Zachránci [Avengers]

5.Bože Hillary!

Než jsme stačily něco málo udělat tak nás zarazila vedoucí se slovy: "Milé dámy, teď nebudete bojovat rukami, ale zbraněmi. Takže vy dvě jediné půjdete do takové napodobeniny lesa a půjdete tam bojovat s ostrou municí a s jen ochranou vestou, aby vám náboj náhodou nepoškodil životně důležité orgány." uchechtla se trochu. "Takže dámy, pojďte za mnou." obě dvě s jsme si s Hillary věnovaly pohledy, ale já trochu šokovaný a ona mě normálně propichovala pohledem. Vedoucí si vykračovala úplně v pohodě za to já jsem dostávala celkem strach a má chůze byla trochu nemotorná. Za to chůze od Hillary byla sebevědomá a to jsem si myslela, že to bude hodná holka se kterou se tady bude dát bavit, ale já se asi kapičku spletla.

Obě s Hillary jsme pořád následovaly vedoucí, ale zastavily jsme se u kovových dveří. "Dámy, teď půjdete dovnitř a vyberete si každá svojí výzbroj. Je tam skoro všechno. Zbraně na blízku i na dálku. Jsou tam i ochranné prvky, které se vám budou hodit." řekla a otevřela dveře. Obě s Hillary jsme mohly zahlédnout kovovou místnost ve které byly všelijaké zbraně, které náhodou neumím pojmenovat. Vstoupily jsme tam a dveře se hlasitě zabouchly. Rozhlédla jsem se po místnosti a uviděla ochrnou vestu. Ihned jsem si jí na sebe dala a šla se kouknout po nějakých zbraních.

Vzala jsem si jednu malou pistoli, která byla opravdu malá a jednu o trochu větší, kterou jsem si dala mezi pásek a taky dýku na blízký souboj. Pohlédla jsem na Hillary a ta si vybírala mezi sniperkou a samopalem. Najednou se asi rozhodla, že chce obě dvě tak si dala jednu z těch zbraní na záda a druhou si vzala do ruky. Najednou její oči pohlédli na mě a ona řekla: "Tohle nevyhraješ."

"Proč bych neměla?" zeptala jsem se.

"Střílela si někdy z nějaké zbraně? Nepočítá se brokovnice. Bojovala si někdy s někým s nožem?" upozornila mě hrubým hlasem. Tak malá holka a mít tvrdý hlas? Kde to do háje žij- ach, vlastně jsme někde v nenormálním táboře. Už to tedy chápu.

"S nožem ne, ale střílela jsem z revolveru od mého dědy a taky jednou ze samopalu." řekla jsem nějaký blábol, abych nevypadala jako úplný debil, ale já vypadala. Odvrátila pohled ke dveřím, které se otevírali. Uviděla jsem tmavý les, hodně veliký les. Bylo to skoro přesně jako v Hunger Games, tedy až na to, že já nejsem Katniss, neumím se zbraněmi, není tady tak špičková technologie, nejsou tady mutanti, doufám, že nejsou tak šílení a nemám Peetu to je to hlavní.

Hillary se rozběhla do pustého lesa a já pomalím krokem odcházela. Dveře se zavřeli a já tady byla sama s Hillary! Super! Co budu dělat? Bože, do jakého tábora jsem se to přihlásila! Šílenci jedni! mé myšlenky až odstřelila Hillary, která na mě střílela asi sniperkou, ale netrefila se. Začala jsem utíkat, co nejdál od toho šílence. Můj tep se mnoho násobně zvýšil a můj adrenalin taky. Snažila jsem se nějak skrčit a běhat. Doběhla jsem k samotnému konci lesa, nebo-li takové místnosti a tam se skrčila. Po celém okolí šel slyšet jen můj dech, který jsem se snažila tlumit. Můj dech se pomalu klidnil, ale můj tep ne.

Pořád do kola jsem se musela dívat okolo sebe jestli náhodou neuvidím někde Hillary. Mé oči zaznamenali pohyb na levé straně a já tam namířila zbraň. Mé ruce se začali klepat. V tu chvíli se mi chtělo řvát a brečet, ale co když by mě náhodou Hillary trefila do hlavy? To nemůžu riskovat! Přede mnou se něco pohnulo a já ze strachu vystřelila. Hlasitý výstřel se nesl celým lesem a já slyšela a i viděla padat tělo. Tělo od Hillary Ne, ne, ne, ne, ne! Já ji zabila! Ne! Co jsem to za člověka? Já zabila člověka! Bože! Ne! začala jsem hodně hysterčit.

