Zachránci [Avengers]

7.Zachránce

Pusťe si creepy song a čtěte😂

* O dva dny později: *

"Pokud zaslechneš ty slova, co ti řeknu, budeš už dávno omámená. Každé slovo, které teď vyslovím ze svých úst si zapamatuješ až do své smrti, i kdyby byla dneska, zítra nebo za několik let. Zapamatuješ si je. Až slova uslyšíš budeš až smyslu zbavená a zabiješ všechny okolo sebe, ale nevědomky, protože tvá hlava bude ovládnuta takovou věcičkou, která už je již ve tvé hlavě a nikdo ji nikdy nedá pryč. Tak a teď k těm slovům: Je mi jedno, kde jsem, kdo jsem, proč tu jsem, ale teď a tady splním svůj úkol, a to zabít všechny své nepřátele. Zabiješ je krutým způsobem. Každý kdo tě bude chtít zabít tak ho místo sebe zabiješ jeho. Každý kdo ti bude vzdorovat tak ho zabiješ.. I kdyby byl nebo byla tvá přítelkyně nebo přítel." rozeznělo se mojí hlavou a jako by jsem se já sama vypnula a mé druhé "temné" já se probudilo k životu. Všechno se mi zatemnělo, ale mojí hlavou se znovu rozezněla slova toho člověka: "Když uslyšíš tyhle slova budeš to zase ty: Jsem a budu to navždy já, ale mé druhé já mě vždy a navždy bude sledovat z dálky." dořekl hlas a pomalu odešel. Mé tělo znovu dostávalo dávku séra a to už po třetí. Ihned jsem zaječela bolestí a mé slzy se pomalu trhaly na povrch. Celé mé tělo se zachvělo a chtělo se z toho dostat, co nejdříve pryč, ale mé oči znovu zalila černá barva...

*      *      *

Znovu se probouzím, ale už ne na tom lůžku, ale na zemi a musím podotknout hodně studené zemi.  Mé oči se konečně otevřou a než něco vůbec zkusím zaostřit zjistím, že bliká světlo, ale před tím neblikalo. Mé ruce se začali klepat pod tím náporem, když jsem se zkusila aspoň posadit, ale i tak se mi to podařilo. Konečně sedím a snažím se zaostřit aspoň něco v místnosti, můj zrak zaostří na červenou tekutinu jménem krev. Vystrašeně se kouknu trochu více po kaluži krve a uvidím tam nějakého pána v bílém, který má skoro celé tělo polité krví. Rychle se k němu nějak doplazím a zkusím jestli má nějaký pulz, ale mé snahy byli marné, protože jsem ho nenahmatala. Kouknu se více po místnosti a uvidím po stěně krev a ihned pod skvrnou ležela paní v bílém. Hezké hledět na to.. Srdce mi poskočí a já vstanu, ale to jsem neměla dělat, protože v mé hlavě proběhly dvě vzpomínky.

-Vzpomínka-

Mé rozbušené srdce a taky krev plná adrenalinu se nedají spočítat jsem tak šťastná! A jsem někde, v nějaké místností, ale ne že bych byla nějak v uzavřené místnosti, ale normálně vidím lidi, kteří jsou mrtví a leží na zemi- počkat mrtví! Cože?! Všude na zemi jsou lidé, kteří pod sebou nebo vedle sebe mají kaluž krve. Kouknu se kolem sebe a uvidím bandu lupičů, kteří mají ve svých rukách aspoň jeden batoh. Je ale divné, že já jim nechci něco udělat jsou to moji spojenci. Příjde ke mně asi muž, poklepe mi rameno a do ucha mi zašeptá: "Dobrá práce, ale nemusela jsi zabíjet své spolu pracovnice." uchechtl se. "Za to budeš mít ještě další dávku séra." řekl tento krát už tvrdě. Vzal mě za rameno a táhl mě k zadním dveřím..

-Další vzpomínka-

"Už nechci! Strašně to bolí!" vykřikla jsem nevrle na pána a paní v bílém, kteří mě chtěli znovu připoutat.

"Musíte, ještě nejste hotova.." řekl muž.

"Říkám, že už nechci!" vykřikla jsem hodně naštvaně, muž mi chtěl zapnout první pouto na pravou ruku, ale než by to stihl přijela by lokomotiva. Vzala jsem ho tvrdě svojí rukou kolem jeho krku, muž se na mě podíval a v jeho očích byla prosba o milost, ale tu jsem v tu chvíli opravdu neměla a hodila ho o to světlo, které blikalo. Ihned ztratil vědomí a skončil na zemi s menší kaluží krve. Otočila jsem se ostře k té ženě, která se krčila v rohu místnosti. Byla hodně vystrašená a celá se klepala, ale já jsem v tu chvíli neměla čas na blbosti, prostě jsem se k ní rozešla a přistoupila k ní.