Small Teen

°17°

Spala jsem docela dlouho, protože na hodinách bylo 2:39. "Mohla bych se převlíknout." pomyslela jsem si a vzala si ma sebe lehlé bílé tílko, volné černé šortky a z vlasů si udělala něco podobné drdolu. Seskakovala jsem opatrně ze schodů a při tom jsem zaslechla jak táta s někým telefonuje: „Dobrý den, Monsson. Co potřebujete?" představil se táta. „Dobře pane doktore. Takže říkáte že výsledky už jsou hotové, že máme co nejdříve přijet?" řekl taťka tak nějak...smutně? Co? Proč by měl být smutný? To nedává smysl.... „Dobře...ano, ano. Zajedeme tam. Nashledanou." típl to. Měla jsem z toho telefonátu v hlavě zmatek. Proč táta zněl tak smutně a kdo nebo spíš jaký doktor mu volala? „Dio?" zavolal na mě taťka když se trochu oklepal. „Ano tati?" „Zítra zajedeme k jednomu doktorovi. A teď pojď, pojedeme ti sundat sádru." „Tak jo, ale nemám se ještě převlíknout?" „Ne za chvíli jsme stejně doma." už jsem nic nenamítala a jeli jsme.

                              •••

„Bolí tě když tady zatlačím?" hmatal mi po zlomené noze doktor. „Ne nebolí, můžu se i normálně postavit." usmála jsem se s prosebným pohledem ať mi tu sádru už nedává. „Dobrá, noha je v pořádku. Můžete jít." řekla doktor a už vnímil jen počíteč před sebou. Vyšli jsme z budovy a šli s tátou na zmrzlinu. „Tak super, aspoň nebudu muset na koncertech sedět." povídala jsem nadšeně. „To jsem rád že máš radost. Zítra musíme zajet k jednomu doktorovi." zvážněl taťka. „Co? Proč? Zítra nemůžu, máme s Pavel nacvičovat na páteční koncert!" zalekla jsem se. „A to máte už ráno?" „Ano." „Tak tam zajedeme odpoledně až zkončíte." „Tak jo." odpověděla jsem a snažila se z tátových očí vyčíst co se děje, ale nebyla jsem toho schopná.

                             •••

Doma jsme byli než bys řekl švec. Celý večer proběhl dost v klidu. Povídala jsem s Adri a nebo jsme hráli všichni Aktivity, kupodivu i Selena. Pak jsme si dali společnou večeři. Mě to nedalo a musela jsem se zeptat „Tati z jakýho důvodu musíme zítra k tomu doktorovi?" otec se na mě jen podíval. V jeho pohledu jsem na okamžik zahlédla strach. Hned ho ale vystřídal kamenný výraz. „Jen nějaké vyšetření, řeknou nám důvod tvého....kolabsu. Už se o tom nebudeme bavit." taťka na mě byl tvrdý. Očividně neměl zájem o to abych se dozvěděla skutečnou a nefalšovanou pravdu. Kývla jsem na jeho "odpověď" a odešla do svého pokoje. „Dio? Můžu dovnitř?" mám náladu podpsa opravdu se necítím na to se s někým bavit. No....možná by mi její přítomnost mohla pomoct. „Jo hned ti odemknu Adri." „Díky. Proč tátu takhle dráždíš?" „Já nevím, mám pocit že mi lže..." Adri jen zakroutila hlavou, vzala si do ruky telefon a něco si do něj začala ťukat. Protočila jsem nad ní očima a vzala si pyžamo. V koupelně jsem si pustila horkou sprchu a ta všechny mé obavy dokonale vygumovala. Zabalená v ručníku jsem vyšla ze sprchy abych si na sebe vzala pyžamo. Oblékla jsem se, vyčistila si zuby a šla do pokoje. „Jo Dio když si se myla tak ti volal Pavel." mrkla namě Adri s pohledem co říkal "Co s ním máš?" „Jo. A nevíš co chtěl?" „To fakt nemám tušení, nezvedla jsem to." „Tak ník no." odpověděla jsem a na plno se věnovala svému telefonu. A vážně byl tam od Pavla nepřijatý hovor. Hned jsem mu volala spátky:

D:„Ahoj Pavle co jsi potřeboval?"

