Zachránci [Avengers]

23.Něco tady nehraje..

"Sam, nedělej něco čeho by jsi později mohla litovat.." upozornila mě Natasha, která pomalu vystoupila z davu vycvičených vojáků. Natasha musela mít berle jinak by se nejspíše neudržela na nohou. Nic jsem na její slova neříkala a s neutrálním obličejem plným slz jsem se koukla na Thomase, který byl připravený mi ty slova každou vteřinou říct. Otočila jsem se na něj a potichu mu řekla: "Žádná slova se říkat nebudou.. Já se všechny odlákám a ty zatím poběžíš pryč od sud, za pár vteřin bych měla být u tebe.. Super rychlost, chápeš." řekla jsme jednoduchá plán, Thomas kývl a já se rozběhla, než vojáci stačili nějak reagovat schytali ode mě, každý ránu do nosu.. I Natasha ji dostala ač mi to bylo proti srsti. Musela jsem. Natasha by mi stejně nic neudělala. Její noha je nepoužitelná, což je plus pro mě a Thomase.

Všichni vojáci i Natasha se drželi za svůj nos a Thomas rychle vyběhl-ne jako já, ale vyběhl. Za chvíli už zmizel za rohem a já vyběhla za ním. Thomase jsem předběhla, abych zkontrolovala prostor přeď ním jestli tam náhodou nejsou nějací vojáci, ale jeden tam byl a zastoupil mi cestu.

"Sam, stůj a nech Thomase zavřít do vězení, jak si zaslouží." řekl přede mnou a já prudce zastavila.

"Je pozdě.. To bys nepochopil Steve, on-on.. Chce ublížit mé rodině a to já nemůžu dopustit." řekla jsem se slzami v očích.

"Můžeme ti s tím pomoct.." řekl, ale můj názor to nezměnilo. Bohužel..

"Promiň Steve.." zašeptala jsem a rozběhla se k němu. Nečekal to, co jsem udělala. Vzala jsem svoje ruce a plnou silou jsem ho odhodila do zdi. Ihned se sesunul k zemi a já odběhla za Thomasem. Vzala ho do náruče a vyběhla a hledala východ, který jsem po několika sekundách našla. Vyběhla jsem ven a plnou rychlostí jsem přeskočila bránu-znovu. Thomas mě po té začal navigovat, kde mám běžet, nebo kam mám zatočit.

"Zastav!" vykřikl po chvíli Thomas a já prudce zastavila.

"Co je?" zeptala jsem se udýchaně a položila ho na zem, chytla jsem se za srdce a vydýchala běh.

"Náš odvoz je tady." řekl a zapnul si své odepnuté sako. Z keřů po naší pravici se vynořil Jeep a oba dva jsme jen tak stáli a čekali, co se bude dít dál. No, spíše já a Thomas jen s úsměvem přihlížel jak jede auto k nám.

"Tady máš své rodiče." řekl a otevřel dveře auta. Byli to oni, ale jen s pytli na hlavě. Tady něco nehraje.. Thomas mě žduchl do auta a řekl: "Sundejte si pytle Daniely a Jenifer. Je tady." řekl a oba dva si sundali pytle na hlavě. Nebyli to moji rodiče. Co to?! "Promiň, ale nemohli jsme je vzít. S.H.I.E.L.D je dobře hlídá. No a pro to tu byli Daniel a Jenifer..." řekl a zakašlal. "Už můžete odejít." řekl a oba dva vyšli z auta.

"Ty grázle! Proč jsi to udělal?! Víš jak jsem se o ně bála! Ty idiote! Ty si mě podfoukl! Ty víš, že bych s tebou nešla!" vykřikla jsem na něj, ale nebudu si nic namlouvat celkem se mi ulevilo.

"Pšt.. Sam.. Teď ti něco musím říct.." na chvíli udělal pauzu, aby to vyznělo zajímavěji, ale bylo to spíše otravné. "Je mi jedno, kde jsem, kdo jsem, proč tu jsem, ale teď a tady splním svůj úkol..," začínal Thomas pomalu, ale i tak se mi začala motat hlava a tím padl můj plán útěku ".. a to zabít všechny své nepřátele. Zabiješ je krutým způsobem. Každý kdo tě bude chtít zabít tak ho místo sebe zabiješ jeho. Každý kdo ti bude vzdorovat tak ho zabiješ.. I kdyby byl nebo byla tvá přítelkyně nebo přítel." řekl a já spadla na sedačky auta. Začala jsem se svíjet bolestí, protože bolest v mé hlavě byla nesnesitelná.

"Prosím, zastav to.." brečela jsem, ale bylo pozdě, protože teď byla Cora ta hlavní.

"Pane, co mám udělat nejdříve?" zeptala se po chvíli, kdy už byla ta, kdo určoval, co bude mé tělo dělat.

"Sedni si a společně pojedeme na základnu." Cora si sedla a auto se rozjelo. Já úplně uvězněná v mém těle jsem se jenom dívala na to, že jsem udělala tu největší chybu v mém životě.

