Zachránci [Avengers]

11.Zajímavý rozhovor

"Agentko Romanoff můžete začít z výslechem." řekl Fury. "Někdy bude klást otázky i agentka Hillová." doplnil ihned Fury a po té odešel z místnosti. Vždyť tu nebyl ani pět minut! A to se mnou chtěl mluvit. Sice se mnou mluvil, ale prostě ne tak dlouho, jak jsem předpokládala.

"Takže Samantho, sice jsme se tě ptali, ale i tak. Pamatuješ si něco o tom táboře?" zeptala se Natasha znovu.

"Ne, nic. Pamatuju si všechno před tím táborem, ale v něm. Nic." odpověděla jsem jí.

"Zase asi se tě ptáme podruhé, ale víš něco o Thomasi Cromwellovi?" zeptala se Natasha. Thomas Cromwell? Jakože nějaké Thomase jsem asi slyšela v mém snu, ale neviděla. Nemám žádné důkazy, že to byl on, takže ne.

"Ne, nevím." řekla jsem svojí odpověď po několika vteřinách usilovného přemýšlení, jestli to byl on nebo ne.

"Nepamatuješ si nějakou holku z toho tábora? Hodně se prý s tebou bavila Mary Cooper." řekla najednou Hillová.

"Mary?Ta se mnou chodí do školy, ne? Na žádném táboře se mnou nebyla.." řekla jsem a Steve, Natasha a Hillová si vyměnili divné pohledy. "Mary se mnou chodí tři roky na střední." doplnila jsem.

"Omlouváme se Samantho, ale Mary s tebou nechodí do školy." řekla Hillová. Asi jsem nějak zmatená..

"To je blbost.. Je to má nejlepší kamarádka.." stála jsem si za svým.

"Mám pro tebe další otázku, není to nic o tom táboře, ale o tvé rodině. Jak se jmenují tvoji rodiče?" zeptala se narychlo Natasha, která změnila téma otázky.

"Daniel a Emily Carpenter." odpověděla jsem Natashe.

"Ano, v jakém roce jsi se narodila?"

"V roce 2000, proč se mě ptáte na takové otázky?" zeptala jsem se.

"Musíme." řekla jednoduše Natasha. Jen jsem kývla a odpovídala na ty nejzákladnější otázky ohledně mé rodiny a hlavně mě.

*      *      *

"Dobře Samantho, měla si vše správně." řekl Steve.

"Za dvě minuty tady budou tvoji rodiče a prosím neříkej jim o nějakém séru, nebo tak nějak." mrkla na mě Natasha a společně se Stevem odešla. Sedla jsem si na židli a čekala na mamku a taťku, prý tady budou maximálně hodinu, ale těším se.

Dveře se pomalu otevírali a pomalu do nich postupně vešli mamka s taťkou. "Bože, ona to je pravda.." řekla mamka a rychlím krokem ke mně přišla. Pevně mě objala a začala brečet, po několika sekundách se přidal i taťka. Oba dva brečeli jako želvy a pevně mě objímali.

"Já jsem tak rád, že jsi tady a že pořád žiješ.." řekl taťka.

"Pořád tomu nemůžu uvěřit.. prvně, že jsi mrtvá, že tě nemohou najít, ale potom když nám zavolal nějaký muž a řekl nám, že jsi naživu tak jsme mu nevěřili, ale my i tak sem jeli čtyři hodiny..." řekla potichu mamka.

"Ani nevíš jak si nám chyběla.. Máme tě tak moc rádi Sam.." řekl přes své slzy taťka nic jsem na to neřekla jen jsem upustila také pár slz. Oba dva brečeli a brečeli. Nic neříkali, jen mě pořád objímali a já si jejich přítomnost užívala. Bylo to super, být konečně z někým koho znáš celý život a oni tebe. Ale i tak mi chybí Mary, co se jí vlastně stalo? Vlastně se mnou prý nechodila do školy, ale i tak proč jsem měla takovou vzpomínku? Najednou se mamka i taťka odtáhli. "Holčičko, moc chybíš všem tvým kamarádům.. A všichni tě pozdravují, i tvá rodina.. A hlavně Faith se po tobě ptala. Když se od nás dozvěděla, že jsi naživu málem omdlela a chtěla jet s námi, ale její rodiče jí to nedovolili. Tak pro to se tě ptáme, aby si jela s námi domů." řekl taťka s úsměvem. Chci se jenom zeptat, kdo je k sarku Faith?! Pamatuji si na Mary, která se mnou nechodí ani do školy a na moji nejlepší kamarádku zapomenu? To je mi, ale záhada.