Hillary začala pomalu brečet a já pomalu s ní, protože to byla moje vina. Pomalu jsem se k Hillary přiblížila a uviděla jak se chytala za nohu a já se k ní skrčila.

"Promiň.." omluvila jsem se jí. Aniž by jsem nějak mohla reagovat Hillary vzala nějaký předmět jménem nůž a namířila to na mojí ruku. Trefila to přímo do mé levé paže. Nůž zabodla plnou silou a ještě k tomu hodně hluboko. Sykla jsem bolestí a trochu jsem taky začala brečet. Ta chvíle nejhorší v mém dosavadním životě, větší bolest jsem nikdy nezažila. Bolest z paže byla nesnesitelná. Křečovitě jsem si lehla vedle Hillary a rozdýchávala tu bolest, kterou jsem v té chvíli zažívala. Myslela jsem si dokonce, že snad umřu tou bolestí, kterou zažívám. Divím se, že jsem ještě neomdlela bolestí nebo aspoň z tolik krve, která pomalu teče dolů na zem, ale ono nic. Pevně jsem zavřela oči a zatnula zuby, abych aspoň trochu zahnala slzy, které byli na krajíčku.

Najednou mé uši zaslechnou nabíjení zbraně a já si nenápadně a pomalu vyndávala z mé kapsy. Ještě, že jsem si tu malou zbraň dala do levé strany. Pomalu a hlavně křečovitě jsem tu malou zbraň namířila na Hillary a čekala, co se stane. Pomalu jsem stlačovala poušť a o trochu tišší výstřel oblehl celý les a Hillary asi omdlela. Doufám tedy. V tu chvíli ze mě spadla úleva. Veliká úleva. Rychle jsem odhodila zbraň a vytáhla nůž z mé paže, byla to blbost, ale mě se hodně ulevilo. Oddychla jsem si a zavřela oči a pomalu, ale jistě jsem se promrhala až do mé říše snů..

*      *      *

"Ale trochu rychleji, než se probudí bude všechno připravené!" řval povědomí hlas. "Dělejte! Nemáme na to celý den!" odkašlal si hlas a já otevřela oči, ale rychle jsem je zase zavřela, protože na mě svítilo bílé světlo.

"Už se probudila pane." řekla nějaká paní.

"Už? Myslel jsem si, že za půl hodiny." řekl a já konečně otevřela oči. Uviděla jsem Thomase a plno dalších lidí v plášti, kteří pořád lítali kolem mě. "Jak ti je?" zeptal se Thomas s nadzvednutým obočím.

"Jo, dobře." řekla jsem.

"Tak to je fajn, tvá ruka je naprosto v pohodě." usmál se nevnímala jsem jeho slova, protože jsem si vzpomněla na holku, kterou jsem postřelila. "Bože Hillary! Co s ní je?! Je mrtvá? Ublížila jsem jí hodně? Já totiž nechtěla! Nebyl to můj-" Thomas mi skočil do řeči a řekl: "Neboj, jen má něco s levou nohou a pravou rukou. " řekl Thomas a mě se ulevilo. A v mém mozku se objevila vzpomínka na mojí ruku. Rychle se tam koukla a uviděla jen obvaz okolo mé paže.

"Už je plně zdravá." ujistil mě Thomas.

"Vážně? Můžu už s ní hýbat?" zeptala jsem se a při tom nakrčila obočí.

"Jakože, jo můžeš, ale opatrně. Ještě tak hodinu a půl budeš tady a potom můžeš jí zpátky s plně funkční rukou." řekl Thomas.

"Co-cože? Jak? Nechápu! Jak jste ji mohli opravit tak rychle?" zeptala jsem se zmateně.

"Byla jsi asi den v umělém spánku." řekl v klidu Thomas.

"Aha.. Tak to už aspoň trochu chápu, ale ta ruka by se neopravila tak rychle.." řekla jsem.

"Haló, jsme ve světe Kapitána Ameriky, Iron Mana, Hulka a dalších. Tak proč bys nemohla mít už za jeden den normální ruku?" zeptal se s menším úšklebkem.

"Ehm, já ti ani nevím. Možná je to tím, že jsem to já. Já jsem normální a ne jako ti superhrdinové.." odkašlala jsem si.

"No, jakože nejsi úplně normální přeci. Byla by jsi až moc obyčejná, ne?"

"To asi jo.."

"Dobře, teď odpočívej." mrkl na mě Thomas...