Zachránci [Avengers]

10. Nemocniční místnost

*Dream*

"Bože, co to do háje udělala?!" vykřikl potichu a hlavně překvapeně nějaký hlas.

"Mluv, trochu tiše. Nechceme ji snad probudit.." řekl trochu nevrle další hlas. Nevíte, co se to tu děje? Snažím se otevřít oči, ale to nejde. A ještě k tomu mám ruce úplně těžké a mé sval na rukou nespolupracují.. "Myslíš, že jí mám dát na to křeslo nebo jí tak nechat?" Je zvláštní, že nevím kde jsem a taky to, že nemůžu nic udělat ani promluvit, ale hlasy slyším. Zvláštní.

"Nech ji tak. Ještě by jí ti pitomci něco udělali a mysleli by si, že je nějaká divná, ale na to je podle mě už pozdě." Vlastně nerozeznám kdo právě mluví, vše se mi zakrývá do jednoho a toho samého hlasu. Kdo teď mluví? První hlas nebo druhý?

"Máš pravdu, ale ona je tak slabá, ale i silná zároveň. Bude jí škoda.. Nechceš si to ještě rozmyslet a vzít ji sebou?"

"Ne, bylo by to pro mě dost nebezpečné.." Jsem tu snad zmatená já? Nic nechápu.. Ale někoho mi to připomíná, ale když jsou oba hlasy stejné tak jak můžu vědět kdo to je? Jsem t toho úplně v háji.

"Co když tady přijdou?" zeptal se někdo.

"Tak přijdou." řekl někdo s klidem.

"Ale oni jsou nebezpeční a ona ještě není hotová. Vždyť vidíš tu spoušť, která tady je, nebo jsi snad slepí Thomasi?" řekl trochu hystericky někdo.

"Já vím, že jsou nebezpeční, ale když ona je svým způsobem taky nebezpečná." řekl hlas a nějaký člověk ke mně přistoupil a dal mi vlasy za ucho.

"Thomasi, nech ji. Přeci nechceš, aby se probudila." sykl trochu nějaký hlas.

"Ano, to nechci." řekl znovu asi Thomas, nepoznala jsem kdo to byl, ale postavil se a šel zpět k tomu dalšímu. "Pane, teď mi přišla zpráva, že za chvíli by tady měli být ti "slavní" zachránci Avengers." řekl ironicky nějaký hlas. Avengers? Ty já znám!

"Dobře, můžeme jít. Doufám, že svůj cíl splní na výbornou.." řekl ten Thomas? A potom odešel i s těmi dalšími..

* End dream *

Znovu a asi podruhé za den jsem se probudila z až moc živého snu. Živý a opět divný sen. Taky zmatený sen. Proč se mi to zdá? Co když nechci? Mé srdce mi tlouklo jako splašené a mé záda byla celá propocená a já udýchaná. Ale teď k mému překvapení jsem neležela na zemi, ale ležela v celkem pohodlné posteli. Konečně něco pohodlného a teplého.. S menším oddechem jsem  zaostřila tlustou šedou deku a rozhlédla se po místnosti. Byla to taková nemocniční místnost, tedy až to to, že v té místnosti byla jedna postel a vlastně jenom dveře, zdi a jeden menší stoleček. Nic víc. Trochu mě to deprimovalo, ale já musela přemýšlet o snu, který mi přece něco připomínal a hlavně hlas toho jednoho muže, ikdyž ty hlasy byly oba stejné. Sice tam byl nějaký Thomas, ale co když ne Cromwell?

Až teď jsem poznala, že se cítím o něco lépe, než jak mi byla a také to, že vedle mě je nějaký stroj, který mi měří puls a taky kapačky, které jsou propojené s mojí žílou. Vlastně jak dlouho jsem spala? Nebyla jsem náhodou na zemi, když jsem spadla? Jo, byla, ale teď jsem tady a jsem celkem ráda, protože ta zem byla studená. Takže, jak jsem se sem dostala? Po několika málo minutách, když mi to trčelo a vrtalo v mé hlavě někdo otevřel dveře a ten někdo byl, spíše byla nějaká sestřička, později jsem přečetla, že to je nějaká sestřička jménem Traci. Měla na sobě totiž jemonovku.

"Jak vám je slečno Carpenter?" zeptala se, když přistoupila k mé posteli a v ruce držela nějaký pytlík s nějakou vodičkou.

"Jo, celkem fajn.." odpověděla jsem jí trochu chraplavějším hlasem.

"Dobrá, jen vám dám jiné kapačky a ihned odejdu." usmála se trochu na mě, ale ihned vyměnila skoro prázdný pytlík s novým a plným.

