Small Teen

°1°

„Nech toho! Jak to můžeš říct tati!?" řvala jsem na tátu. Zase se s ním hádám. Je paličatý jak mezek. Pořád si myslí že má pravdu, ale při tom.. Hádáme se s polu skoro v jednom kole. Konec konců jsem v mnoha ohledech po něm a nejspíš i v paličatisti. „Protože je to pravda! Musíš se víc učit! Ať se jednou dostaneš na dobrou školu." „Ale já se teď nechci učit nějakou Matiku, když ji chápu!" „Ale budeš se ji učit aby sis ji utvrdila když tohle máte nové!" „Ne já se to učit prostě nebudu! Nerozumíš snad česky!?" „Mazej mi z očí a do večeře se mi neukazuj Dio!" „Tak fajn! Buď si protivnej!" „Cos to řekla!? Okamžitě se sem vrať tohle my vysvětlíš hočičko!" řval táta dál, ale já jsem ho nevnímala a práskla jsem naschvál naštvaně dveřmi od svého pokoje, abych ho ještě víc naštvala. Byla jsem na tátu naštvaná, všechno mi musí hanit. O cokoliv se snažím tak to je špatně. Nevím o co mu jde, když on sám není ve všem perfektní, ale mě se furt snaží vyčítat co mám špatně. To si asi hraje na "pana dokonalého" jinak si to nedokážu vysvětlit. „Ne já tam nechala  kytaru! Do prkýnka práce!" uvědomila jsem si až příliš pozdě že je položená vedle táty v obýváku o křeslo... Mám dvě možnosti, buď tam půjdu a začne mi dávat lekce slušného chování, možná mi dá i zaracha a znovu se začnem hádat. Nebo se na to vykašlu a půjdu na telefon. Hmmm asi to rysknu. Potichu jsem se proplížila do kuchyně až k obýváku. Táta nejspíš někam šel. Protože nikde nebyl. Popadla jsem kytaru a rychle vběhla spátky do svého pokoje. Byla jsem strašně šťastná že mám svou lásku zase u sebe. Ano přesně tak lásku. Je to nádherná kytara Tramontane. Přední deska je světlá a vyrobená ze smrkového dřeva. Zadní korpus je tmavý a vyrobený z Mahagonu stejně jako krk kytary. No prostě moje láska na celý život... Nemůžu se jí nikdy dost nabažit. Mohla bych na ni hrát do slova a do písmene "24/7."

Zamkla jsem dveře. Nasadila jsem si kapodastr na druhý pražec a začala hrát. Konkrétně In the Shadows od The Rasmus. Tóny kytary se rozléhaly po celém pokoji, otevřeným oknem až ven na ulici. Kde jen sem tam projelo nějaké to auto. Procítěně jsem zpívala každé slovo písničky a užívala si každý tón kytary. Tohle byl můj svět, naprosto neproniknutelný a jen můj. Takhle jsem šťastná. A jako všechno i písnička zkončila. Jako další jsem si zahrála Radioactive od Imagine Dragons a Galway Girl od Eda Sheerana. Cítila jsem se naprosto uvolněně a svá, takhle to mám ráda, takhle chci žít.... „Počkat něco je špatně." Došlo mi v zápětí co se mi začala motat  hlava a před očima se mi objevilo černo. Chvíli jsem se držela stěny. Jen zázrakem jsem stačila ze sebe sundat kytaru kterou jsem měla na sobě zavěšenou. Klepala se mi kolena, ruce a vůbec celé tělo. Neměla jsem ani tušení co se se mnou děje. Měla jsem příšerný strach. Už jsem se neudržela a padla na kolena. Chvíli jsem se udržela na všech čtyřech a pak jsem se s  ránou odporoučela k podlaze.

Po chvíli ke mě s ohromnou ránou a zaskřípáním vrazil táta. „Dio, Dio! Co je ti!? Můžeš dýchat?" křičí  na mě  abych se probrala, ale já nemůžu, neovládám ani kousek svého těla. Slyším jen zvuky toho co se okolo mě děje, ale nejsem schopná ani zvednout oční víčka, na tož odpovědět. „Neboj se holčičko záchranka už je skoro tady, neboj se. Hlavně mi ještě prosím neodcházej!" Táta skoro brečel...nikdy v životě jsem ho neviděla brečet, vlastně jednou ano. Na mámině pohřbu, ale to je už tak třináct let zpátky. Na jednou cítím něčí ruce jak mě opatrně zvedají a pokládají na nosítka. Na chvíli mám sílu otevřít oči, tak je nejistě otevřu. Nade mnou se naklání mladý hnědooký záchranář. Nejspíš zpozoroval že jsem se trochu probrala protože se na mě jemně usmál. Víčka se mi zase sama pod tíhou bezmoce zavřela. Slyšela jsem jak s nimi táta mluví, „Prosím, prosím zachraňte ji. Přišel jsem o ženu, nemůžu přijít i o ni!" říkal táta s bezmocí a zoufalstvím v hlase. Pak už jsem  naprosto přestala vnímat okolní dění. Nastala jen černá prázdnota,ticho...neúnosné ticho. Umřela jsem? Ne ještě žiju....musím snad ještě žít... Ten strach co mám v duši a naplňuje každou část mého těla,každou tkáň, každou buňku se slovy nedá popsat...jsem sama...

Jak jsem slíbila. Je tu další příběh. V dalším díle se dozvíš co se s Diou stalo... Bude žít a nebo zemřela?

Trochu_divna_holka