Auto jelo nejméně hodinu než zastavilo před opuštěnou budovou. Brána se otevřela a auto vjelo dovnitř. Auto zastavilo, všechny dveře se otevřeli, všichni vystoupili a já šla za Thomasem jako jeho ocásek.

Veliké kovové dveře se otevřeli a všichni vstoupili, řidič auta společně se spolujezdcem odešli hned na rozcestí za to já jsem šla s Thomasem rovně. Oba dva jsme mlčeli než se otevřeli další dveře a tam byla vzpomínka, která byla skrytá za velikou zdí. Byla to hnusná vzpomínka, ale byla to vzpomínka.

*Vzpomínka*

Výkřiky se linuly místností, kde jsem byla jen já. Slzy pluli po mé tváři, znovu a znovu. Mé tělo svítilo červenou barvou. Bolest, kterou jsem zažívala byla nespočítatelná a i pro to jsem omdlela bolestí..

*Konec vzpomínky*

Kdybych teď vládla svému tělu, určitě bych se chytla za hlavu a spadla na zem. Cítila jsem přesně tu bolest, kterou jsem zažívala.. Pane bože, proč jsem si na to nevzpomněla dřív? Kdybych uměla ovládat své tělo tak bych se začala bránit, trhat sebou a křičet o pomoc. Byla bych jako urvaná ze řetězu, chtěla bych utéct a to by se mi povedlo, ale teď je pozdě. Na všechno..

"Teď si lehni na to křeslo Coro." řekl a mé tělo to udělalo a čekalo, co bude přicházet dále. Připoutali mé tělo ke křeslo a Thomas přišel a začal mému tělu šeptat: "Aby jsi to neměla tak jednoduché tak to budeš cítit, jen ty a ne Cora.." řekl a já si potichu ve svém nitru začala proklínat. Proč jsem neposlechla Steva? Proč jsem tak blbá? Thomas se nadechl a mé tělo se napnulo. Jak já, taky Cora věděla, co nastane a to veliká bolest a utrpení na několik desítek vteřin..: "Jsem a budu to navždy já, ale mé druhé já mě vždy a navždy bude sledovat z dálky." hlasitě jsem vykřikla, kvůli bolesti v mé hlavě a po té bolest hlavy ustoupila. Prudce jsem otevřela své oči, které upoutala Thomasova ruka, která dávala jehly nad mojí ruku.

"Potřebuješ ještě jedenkrát dostat tohle sérum, tak jsi tady." pokrčila rameny a dával pořád jehličky nad mojí ruku.

"Dělej pusť mě! Nech mě být! Jsem naprosto v pořádku Thomasi!.. Prosím, nech mě odejít.." žadonila jsem mezi slzy.

"Promiň Sam, ale to nemůžu. Musíš a ty to víš.." pohladil mě po tváři a tím utřel jednu ze slz, která mi plula po tváři. Thomas kývl na lidi v pláštích, kterých jsem si vůbec nevšimla, ti zmáčkli červené tlačítko.. Znovu! Když to tlačítko stiskli ihned to dalo jehly do mých rukou. Divné ampulky na nich, které byly průhledné jako voda se začali vlévat do mého těla a to, co se dělo už po několikáté v mém životě vám doufám popisovat nemusím, protože to bylo horší než ve všech případech a ano, omdlela jsem potom bolestí.. Jako vždy...

*      *      *

Otevřela jsem své těžké oči, které byli napuchlé a už teď mě boleli. Má hlava mi posílala do těla jemné návaly bolesti. Posadila jsem se na v celku měkké posteli. Chtěla jsem se rozhlédnout po pokoji, ale mojí pozornost získali mé ruce, které byli od zaschlé krve, ale bílo-černý pokoj bez jediné stopy po krvi.

Vstala jsem a chytla se jemně za hlavu, protože jsem zatím nechápala, kde jsem.

"Už ses probudila?" zeptala se osoba v temné části pokoje.

"Kdo jsi?" zeptala jsem se, osoba vstala a já zjistila, že to Mary! "Mary?!" vykřikla jsem šťastně a šla ji obejmout.

"Ano, ano.." řekla zaskočeně. "Sam? To jsi ty?! Ani bych tě nepoznala.. Vypadáš- jinak." řekla.

"Jinak?" zeptala jsem se.

"Úplně vyhublá, jemné monokly na očích, krev na rukou a krátké vlasy." řekl a trochu ode mně popošla.

"Já mám krátké vlasy?!" vykřikla jsem a rychle si na ně šáhla. Byly opravdu krátké, ne sice úplně, ale byly. "Já Thomase zabiju.." zamumlala jsem si sama pro sebe dost naštvaně.

"Ano, máš.." řekla Mary.

"Vlastně, co tady děláš? S.H.I.E.L.D. tě měl odvést domů, ne?" zeptala jsem se.

"Ano, ale doma mě čekalo překvápko.. Rodiče mi nejdříve zabili a potom mě odvedli tady.." řekla Mary a dveře od místnosti se otevřeli. Já sebou trhla a Mary zůstala stát jako opařená...