"Ehm, mohla bych se na něco zeptat?" zeptala jsem se při pozorování na to, jak mění pytlíky s vodou, nebo čím.

"Ovšem, že ano." řekla, když už nevěnovala pozornost kapačkám, ale mě.

"Jak dlouho tady jsem?" zeptala jsem se.

"No, pokud si to dobře pamatuju tak jste byla dva dny." řekla.

"Děkuji." řekla jsem jí a jen se lehce usmála a odešla z místnosti. Tak jo, dobře. Nejsem tady moc dlouho, ne? Maximálně čtyři nebo pět dní, nebo jeden týden?

Přestala jsem přemýšlet o tom, jak dlouho tady jsem a zkoušela se nějak posadit a kouknout, kde se právě teď nacházím. Opatrně jsem se posadila a dala nohy na opravdu studenou zem. Zkusila se postavit a a vstala jsem, torchu neomaleně, ale přeci jen. Zkusila jsem popojít několik malých kroků, ale mé kroky zastavila kanyla a také něčí příchod. Pohlédla jsem ke dveřím a uviděla Natashu, která se na mě dívá s nadzvednutým obočím.

"Jak vidím tak ses probudila." řekla Natasha. "Ale měla bys ses jít ihned lehnout." řekla už přísnějším hlasem a s příchodem ke mně sledovala, každý můj pohyb.

"Doufám, že už ti je ale lépe, protože by zítra měli přijet tvoji rodiče." řekla Natasha s úsměvem a sedla si na kraj postele.

"Opravdu? Já se na ně fakt těším. Neviděla jsem je celkem dlouho.." zamumlala jsem poslední větu jen pro sebe, protože to byla asi pravda.

"No, Sam ale nepojedeš ještě domů, protože v sobě máš to sérum. Sice už jsme ti laboratorní testy dělali, ale nevíme ani jestli to je nějak nebezpečné, protože nevíme jestli by jsi mohla ublížit svému okolí.." řekla Natasha.

"Aha.. Takže tady budu asi ještě týden nebo..?" má nálada opravdu strmě klesla po jejích slovech.

"Tím si právě nejsme jistí, ale dáme ti vědět." řekla Natasha. "Omlouvám se, ale musím jít." řekla a vstala z postele. "Tak zatím Sam." řekla Natasha s úsměvem na prahu dveří a po té je zavřela a odešla..

*      *      *

O jeden den později:

Dneska si mě k sobě opět zavolal Fury. Jde se mnou Natasha a s ní Steve. Opravdu nechápu o co tady jde. Oba dva  jdou předemnou, protože já bych se z mým talentem ztratila. Celou cestu do Furyho kanceláře jdeme každý potichu a trochu mě to znervózňuje, protože jsem z někým pořádně nemluvila od Natashiného odchodu. z nemocniční místnosti. A jinak, už je mi mnohem lépe, takže to je fajn! Celou tu, co jsem tam ležela jsem koukala do zdi jako největší idiot. Jednou mi dokonce přinesli večeři a já se konečně, ale opravdu konečně najedla a napila, nebylo to sice nějaká výborná večeře, ale najedla jsem se. Potom jsem šla spát a ráno mi sdělili, že dneska půjdeme za Furym, ale nechtěli mi sdělit proč. Prý to je nějaké tajemství nebo co. A také mi znovu donesli jídlo i pití. Jsou velice milý.

Natasha zaklepala na dveře a zevnitř se ozvalo: "Můžete vstoupit." řekl hrubý mužský hlas, Steve otevřel dveře a já i Natasha jsme vstoupily do místnosti, kde mě sám Fury pobídl, abych si sedla a Steve a Natasha zůstali stát. Byl tam Nick Fury, který měl zase na sobě pásku přes oko a také ještě nejspíše nějaká agentka v koženém obleku, která stála ihned vedle Furyho. "Představuji vás slečno Carpenter, tohle je agentka Hillová." ukázal na agentku a ta jenom pokývla a já taky.

"Vaši rodiče tady budou za necelou hodinu, ale mám na vás pár otázek..." začal Fury..

Takže lidičky, kapitola po dlouhé době a doufám, že se vám líbí, když je aspoň trochu nějaký klídek :D. Přeci nemůže být v každé kapitole akce? Nebo snad ano? Nevím :D, ale chtěla bych se vás ještě zeptat na názor na tuhle knížku :) klidně ho napište do komentářů. Budu moc ráda :)

A taky na novou písničku Shawna, líbí se vám? Mě hodně :D

-K.1.-