Small Teen

°2°

Tma, tma, tma a ticho. Nic jiného. Přede mnou na jednou vidím....světlo? Cože? Jak? Počkat...ne...není to tunel na...druhou stranu...? „Půjdu blíž." vydechla jsem nejistě. Šla jsem dlouho, strašně dlouho. U toho tunelu světla někdo stojí? „Nebuď srab a jdi Dio!" špitla jsem si jen tak pro sebe abych si dodala odvahu. „Vítám tě Dio." ta osoba mě zná, ale od kud? „Jak víte jak se jmenuji?" až teď jsem si všimla že je to žena. „Dlouho jsme se neviděli." říká mi s klidnou a vlídnou tváří. „Vy mě znáte?" odpověděla jsem na konec. „Ano znám tě moc dobře, nejspíš si mě nepamatuješ, byla jsi ještě hodně malinká." ta žena mi příjde strašně povědomá, ale nejsem schopná si vzpomenout od kud. „Kdo jste a kde to jsem?" „Zkus si vzpomenout..." odpověděla mi žena. Na jednou jsem si vzpomněla. „Ne...to není možné! Mami?" to přece nejde máma je mrtvá jak bych jí asi tak mohla vidět a mluvit s ní? Leda...že by to byl sen. Hodně reálný sen. „Ano...jsem tvá matka." vše se mi v ten okamžik vybavilo. Opravdu je to máma, pamatuju si tu tvář jako by to bylo včera a né třináct let. „Mami!" rozběhla jsem se k ní a přitiskla se tak pevně že bych ji snad i rozmačkala. „Holčičko moje, strašně ráda tě vidím." říkala mi se slzami v očích. „Jsem ráda že tě vidím, nikdy jsem nedoufala." brečela jsem, štěstím. Vidím mámu, která je už třináct let mrtvá! Boží zázrak...

„Mami? Kde to jsme?" ptala jsem se se strachem. „Jsme u tunelu na druhou stranu..." „Tak že jsem...." nervózně jsem polkla „...mrtvá?" máma na mě smutně pohlédla těma svýma jantarovýma očina. „Ne jen jsi v kómatu." ta odpověď mi doslova vyrazila dech, nevěděl jsem co na to říct, na to se snad ani nic říct nedá! „A, jak se dostanu zpět mezi." zaváhala jsem. „Mezi živé?" „Musíš jen chtít. Nic víc." usmála se na mě. „Půjdu zpátky, ale nejdřív. Si chci s tebou povídat. Říct ti co se změnilo a tak." vydechla jsem s úlevou. Povídali jsme si. Dlouho jsme si povídali.
Máma vstřebávala každé slovo z mého vyprávění jako by nikdy nic jiného neslyšela. Byla jsem ráda že jsem u ní. Je to skvělý pocit cítit že už zase "máte mámu." „Tobě je už patnáct viď Dio?" ptala se máma s láskou v očích. „Ano je. Teda vlastně ještě není, až čtrnáctého května." usmála sem se na ní na oplátku. „Aspoň že si to pořád pamatuju. Už víš kam bys chtěla jít na školu až zkončíš Základní Školu?" chtěla bych jí odpovědět že už na sto procent mám tozhodnuto, když už jsem v devítce  ale není tomu tak. Bohu žel. Váhám mezi Veterinou v Hradci a Konzervatoří v Praze. „No, ještě váhám mezi Veterinou a Konzervatoří." na mamce bylo vidět že se hluboce zamyslela. „Co děláš ve volném čase?" zeptala se na konec. „Hraju a zpívám s kytarou, proč?" „Proto že i tvá babička a já jsme byli takové..." co? Mamka uměla na něco hrát? A babička taky? „Ty jsi na něco hrála mami? To mi táta nikdy neřekl." „Ano...hrála jsem na kytaru stejně jako ty. Když si se narodila tak už jsem rovnou věděla že budeš výborná kytaristka a zpěvačka." tohle mě fakt solidně překvapilo. Já a výborná kytaristka a zpěvačka? Vážně!? „A jak jsi to poznala?" zasmála jsem se. „Ten velký talent jsem ti viděla v očích. A na víc jsi ze všech miminek křičela nejhlasitěji a ze všech nejvíc!" smála se mamka. „Myslím že nebudu nikdy dost dobrá." odpověděla jsem jí smutně. „Proč myslíš?" ptala se mě máma udiveně. „Nemám talent..." „Máš a to velký zlatíčko! Jen si věř!" „No...dobře budu se snažit mami." řekla jsem s nadějí. „Co to!? Já...mizím? Mami co se to děje!?" ptala jsem se vylekaně mamky. „To nic broučku, vracíš se zpět. Pozdravuj ode mě tatínka!" „Dobře budu, můžeš se spolehnout mami." „A...Dio?" „Ano mami?" „Být tebou zkusím tu Konzervatoř." mrkla na mě mamka. „Neboj, zkusím! Miluju tě mami!" „I já tebe zlato, budu se na tebe dívat." odpověděla mi lásky plně.

Cesta zpět byla velice zvláštní, no to je slabé slovo. Bylo to neuvěritelně divné. Měla jsem pocit jako bych se měla každou chvíli rozpadnout na miliony kousků, ale zároveň pocit že mě nějaká síla roztrhne ve dví. Otevřela jsem oči. „Tati?" táta na mě překvapeně zíral a hned volal na sestřičky, „Pojďte sem! Probrala se! Ona se probrala!" to jeho nadšení bylo ve vzduchu až skoro hmatatelné. „Jak dlouho jsem...spala?" ptala jsem se rozpačitě. „Skoro týden Dio." „Co že!? Tak dlouho? To není přece možný!" kdy bych řekla že jsem byla překvapená tak by to bylo sakra slabý slovo to nepřeháním! „Ale je to tak." odpověděla mi šťastná sestřička na mou nedůvěru. „Měla jsi jen deseti procentní šanci že se probereš. A ty ses probrala." zdělil mi šťastný taťka. Nemohla jsem tomu všemu věřit. "Spala" jsem týden, ale měla jsem pocit že to bylo jen pět minut. Mám mu říct o mámě teď nebo až pak? To si bude akorát tak myslet že jsem v šoku a nebude mi věřit ani slovo. „Dio?" z přemýšlení mě vytrhl až pan doktor. „Jsem tu abych tebe a tady tvého otce obeznámil s tvým zdravotním stavem." to asi budou takové ty řečičky že tu budu muset být tak týden nebo tak něco. „Dobře, povídejte." předstírala jsem zájem. „Nejdřív si ale budu muset promluvit jen s tvým otcem. Dobrá?"  jen s tátou? To nechce abych se dozvěděla něco co nemám? „Jistě jen jděte." odvětila jsem mu zaraženě. Odešli. Až teď jsem si všimla že jsem na nemocničním pokoji sama. Nejspíš ležím na Dětském oddělení, všude tu křičí malé děti. Je to v celku rostomilé to se musí nechat. Pobíhají a hrají si jako kdyby se vůbec nic nedělo a oni nebyli v nemocnici. Táta se vrátil. Působil trochu zaraženě, ale hned zase nasadil veselý výraz. „Tady pan doktor se tě musí zeptat na pár věcí..."