Small Teen

°16°

Pohled Dii

Cesta domů mi trvala hrozně dlouho. Pořád jsem přemýšlela nad smyslem života, co by měl člověk vlastně za tu dobu co tu je vykonat? Tohle se mi neustále honilo hlavou. Doma už na mě čekala nas*aná Selena „Kdes jako byla!" řvala na mě „To si myslíš že si můžeš dělat co chceš nebo co!? Tohle....si budeš žehlit hodně dlouho holčičko! Je ti to jasný!?" to si myslí že když teď žije s mým tátou že mi může rozkazovat? Očividně jo. Její nadávky jsem ignorovala a belhala se do pokoje. „Ahoj Dio! Konečně jsi tu, co Sabina? " vyptávala se Adri hned jak jsem vešla do místnosti. „No...abych pravdu řekla, tak na tom nebyla nejlíp." odpověděla jsem jí a vzala si do ruky kytaru. To je ono! Složím písničku. O tom že život není med a že člověk musí umět bojovat. Hmmm to by mohl být v celku slušný námět na song. V rukou se mi pomalu začínala tvořit melodie. Složit hudbu mi nikdy nedělalo problém, ale podstatně horší to mám s textem. Jsem sice dobrá na sloh a když se rozepíšu tak je opravdu rozsáhlý, to si nebudem lhát. Jak mile ale jde o text písničky tak mám většinou vygumováno. „Jak vidím, tak jsi zas ponořená ve svým světě." povzdechla si Adri. „Ale jen mi řekni od koho jsou ty růže?" mrkla na mě lišácky. „Od Pavla. " vyklouzlo mi z pusy tak lehce jako by to nic nebylo, že mám na stole kytici růží od známého zpěváka. „Co?" koukala na mě Adri nechápavě. „A kdy tu byl?" „Bylo to asi tak hodinu po tom co jsem se vzbudila." Adri už nic neříkala a jen zírala s otevřenou pusou po kytici.

                                  •••

Ráno jsem se pro jistou probudila už o půl šesté, abych měla dost času na přípravu. Přece jenom je poslední školní den, tak by měl člověk vypadat aspoň trochu k světu. Nemusela jsem se ani moc dlouho rozmýšlet co na sebe. Ze skříně jsem vzala červené šaty, od krku po hrudník byla průsvitná krajka a po tom hodně jemná látka. Vzala jsem si ssebou na záda vak Momenty a do něj dala jen to nejnutňější. Klíče, telefon, sluchátka a dárek pro naši třídní. „Kéž by mi už tak sundali tu sádru." zakňučela jsem potichu a vykradla se z pokoje, kde ještě Adri spala. „Dobré ráno Dio, tak už jedeme?" řekl taťka, když jsem přišla dolů. „Jo jasně, hned budeme moci jet. Jen si vezmu na cestu jablko." pousmála jsem se na taťku a sáhla po jablku. U dveří jsem si ještě vzala ty proklaté berle a šla za otcem. Ten mě zavezl ke škole a jel do práce. „Ahooj Dio!" pozdravila mě Sabča hned jak jsem dorazila k ní. „Ahoj Sabi." Sabina mě objala a už nic neříkala....byla stále smutná ze smrti naší kamarádky. Nemohla jsem nic říct. Jen jsem se na Sabin usmála a šla s ní do budovy školy. Jako každý rok, se sejde celá škola v jídelně a tam se loučíme s deváťáky, starostka i ředitelka mají proslovy, oceňují se úspěšní žáci a promítají se fotky ze školních akcí. Pak se jde do tříd a rozdávají se vysvědšení
                             
                                   •••
Naše třída sedí už v lavivích a čekáse na učitelku až začne mluvit. „Takže děcka, příští rok bude náš poslední. A za tento, bych Vám chtěla poděkovat. Ikdyž Vaše chování nebylo vždy ideální, že?" přísně se podívá na Patrika Afrioria. „Ale i tak Vás mám všechny ráda. A teď už vysvědšení..." každého si volala a řekla co se jí na dotyčné osobě líbilo, např.chování, spolupráce a tak. Když si zavolala mě byla jsem jako u vytržení. „Dio....děkuji ti za to, jak jsi spolupracovala, angažovala se a byla mi nápomocná." tohle musela vážně říkat? Vždyť teď působím jako nehorázný šprt! Pokračovala dál „A doufám, že tyto prázdniny si nadmíru užiješ." usmála se, podala mi vysvědšení já poděkovala a šla si sednout. „Sabiko prosím teď ty." zavolala si Sabču učitelka. Musela jsem se sama pro sebe zasmát nad tím, jaký pohled na mě Sabina při učitelčiných slovech hodila. „Slyšela jsi jak mě oslovila?" zděsila se Sabina, když za mnou přišla už i s vysvědšením. „Jo slyšela....Sabinko!" vyprskla jsem smíchy. „Ty hele....víš co mi můžeš!" zavrčela po mě Sabča naštvaně. „Noták. Nenaštvávej se Sabi, já to tak nemyslela." udělala jsem na ni psí oči a Sabina se konečně taky usmála. „Přeji vám krásné prázdniny a v devítce na shledanou!" rozloučila se s námi učitelka a my mohli konečně odejít domů. „Tak ahoj Sabí. Musíme se přez prázdniny určitě někdy sejít!" „No tak na to vem jed Dio! Ani o prázdninách se mě nezbavíš!" šťouchla do mě Sabina kamarádsky. Rozloučili jsme se a každá šla domů. Ano...i s berlemi jsem šla domů pěšky. Doma na štěstí pro mě nikdo krom Adri nikdi nebyl. „Ahoj Dio! Tak co vysvědšení?" přiškočila Adri okamžitě. „Vyznamenání! No nekecej Dio!?" Adri měla v očích takovéty jiskřičky štěstí. „To musíme pořádně oslavit až přijede tvůj taťka." „Jo jo...." znovu se mi začíná motat hlava. Nemůžu to dát na sobě znát, tak nasadím veselý výraz. „Jdu na horu. Jsem unavená." s těmito slovy jsem se vydala vztříc schodům. V pokoji jsem si zamkla, lehla na postel a vytáhla si mobil. „Á zpráva od Pavla?" řekla jsem si polohlasně sama pro sebe.

      Pavel Callta Aktivní před 35.min
P: Ahoj Dii. Píšu kvůli tomu koncertu. V pátek v 7:30 buď před školou i s kytarou. A zítra ráno v 6:00 u školy, budem nacvičovat.

D: Čau Pavle. Jasně zítra tambudu . A mám mít ještě něco ssebou?

      Pavel Callta právě Aktivní
P: No snad jen nějaké pití nebo jídlo. :)

D: Dobře. A kam se to jede na koncer?XD

P: Do Uničova. Je to sise trochu daleko, ale aspoň budeme mít možnost cestou trochu pokecat.

D: Tak jo to bude super :)

P: Jo. A co vysvědšení?

D: No...bylo vyznamenání ':)

P: Wow! Tak to je fakt super! Jsi šikulka :-*

D: Jéj. Děkujů ;D

P: Tak já už bohužel musím jít. Tak pa Dii :-*

D: Ahoj :)

Položila jsem telefon na noční stolek a rozhodla se teochu prospat, ikdyž je tak jedna hodina odpoledne. Ale co....

Holahej! Hlásím se s novou kapitolou!😂 příště se připravte na...takové menší "poodhalení" konce.😃