Small Teen

°23°

Nedokážu ani popsat jak moc jsem šťastná. Mám tu svou nejlepší kamarádku! „Páni....nečekala jsem že hned bude taková změna." Sabča měla pravdu, taky jsem to nečekala hned první den. „To nejsi sama kdo to nečekal." sedla jsem si na svou postel a pozorovala Sabču tak Pavla. Očividně tu byli nesví. „Posaďte se." oba si sedli na židle co byly u postele. Už ze svyku jsem si prohrábla vlasy, až na to že už byli kraťounké, tak to moc nešlo. Seděli jsme v pokoji všichni tři a jen po sobě na vzájem koukali. „Ehm...omlouvám se za vyrušení, ale Dia musí dostat kapačku." přistoupila ke mě Lucy a začala si vše připravovat. „A jak bylo po koncertu?" ani jsem si nevšimla, že za tím co jsem se Pavla a Sabči ptala, mi Lucy napíchla kapačku a odešla. „Bylo to super, zůstali jsme tam na výstup Honzi Říčaře, který byl hned po nás. Do backstage za námi přišel a chvilku jsme si povídali. Ptal se kdo byl ta šikovná dívka a kde teď je. Myslel tebe. Tak jsem mu řekla že jsi Dia a že jsi jela na onkologii. To ho hrozně překvalilo a mám ti od něj vyřídit brzké uzdravení." spadla mi brada. Příběh co právě Sabina řekla je naprosto úžasný! Ona mluvila s Honzou!? Omg! „Počkej...to si teď ze mě děláš srandu, tohle on říct nemohl." ne opravdu, ja jí to nevěřím. „Opravdu to řekl Dio Pavel ti to klidně dosvědší!" koukla na Pavla a v ten moment na plno zpozorněl. „Vážně, věř jí Dii. Mluví pravdu."  fuuuha. Poslední dobou se vážně děje dost šílených věcí. „Nezahrajem si něco? Sabi můžeš zpívat." oba dva na můj návrh kývli, vyndala jsem si kytaru a hrála Jeden Team, všichni jsme zpívali na ráz. Asi nás bylo hodně slyšet, protože k pokoji začali přibíhat zvědaví pacienti. Dokončili jsme písničku a hráli asi dalších pět. Já se zvedla abych kytaru znovu uklidila. Vracela jsem se zpět k posteli, ale v tu ránu tma....už zase? To musím vždycky omdlet když mi je tak hezky? Jakoby z dálky jsem slyšela tlumené hlasy, jak  křičí. „Dio pro boha prober se! Sestři pojďte sem! Doktora! Pomozte jí někdo!" Z ničeho nic ty hlasy přestaly a nastala naprostá temnota....