P:„Chtěl jsem se jen zeptat. Ehm....poprosit tě. Jestli bys zítra nechtěla přijít trochu dřív. Pokud by ti to teda nevadilo."

D:„Ne nevadilo." zasmála jsem se a všimla si jak se Adri potutelně smála. „Tak tam mám být tak...půl hodiny předem?"

P:„Jo to bys byla zlatá Dii. Tak ahoj a dobře se vyspi..."

D:„Dobrou Pavle..."

Pavel mi to vymáčkl a já si konečně všimla Adri. „Ne nevadilo.... Ten po tobě teda jede holka! A ty jak koukám po něm taky." zašklebila se mi do tváře. „Nejedu..." oplatila jsem jí škleb. „Jo jedeš. Oba po sobě jedete." „No dobře no. Jenže na něj holka jako já nemá, to je ten problém." „Ty že ne něj nemáš Dio? To si ze mě střílíš? Máš na něj! Až budete mít svatbu tak mi dej vědět." smála se Adri. „Ha, ha, ha. Mooc vtipný." odrazila jsem narážku sarkasticky.

                              •••

Ráno jsem si trochu přivztala a protože v domě všichni spaly, tak jsem měla naprostý klid. Znovu jsem se ocitla před šatní skříní se svým obvyklým problémem "co na sebe". Jsou prázdniny, tak bych si mohla vzít něco lehkého a stylového. Vzala jsem bílé tílko, červenou košili, černé džínsy s dírami na kolenou a černou čepici. Všechno jsem to na sebe navlíkla a byla jsem se svým vzhledem naprosto spokojená. Košile kolem pasu a vlasy jsem si nechala volně splývat na záda. Do kapsy jsem si hodila jen mobil, klíče a nějaké peníze. U domovních dveří jsem nechala vzkaz že přijdu až někdy odpoledne. Vzala jsem si pennyboard a vyrazila. Asi tak vpůli cesty mi došlo že jsem doma nechala kytaru. Super, mám tam být za pět minut a ještě se musím vracer. Líp tenhle den začít opravdu nemohl. Potichu jsem vklouzla spátky do domu a vzala si zapomenutou kytaru. Hned jsem znovu naskočila na pennyboard a řítila se vstříc teď už zdánlivě skvělého dnu. Kupodivu jsem dorazila před školu přesně na čas. Vyhlížela jsem jestli tu tedy Pavel už je, když mě požádal ať jsem tu o něco dřív. A opravdu jeho auto stálo hned za školou. Vešla jsem do budouvy a slyšela jak Pavrl zrovna hrál nějakou svou písničku. Nikdy jsem ji neslyšela tak asi bude nová. „Ahoj, už jsem tu. Jak jsi chtěl." pouzdravila jsem při příchodu. „Ahoj, to jsem rád že už jsi tu Dii." mrkl na mě. „Mimochodem moc hezký song..." Pavel chvíli nechápal, ale vzápětí si to uvědomil. „Jo...díky. Je nová." zaculil se Pavel. „Tak jdem teda něco zkusit, než přijdou ostatní?" zeptala jsem se aby se už něco začalo dít. „Jo jasně. Důvod proč jsem tě žádal abys tu byla o něco dřív je ten, že chci aby sis sama zkusila pár songů." „Ehm...tak jo." „Super. Jako první zkus prosím Doteky." trochu mě tohle všechno zarazilo. Že chce abych tady jen tak zpívala jeho písničku, když mým úkolem je jen hrát a né zpívat. Rozbalila jsem si kytaru a nasadila kapodast na druhý pražec. „Mraky tíhnou dál, jako bych na tenkým ledě stál. Můzy mě stále proklínaj, už nevnímam co chtěj a co chci já...." „Wow! Dia jede!" zakřičela Sabina až jsem leknutím přestala hrát i zpívat. „Zdravím vás všechny! Koukám že už jsme tu všichni, tak se dáme do díla." promluvil Pavel a začalo se zkoušet.

Jope. Po dlouhé době další díl. Ikdyž se tu nic moc nestalo, tak věřte že příště se toho stane opravdu mnoho. Tak se mějte krásně vaše: Lenni😝