Small Teen

°18°

Zkoušku jsem si opravdu na plno užívala. Pavel rozřazoval tanečníky podle toho na jakou písničku budou tančit a kdo kde bude mít jaké taneční sólo. S námi hudebníky trénoval jak hrát jeho písničky co nejlíp. Každý jsme měli přesnou úlohu co dělat. Zkouška zkončila nějak v jednu hodinu odpoledne. „Díky lidi byli jste všichni skvělí! Další zkouška bude zítra, čas i místo setkání zůstávají stejné." rozloučil se Pavel a mohli jsme jít. „Dio!" volala na mě Sabin. „Co je Sabi?" „Až přijedeš domů tak mi dej vědět jak jsi dopadla jo?" „Jo určitě ti zavolám. Tak ahoj!"  Zavolala jsem taťkovi aby promě přijel a mohli jsme jet za neznámým doktorem.

„Ty tati? Proč jsi tak vážný?" musela jsem se zeptat, sice vím že ho to nejspíš naštvalo, jenže já potřebuju vědět co se to tu děje. „To zjistíme až na místě. A teď už se o tom bavit nebudeme." odpověděl chladně. „Dobře..." odvětila jsem a nasadila si sluchátka do uší. V mobilu jsem sice měla tak dvěstě písniček, ale pustila jsem si playlist jen těch od Pavla. Potřebuju si je ještě víc naposlouchat abych pak hrála bezchybně. „Jsme na místě Dio prober se." budil mě táta. Jako vážně? Já jsem za takovou chvíli usnula? Jsem tohle vůbec já? Ten tvor co bez kafe vydrží do tří do rána? Zajímavé.... Šli jsme do nemocniční budovy a taťka zmáčkl ve výtahu tlačítko do třetího patra. Vystou pili jsme a já hledala něco, nějaký záchytný bod ze kterého bych mohla zjistit na jakém jsme oddělení. Očima jsem lítala po chodbě až jsem narazila na velký nápis "ONKOLOGIE". „Počkat!" sykla jsem na tátu vyděšeně. „Nechceš mi snad říct že mám..." zaváhala jsem. „v těle ten samý hnus jako měla máma?" „To se neví, dnes nám to řeknou. Pro to tu jsme." „A proč jsi si to neřekl!" teď už jsem na taťku polohlasně křičela. „Nechtěl jsem tě zbytečne stresovat." řekl, chytil mě za ruku a vedl do jedněch dveří, kde bylo jméno Dr. Josh Müller. Táta zaklepal a vešli jsme do vnitř. Tam stál v celku vysoký, světlovlasý, mladý muž. „Dobrý den Müller. Mluvili jsme s polu po telefonu." představil se. „Dobrý den Monsson. A tohle je má dcera Dia." doktor pohlédl na mě a usmál se „Ahoj Dio moc rád tě poznávám." úsměv jsem mu oplatila „Taky mě těší." „Prosím posaďte se. Probereme tu stav tady Dii." začal hovořit pan Müller. „Jak jsem se dozvěděl od tvého otce tak jsi už dvakrát zkolabovala. Už po tvém prvním kolabsu ti doktoři udělali pár vyšetření. A já tu teď mám výsledky jednoho z těch vyšetření. " odmlčel se. „Dio...máš Leukemii." jen to dořekl, tak se mi do očí chtěly vedrat slzy. Já má rakovinu!!! Ne! To nemůže být přece pravda, musí to mít nějaké jiné, lepší vysvětlení. Ale co když...co když umřu? „Víš co to znamená?" zamířil na mě otázku pan Müller. Chvíli jsem zůstala jako opařená, ale vzápětí jsem odpověděla. „Nějaký druh..ehm...rakoviny?" „Ano. Je to rakovina krve. Pane Monssone, doporučil bych vám okamžitou léčbu. To znamená nástup k nám na oddělení tak do dvou dnů. Samozřemě bych byl Diin ošetřující lékař." co? Do dvou dnů? To je moc brzo! To nebudu moc vystupovat a jezdit celé léto s Pavlem na koncerty! „Dobře....nastoupíme." táta byl celý sklíčený. Očividně nečekal že budu mít rakovinu a ještě ke všemu krve. „Jak...jak moc je to s Diou vážné?" zeptal se taťka se zlomeným hlasem. „Moc ne, ale když se nezačne co nejdřív lěčit, tak to moc dobré nebude." tahle věta taťku už úplně zlomila, sice se to snažil nedávat moc na jevo, ale i tak jsem to z něj cítila. „Nechceš si to tu prohlédnout, když k nám budeš nastupovat Dio?" „Tak třeba.." odpověděla jsem jako tělo bez duše. Můj život se už vážně víc pokazit nemůže. Umře mi kamarádka, můj táta si přivede domů "Barbie" a já zjistím že mám Leukemii. Vesmír mě holt nemá rád.

Šli jsme po oddělení a pan Müller mi vše ukazoval. Cestou jsme míjeli spousty dětí, které následky chemoterapie neměli vlasy. „Tohle je Lucy, naše "chůva". Stará se o děti co tu nemohou mít zrovna rodiče." představil tak třicetiletou brunetu. „Ahoj jsem Lucy a ty maličká?" „Dia..." řekla jsem suše. „Vítám tě tu Dio. Klidně mi říkej Lucy. A neboj my to tu spolu zvládneme." usmála se. Jak může být někdo, kdo pracuje mezi lidmi co mají rakovinu tak usměvavý? Musím uznat že je to tu docelal hezké. Všude plno barev, jsou tu usměvavé sestřičky a vypadá to tu jako docela fajn místo až na to že se tu léčí rakovina. „Kdy nastupuješ zlato?" ptala se Lucy. „Nevím, někdy do dvou dnů. " řekla jsem smutně. „Ále, neboj všechno se tu zvládne." s těmito slovy mě Lucy objala.

Cestou domů jsem ani jednou s tátou nepromluvila. Měla jsem na něj vztek. Zatajoval mi pravdu. Když jsme dojeli před dům tak jsem vyběhla z auta hned domů. „Ahoj Dio jak jsi dopadla?" zdravila mě hned Adri. „Nejhůř jak jsem mohla. Mám Leukemii!" vykřikla jsem s brekem „Co...cože? To si ze mě střílíš ne?" kroutila Adri nevěřícně hlavou. „Myslíš že bych si z něcěho takovýho dělala srandu?" Adri jen nahlas povzdechla a objala mě. „Je mi to líto...neboj, ty neumřeš..." vydechla Adri s lehkou nadějí v hlase. „Snad..." „Dio jdi si odpočinout, dnes jsi měla náročný den." poručil mi táta. Nic jsem mu na to neřekla a šla. Zamkla jsem se a se slzami se svalila na postel. Rakovina, rakovina, rakovina. Nic jiného jsem v hlavě neměla. Mohla bych zavolat Sabče. No jo, jenže co jí mám říct. Nemůžu na ni vybalit že mám rakovinu, když pomyslím jak na tom byla před pár dny. Ale na druhou stranu si zaslouží vědět pravdu... Zavolám jí.

Ahoj...tahle kapitola je v příběhu hodně zlomová, tak se nechte překvapit. Btw, co říkáte na to že má Dia rakovinu...?
Lenni