"Tati, já tady musím ještě zůstat a trochu se dát do kupy. Přeci jsem zažila ošklivé věci.." zalhala jsem s malinkým úsměvem.

"Aha, ale i tak tě pozdravují Faith i s Jonasem." usmál se taťka. Teď jsem ještě víc zmatená, nevím kdo je Faith a Jonas.

"Aha.." řekla jsem s falešným úsměvem. Popravdě toho na mě chrlí až moc, ani Natasha toho do mě nechrlila tolik.

"Faith.. Moc nám pomohla v tom, aby jsme se přenesli přes tvojí smrt, ale jak jsme se všichni dozvěděli tak jsme všichni brečeli, ale radostí a Faith nejvíc.. Škoda, že tě teď nevidí.." řekla mamka s úsměvem. "Vlastně nám pomáhala pořád. Pomáhala nám uklízet a opravdu jsme se s ní hodně nasmáli.." zavzpomínala mamka. Trochu začínám žárlit na Faith..

"No, jo je asi super." řekla jsem jen tak. Přeci nebudu žárlit na moji nejlepší kamarádku.. Jako nevím jestli nejlepší, když si na ni nepamatuju.

"Jo, to moc. Faith je podle nás nejhodnější ze všech tvých kamarádek. Jinak Carly, Angela a Emily ty u nás nebyli a ani Faith se o nich nezmiňovala. Podle mě s tvým otcem jsou falešné." řekla mamka a táta jen pokyvoval. Jestli nepřestanou mi říkat o lidech, které neznám tak fakt zešílím! Mám je ráda, ale jednu úplně chválí a to, že u nich nebyli nějaké holky u nich znamená, že jsou falešné? Páni. Ehm, ehm, klídek..

"Jo?" zvedla jsem obočí.

"Ano, raději se s nimi nebav." řekl otec. Začínám na ně být naštvaná, protože mi říkají s kým se mám bavit. Sice nevím kdo jsou ti lidé, ale říkají to a to mě štve.

"Jo, neboj.." zazubila jsem se.

"A vlastně za ani ne dva týdny je škola, tak půjdeš do ní? Za svými kamarády a tak?" zeptala se mamka.

"Já nevím! Nevím jestli chci jít do školy po tom všem. Všichni se budou ptát proč jsem naživu, jakoby chtěli, abych byla mrtvá! Nebo jak si to udělala?! Všichni se budou ptát! Všichni! A to nechci.. Nevím jestli chci jít. Nevím jestli chci jít domů!" vykřikla jsem s trochou slz, rodiče byli z mé reakce dost zaskočení a asi jim to vyrazilo dech. Já jsem, ale byla ze všech informací natolik zmatená, že jsem na ně začala křičet.

"Neboj holčičko, my tě budeme vždy chránit a tak.. Neboj budeme vždy u tebe.." řekla polohlasem mamka.

"A to právě nechci." řekla jsem. "Omlouvám se.." řekla jsem se slzami v očích. Rozběhla se ke dveřím a rychle je otevřela. Nechala jsem je a rychle běžela někde pryč. Potřebuju si vyčistit hlavu.. A to, co nejrychleji.. Popravdě jsem běžela rychleji než kdy dřív aspoň mi to tak připadá. Zastavila jsem a rozhlédla se, kde by mohl být východ. Rozhodla jsem se, že poběžím doleva. Rozběhla jsem se a uviděla několik udivených tváří, ale mé rychlé kroky zastaví až nějaká osoba. Rychle se sesypu k zemi a ani nechci vědět, kdo je nahoře, ale i tak tam nahlédnu.

"Petere? Co ty tady děláš?!" zeptala jsem se.

"Sam?! Co-co ty tady?" řekl Peter a poškrábal se nervózně na zátylku.

"Já jsem se ptala první.." trochu jsem se na Petera zamračila.

"Já jsem na stáži u pana Starka." řekl narychlo. "A ty?"

"Já? já se tu jen tak procházím po budově." řekla jsem ironicky a podívala se na Petra...

Takže, doufám, že se vám kapitola líbí :D A raději se mě neptejte co tam dělá Peter :D, a jinak neberte vážně Občanskou válku, jakoby se vůbec nestala :D A jinak děkuji za názory na tuhle knihu, byla jsem z toho hodně překvapená a strašně jsem ráda, že se líbí :) A jinak tuhle kapitolu, jsem celkově předělávala 5krát a poslední změna byla, že jsem tam dala Petera místo Steva, protože v skoro každém příběhu je, že když holka narazí do Kapitána Ameriky tak spolu potom (Možná) chodí. :D

-K.1.-