Ahoj mami..." znovu stojím u "mostu na druhou stranu". „Zlato...jsem ráda že tě vidím, ale....neměla bys tu být." maminka se na mě dívala svýma pronikavýma, smutnýma očima. „Vím že je to špatně. Ale já tohle jednoduše neovládám." „Je mi to líto...nezasloužíš si tohle....tohle všechno. Měla by sis užívat života, jenže ty místo toho ležíš na onkologii. Tohle se nemělo stát..." na matce bylo vidět že jí to všechno hrozně trápí. Nejrandši bych se rozeběhla někam pryč a už na rakovinu a na všechno zlé zapoměla. Ale to nejde. Svému osudu člověk holt neporučí ani ho nijak nezmění. „Mami netrap se. Co se má stát stane se. A jestli svůj boj prohraju, tak aspoň budu s tebou." „Já vím zlato, ale tohle si nepřeje žádná matka..., aby její dítě zemřelo." maminka plakala. Taky mi je z téhle situace do pláče. „Mami..." vlaza jsem ji za ruku a objala „...nedělej si starosti. Já to zvládnu, porazím rakovinu a za tebou přijdu až za hodně, hodně dlouho. Slibuju." „Ani nevíš jak moc jsem pyšná že jsi má dcera Dii." s maminkou jsme byli v obětí a bylo nám dobře. Možná že smrt nebude až tak strašná. Jestli tohle teda není jen výplod mé fantazie, snad ne. „Dio....podívej se za sebe..." špitla mi mamka do ucha. Pomalu jsem se otočila a uviděla Terry! „Terry!? Jsi to vážně ty?" s výkřikem jsem se k ní rozeběhla. Nemůžu tomu uvěřit! Ona je tady! Moje mrtvá kamarádka je tu! „Jsem to já Dio. Jak je ty pošuku?" smála se Terry přesně tak jak si to pamatuju když ještě byla na živu. „Skvěle pošuku! Představ si co se stalo!? Jezdíme se Sabčou s Pavlem na koncerty!" „Já vím. Sleduju vás vy torpéda jedny!" řechtala se na plno Terry. „Dokonce vím že si se s Pavlem líbala...ty jedna." zůstala jsem na Terry viset pohledem. Jak? Pane bože! V tom případě to ví i mamka! Honem jsem se otočila a spatřila jak se potutelně směje. „Co je ti k smíchu mami? Já snad!?" rozesmála jsem se a nevěděla jak s tím přestat. „Promiň Dii. Ale ten tvůj výraz je k nezaplacení." „Ha, ha, ha! Moc vtipný mami!" stáli jsme u "mastu na druhou stranu" všechny tři. Byl skvělý pocit že mám u sebe mrtvou mamku a kamarádku, ale zároveď i děsivý. „Už začínám mizet, tak se tu mějte! " honem jsem objala mamku a Terry a vracela se za živými.

Ležím na své posteli. Kolem postele pobíhají sestřičky a pan Müller, v rohu vystrašeně sedí Sabin a Pavel. „Konečně jsi se probrala." oddechl si Müller. „Už zas?" tohle fakt není dobré. Přijdou za mnou na návštěvu lidi co mám ráda a oni mě musí vidět takhle.... „Jo už zas." odpověděla na mou zbytečnou otázku Sabin. „Hlavně že už jsi tu." vzala mě Lucy za ruku. Doktoři odešli. Konečně byl klid. „Mohu váš poprosi aby jste odešli?" néé, Lucy vyhání Sabču s Pavlem! „Jistě, už půjdeme. Ahoj Dii. Zajedu sem co nejdřív budu moci." Pavel mě objal a šel ke dveřím. „Ahoj Dio. Budu se sem snažit jezdit co nekčastějc." nechci aby odešla i Sabča, jenže co mám dělat? „Ne ještě nedocházejte!" volala jsem za nimi, ale už byli příliš daleko z doslechu. Po tvářích se mi kulily slzy. „Neboj se. Určitě tě sem přijdou oba brzo navštívit." snažila se mě ukonejšit Lucy. „To doufám." lehla jsem si a Lucy si sedla na židli vedle postele. „Ty Dio? Není ten Pavel náhodou nějaká celebritka?" „Ano je. Proč Lucy?" „Připadá mi že už jsem ho někde viděla. Kdo to je?" aha....takže jestli ho zná i Lucy, tak ho budou znát i holky co tu leží a budou po mě požadovat všemožně domluvení aby za nimi Pavel přišel. No super.... „Jmenuje se Pavel Callta a je to zpěvák..." Lucy se na mě podívala pohledem co říkal "od kud se s někým jako on znáš?" „Aha, tak to už přesně vím o koho se jedná. Miluješ ho?" to snad Lucy nemyslí vážně toto?  Větší zmatek mi v hlavě vážně udělat nemohla. „Ehm...." dovedla jsem ze sebe dostat jen takovéto zamručení. „Takže miluješ." „Ne! Teda vlastně jo. Já nevím!" „Jo miluješ. Koukáš na něj jako mílius." já tu Lucy snad přestanu mít i ráda za tyhle stupidní otázky....

Ahoj. Vím že jsem tomuto člověku už jednu kapitolu věnovala, ale udělám to znovu.

Tuto kapitolu bych chtěla věnovat ZrzkaLucy , která je momentálně v nemocnici. Neboj, ty to zvládneš Lucy! Mám tě ráda a nechci aby ses tam trápila, tak snad ti takhle kapitolka zvedla aspoň trochu náladu❤.
Lenni