Small Teen

°22°

Opravdu. Praha nebyla od vesnice kde jsme vystupovali tak daleko. Cesta samotná trvala patnáct minut, ale to hledání volné ho místa u nemocnice trvalo dalších patnáct. Žádná sláva.

Na onkologii jsem nakráčela s ohromnou taškou v ruce a kytarou na zádech. Hned po příchodu se k nám rozeběhla Lucy. „Dio! To jsem ráda že už jste dorazili!" „Ahoj Lucy, to já už tak nadšená nejsem." povzdechla jsem si. „Chápu tě zlato, ale neměj strach. Teď vás zavedu za panem Müllerem a ten vám už řekne co a jak." Lucy nás vedla chodbou až do pracovny pana M. „Zdravím Dio. Teď tě zavedu do tvého pokoje, tam si odložíš věci a zařídíme s polu pár věcí. Souhlasíš?" „Ano pane doktore." šli jsme na pokoj. Byl bílý a prosluněný. Všude po stěnách byly barevné obrazy, moc se mi to tu líbí. Odložila jsem si věci a pan Müller nás zavedl do takové místnosti, kde jsem se měla posadit na židli. „Dio, jak jistě víš budeš muset chodit na chemoterapie. A po ní tu začnou vypadávat vlasy. Tak tě tu ostříháme na krátko, ale aby se ti to líbilo. Dobře?" „Jo..." tohle už vážně ne. Sice jsem věděla že mi vlasy vapadají, ale že mi je hned první den ostříhají!? To je rána. Přistoupila ke mě paní s mašinkou a začala se stříháním. Hned jak na zem spadl první pramen mých vlasů, tak se mi po tvářích začaly kulit slzy. Radši jsem je zavřela abych neviděla paseku co mi ta paní dělá na hlavě. „Hotovo." oznámila když byla se svou prací hotová. Pomalinku jsem s neuvěřitelným stachem o tevírala oči. To co mám teď na hlavě....se mi vážně dost překvapivě líbí. Můj nový účes je podobný tomu co má Pavel, ale je kratší a víc holčičí. „Moc ti to sluší Dio." dal mi taťka pusu do vlasů.

Na pokoji mi sestřička dala na ruku nějaký náramek s mým jménem a datem narození. Lehla jsem si na postel a koukala do stropu. „Jdu pro něco k jídlu chcete taky holky?" zeptal se taťka. „Ne díky." taťka odešel a zůstali jsme s Adri sami. „Dio...budeš v pořádku viď?" Adri se tváří jako by se měla každou chvíli rozbrečet. Co jí mám říct aby se uklidnila? „Jo určitě budu, neboj." objala jsem ji. V její přítomnosti je mi vždy dobře a i teď mi pomáhá. „Ale víš že jsi teď Pavlovi hodně podobná Dio?" „Jo? To je klidně možný." vyplázla jsem na Adri jazyk. Taťka po chvíli přišel zpátky za mnou a Adri. Ale byl nějaký nesvý. Upřímně v jeho kůžy bych taky nebyla. „Adri pojď musíme jet. Ahoj Dio. Večer mi zavolej, drž se." taťka řekl jen tato slova a odešel. „Tak čau Dio." Adri už je taky pryč. Všichni odešli, jsem tu sama.

„Ahoj Dio můžu dál?" kdo to je? Á no jo, přece Lucy! „Jo jasně že můžeš, klidně pojď Lucy." „Jak se ti tu zatím líbí?" „Abych byla upřímná tak je to tu tu hezké, ale zároveň i děsivé." „Proč děsivé Dio? " nechápala Lucy. „Je to onkologie a ta mě děsí." „A proč tě onkologie děsí zlato?" vyptávala se Lucy nechápavě dál. „Protože moje matka taky měla rakovinu. Chodila jsem za ní, až jednoho dne jsem jí viděla umřít." ano, příběh jsem značně zkrátila, ale Lucy o mě nemusí vědět vše. „Promiň, to jsem nevěděla." zamračila se Lucy lítostně. „Neomlouvej se nemohla jsi to vědět." jsem vážně ráda že tu se mnou Lucy je, jinak bych se tu nejspíš ukousala nudou. „No nic. Už budu muset jít Dio, kdyby něco tak jsem někde na chodbě." pokývala jsem hlavou na souhlas a znovu jsem se ocitla úplně sama. Zvevedla jsem se a namířila si to k zrcadlu. Hodně velká změna, na to že jsem měla vlasy až po zadek a teď jsem ostříhaná podobně jako Pavel. Pozná mě vůbec? Co když mě Sabča přestane mít ráda kvůli tomu že vypadám jako kluk? Na tohle nesmím mysle. Určitě se to nestane a teď si jen vsugerovávám ty nejhorší scénáře. „Plop." ozvalo se oznámení telefonu. Vzala jsem ho abych se podívala co se děje. SMSka a ještě ke všemu od Pavla:  Ahoj Dii vracím se do Prahy, tak se za tebou zastavím.❤ Ps. Vezu překvapení." co že co? Pavel přijede sem!? Moje hlava! Nesmí mě vidět na krátko! Přiřítila jsem se ke svému kufru a začala hledat nějakou čepici. "No tak hledej Dio!" povzbuzovala jsem sama sebe. A opravdu, po chvíli jsem vyhrabala čepici z Pavlova merche. Když už nic tak tahle musí stačit. „Dio máš tu návštěvu." přišla mi říct Lucy. „A kdo to je?" hrála jsem hloupou. „Nějaký Callta. Říká že prý ti psal že přijde." „Jo už vím, pusť ho dál." usmála jsem se a Lucy odešla. „Ahoj Dii! Tak jsem tu!" vítal mě Pavel okamžitě. „Ahoj Pavle." očividně ho něco zarazilo, protože na mě zůstal koukat. Snad si nevšimne mé hlavy ikdyž je to jen má bláhová představa. „Proč máš na hlavě čepici když je venku 30°c?" a je to tu, vysvětlování. „Chceš to vědět?" „To si piš že chci." sundala jsem si čepici Pavel se zatvářil na chvíli šokovaně, ale v zápětí se usmál. „Ostříhali tě..." vydechl polohlasně. „Ano ostříhali." „Mic ti to sluší Dii." usmál se a přistoupil blíž. „Mám pro tebe překvapení Dii." Pavel se choval hrozné tajemně. Ale důvod jeho tajemnosti byl ten nejlepší důvod na světě! „Dio!" „Sabi!" Obě jsme si skočili do náručí. Asi si říkáte že jsme se viděli před pár hodinami, tak proč to tak prožíváme? Jsme nejlepší kamarádky, to je podle mě dostatečný důvod.

Trochu kradší kapitola, ale snad se líbí.❤
Lenni