Small Teen

°20°

„Ty s Pavlem nic mít nebudeš je ti to jasný ty čůzo!" vyjela na mě Kate. „Co?" nechápala jsem. „Dobře jsem teď viděla jak jste se tam málem líbali! Pavel je můj, tak ho nech bejt!" řvala Kate nepříčetně. „Uklidni se Kate. Já s Pavlem nic nemám." v tu chvíli jsem si všimla že Pavel opodál celou dobu pozoruje naši hádku a mým směrem se tváří zklamaně. Sakra! Já jsem ho ranila! Rychle se musím opravit. „A ikdybych měla, tak ti to může být u něčeho Kate!" zavrčela jsem na ni. Kate už je úplně jako býk, kterému máváte červenou vlajkou před nosem. „Víš co bych si přála!?" křikla po mě Kate stále víc a víc naštvaně. „To nevím, jen mi to řekni." uchechtla jsem se na ni s předstíraným klidem. A při tom jsem měla  duši na miliony střípků, už ze zjištění rakoviny a teď ještě z té hádky. „Abys chcípla!" vyštěkla Kate se zlostí jakou jsem snad nikdy v životě nevěděla. Měla jsem slzy, tohle už prostě nejde unést. Můžu umřít, sice o tom neví, ale to přání se jí možná splní. Už jsem to neunesla a se zlomeným křikem a slzami v očích jsem na ni zařvala „To se ti taky splní Kate! Mám rakovinu! Chcípnu a ty budeš konečně šťastná!" Tohle jsem neměla dělat. Všichni na mě teď s překvapeným výrazem zírali. Dokonce i Kate to dostalo. Nevidržela jsem ty pohledy, Pavel chtěl na to něco říct, ale já jsem utekla. Utíkala jsem chodbou pryč, je mi celkem jedno kam, ale hlavě že nebudu muset nic nikomu vysvětlovat.

Zalezla jsem si pod učitelský stůl v naší třídě. Tělocvična je úplně na druhé straně budovi, tak tu snad budu mít klid. Úplně sama pod stolem jsem brečela a přemýšlela o zítřku, o léčbě, o smrti... Brečím a nemůžu to nijak zastavit. Na jednou mi někdo sáhla na rameno a zvedl mě do náručí. Instinktivně jsem zavřela oči. Dobře jsem věděla kdo to je. „Proč jsi tu?" řekla jsem se vzlikem. Položil mě na zem a sedl si vedle mě. „Proč jsi tu Pavle?" zeptala jsem se ještě jednou a otevřela oči „Musel jsem jít za tebou, nechci aby ses tu užírala sama." pohladil mě po zádech. „Stejně mi nemůžeš nikaj pomoct...jdi pryč..." „Ne neodejdu. Nenechám tě tu takhle. Ostatní už jsem pustil domů, nikdo nás tu nebude rušit. Řekni mi vše prosím od začátku." proč je tak úžasný? Nezná mě a přes to je tak hodný. „Dobře... " vydechla jsem a začala vyprávět. „Včera po zkoušce jsem jela s tátou do nemocnice do Prahy, nechtěl mi říct proč a já z toho byla dost zmatená. Dojeli jsme tam a v tu chvíli mi došlo co se děje. Byl tam nápis "ONKOLOGIE " a já si vzpoměla na mamku. Byli jsme u jednoho doktora a ten řekl že mám rakovinu krve, tedy Leukemii. A že bych měla do dvou dnů nastoupit na léčení, tak zítra nastupuju..." celou dobu mě Pavel poslouchal a ani nedutal. Bylo to venku. Nesmírně mi pomohlo se o něco tak hrozného podělit a nedusit to v sobě. „Ty to zvládneš." řekl povzbudivě. Ani se nezeptal na koncerty? To mu na mě nezaleží jen kvůli koncertům, ale kvůli tomu jaká jsem? Bože...to je snad sen! „Ale neboj, na koncerty půjdu. Tedy aspoň na dva." oznámila jsem „Jo chápu. Ale nemusíš. Stačí že půjdeš na ten zítra jako všichni. Nebude mi vadit když odejdeš z kapely a nebudeš jezdit přez léto." „Na zítřejší jdu stoprocentně, ale na ty zbylé se uvidí....promiň." ani neví jak moc mě ničí pomyšlení, že nebudu prožívat své vysněné léto s ním. „Neomlouvej se Dii. Chceš hodit domů?" nabídl mi Pavel vroucně. „Děkuju, to bys byl hodný." zvedli jsme se ze země a šli k Pavlovu autu. Naložil mi kytaru a pennyboard a jeli jsme. Před domem zastavil a já se chystala k odchodu, ale zadržel mě. „Kde budeš na léčení? Chtěl bych tě tam navštěvovat." „Budu v nemocnici v Praze, mají tam nejlepší péči." „To je skvělý, to tě budu moci navštěvovat docela často. A bude tam s tebou někdo, když je to tady odsud tak daleko?" „Někdy táta, občas Adri. Ale spíš tam budu sama." „To mě mrzí Dii." „Nemusí Pavle. Je tam "chůva", Lucy, která se tam o nás bude starat když tam nebude nikdo z rodiny." „A kdy odjíždíš?" „Zítra odpoledne. Do prkenný vohrady! Já nebudu stíhat ten zítřejší koncert!" „Klid. Já ti ještě neřekl kde to bude?" „Ne neřekl Pavle." „Bude to u Prahy, vlastně asi jen tři kilometry od ní. A koná se dopoledne." zašklebil se Pavel. „To je skvělý! Táta pojede taky, vezmu si ssebou věci a bude!" výskla jsem nadšeně. „No vidíš! Přece jen se ti vše splní." objali jsme se s Pavlem. „Teď už ale vážně musím Pavle, tak zítra v pět ráno u školy?" „Jo. Tak se měj Dii." „Ty taky Pavle."

Když jsem vešla domů, tak už na mě netrpělivě čekala Adri. „No konečně jsi tu! Musíš si ma zítřek zabalit." „Jo jasně hned jdu na to." šli jsem s polu do pokoje a balili. „Nepustíme si nějakou muziku?" navrhla Adri. „Ok, tak třeba Skyscraper? Ale Nightcore prosím, je to lepší než originál." (btw. Je to fakt úžasná písnička, stopro si ji pusťte!❤) nadhodila jsem. „Tak jo hned to pustím." za znění songu mi Adri pomáhala s balením a u toho jsme si povídali. „Co to bylo v tom autě Dio?" „Co by...povídali jsme si." „Jo? A o čem?" „O zítřku. A nevyzvídej." vyplázla jsem na ni jazyk. Důsledkem toho Adri bouchla smíchy. „To si vážně chceš vzít tohle všechno ssebou do Prahy Dio?" zatvářila se Adri pobaveně. „Jasně, nevím jak tam budu dlouho." „Určitě ne moc dlouho Dio, brzo budeš doma, uvidíš..." snažila se mě podpořit. „Taky v to doufán Adri, ale člověk nikdy neví." balili jsme, poslouchali songy a skvěle se s Adri bavili. Jen je škoda že zítra odjíždím ani nevím na jak dlouho a ani není jisté že se vůbec vrátím... "Ne nemysli na to Dio a užívej si tyhle chvíle jako by byly tvoje poslední!" tohle si musím pořád opakovat a budu ok.

Tak. Je to tu, Dia bude odjíždět, snad se vrátí a bude mít šťastný život🙏