruku na mojí hlavu.

"Vím, ale museli jsme se tě ptát, protože jsme potřebovali vědět všechno, ale to, že si nic nepamatuješ to všechno ještě zhoršovalo a my se tě museli ptát pořád, kdyby sis vzpomněla. A prosím, když budeš mít nějakou novou vzpomínku na tábor nebo něco o Cromwellovi, ihned to řekni mě nebo Natashe. A nemusíš se bát, pojedeš za svojí rodinou o to se vážně neboj, ale tohle všechno musí být, nemůžeme riskovat další takovou pohromu, která se stala před týdnem. Mohlo by to klidně zabít více lidí a mohlo by to mít o hodně větší následky.." řekl Steve. Já jsem si promítala všechny vzpomínky, kde za mé tělo plně ručila Cora. Chtělo se mi z toho brečet..

"Kolik jsem celkově zabila lidí?" zeptala jsme se se slzami v očích. Mé pocity teď byli pěkně nalomené. Byla jsem pěkně v háji.

"Sam, ty ne to tvé druhé já." řekl Steve a snažil se mě trochu uklidnit.

"Steve, prosím.. Řekni mi to." řekla jsem velmi rozpačitě.

"Sam.. Nebylo jich moc." řekl Steve a pořád se mě snažil nějak uklidnit. Já, ale chtěla vědět kolik.

"Steve.. Opravdu řekni mi to. Měla bych vědět čeho jsem schopná."

"Bylo jich více než dvacet, ale kolik to nevím.." řekl Steve. Zabila jsem plno lidí, jen kvůli nějakému šílenci. Jsem monstrum.

"Bože.." řekla jsem zaskočeně. "Mohla jsem zabít někoho, kdo má rodinu. Toho na koho čeká někdo doma.. A jen kvůli mě zemřeli a ti, kteří po nich zůstali tak mají kvůli mně o jednoho člena rodiny pryč." řekla jsem smutně a chtěla nechat slzy v očích. Steve na to neměl, co říct. Jen na mě se smutkem v očích koukal. Mé oči mezi tím vypustili jednu slzu, která si dělá cestičku pryč z mé tváře.

"Nebreč kvůli toho. Ty sama za to nemůžeš, může za to Cromwell a hlavně také tvé druhé já. Ty jako ty sama si nic nikomu neudělala, jen to udělalo tvé tělo. Ne, tvá mysl." řekl Steve a trochu mě jeho hlas uklidnil. Z mé tváře už se další slza nehrnula, za to jsem byla hodně ráda, protože kdyby mě viděl Kapitán Amerika brečet bylo by to špatné. Promiňte, Steve...

Takže lidi, je tu další kapitolka! Doufám, že se vám líbí :D, protože jsem se snažila-jako vždy :D.

Moc, ale opravdu, opravdu moc děkuju za překonání 2700 přečtení! Wow! Nemůžu tomu číslu uvěřit! Jste neskutečně nej-lep-ší na svě-tě! Děkuju moc! (Jsem strašně moc ráda :)

-K.1.-

PS: Ještě jednou moc děkuju!<3

PPS: Omluva za mojí gramatiku :)