Small Teen

°19°

S:„Ahoj Dio to jsem ráda že voláš, jak jsi dopadla? "
D:„Ahoj Sabi..."
S:„Dio co se děje? "
D:„No...já...nedopadlo to moc dobře."
S:„Jak jako? Co je ti?"
D:„Já...mám rakovinu krve... "
S:„Co!? To není pravda, prosím řekni že to je jen nějaká hloupá sranda."
D:„Ani nevíš jak ráda bych to řekla, jenže nemůžu. Mám Leukemii... "
S:„Pane bože! A jak je to s tebou vážné?"
D:„Prý zatím moc ne, ale když se nezačnu co nejdřív léčit, tak to nebude moc dobrý."
S:„A...kdy ti začíná léčba?"
D:„Na oddělení bych měla nastoupit do dvou dnů."
S:„Ale to znamená že nebudeš moct na koncerty!"
D:„Zkusím si to nějak domluvit, jestli bych tak na dva mohla jít."
S:„Dobře. A zítra na zkoušku jdeš?"
D:„Nejspíš jo, ale radši se domluvím s tátou."
S:„Tak jo. Budu se na tebe těšit. Drž se."
D:„Budu se snažit. A prosím Sabi, nikomu to neříkej."
S:„Jistě neboj. Tak zítra."
D:„Zítra..."

Vypla jsem mobil. Nemám na nikoho náladu, nejradši bych se sebrala a někam vypadala. Vzala jsem si kytaru, protože ta mě vždycky dokáže přivést na jiné myšlenky. Hrála jsem písničku Zatracenej život, sice ji moc lidí nezná, ale je jedna z mých oblíbených. Mé prsty sjíždí po strunách a já mám aspoň na chvilku pocit že jsem šťastná. „Dio? Pojď prosím dolů." volá na mě taťka. Odložila jsem kytaru na postel a šla za otcem. „Co potřebuješ tati?" „Posaď se. Musíme tvůj zdravotní stav pořádně probrat." posadila jsem se vedle Adri a čekala co se bude dít. „Je na čase aby se to tu řeklo officiálně." taťka se odmlčel „Dia má rakovinu krve, tedy Leukemii. A za dva dny nastupuje na léčení. Mluvil jsem s panem Müllerem a prý si ssebou můžeš vzít vše co budeš potřebovat, takže klidně i kytaru. Pokud jde o oblečení, tak na sobě můžeš mít co uznáš za vhodné. Já tam s tebou nebudu moct být denodenně, takže tam s tebou bude někdy Adri. Jinak tam budeš sama nebo se mnou. Můžou tě přijít navšívit i nějací kamarádi. Chceš se na něco zeptat Dio?" popravdě bych pár otázek měla, ale zaptám se jen na tu nejzásadnější. „Ano chci. Jak to bude s koncerty?" „Ano to je asi zásadní problém, na ten páteční budeš moci jít a na těch ostatních záleží jak na tom budeš." „Dobře..." tak skvělý no! Člověku se začně plnit sen a dostane takovejhle kopadec do přicha!?  „To by bylo asi tak vše." zakončil táta svůj šíleně dlouhý proslov. „Já bych se taky chtěla na něco zeptat Petere." ozvala se Selena. „Jak dlouho se bude Dia léčit?" „To se bohužel nedá odhadnout Sel..." hmm tak to je dobrej fór, od kdy se o mě Selena zajímá? Že by se začínala měnit k lepšímu? Haleluja! Mě prozby byly vyslišeny! „Jdi si lehnout Dio, budeš muset hodně odpočívat." koukl na mě láskyplně taťka. „Dobře půjdu si lehnout, tak zítra." loučila jsem se. „Počkej ty nebudeš ani večeřet?" zastavil mě táta. „Ne nemám hlad. Ahoj. " ani jsem nečekala na odpověď a šla spátky nahoru. Sedla jsem si s mobilem v ruce na posletl a "googlila" něco o Leukemii. Našli mi to sice pár článků, ale byli to na nic. Natáhla jsem se a zázrakem usnula.

Ráno jsem se znovu probudila o něco dřív než ostatnía vybírala si oblečení. Vyhrál to černý croptop a džínové kraťasi. Vlasy jsem si znovu nechala jem tak rozpuštěné. Chemoterapie. Ta myšlenka mi prolétla hlavou tak rychle že jsem si ji skoro nestačila uvědomit. Já nebudu mít vlasy! Teď je mám skoro po zadek a po chemo je nebudu mít vůbec! Pane bože....to budu muset nosit šátky nebo paruky. Ne, nemůžu o ně přijít! „Dio?" Adri se už probouzí. „Ty jdeš zase hrát?" ptáse rozespale. „Ano jdu. Řekni to prosím tátovi." „Jo,jo řeknu." „Díký." odešla jsem s kytarou v ruce z domu.

Dnes je tak krásně, na obloze ani mráček. Perfektní den na ježdění na pennyboardu. Jako včera jsem na skočila na pennyboard a jela ulicí. Úžívala js si ten moment, když mě nic netrápí, ani rakovina. Ikdyž zítra musím nastoupit na léčbu. Nějak to zvládnu. Já neumřu, budu bojovat! Dorazila jsem před školu přesně na čas. „Čau Sabi." volala jsem na kamarádku už z dálky. „Ahoj, jsi v pořádku?" starala se Sabina. „Jsem v pohodě, je mi skvěle." darovala jsem Sabče děkovný pohled. „Všechny vás tu vítám. Budeme pokračovat tam, kde jsme včera přestali." oznámil Pavel a začalo se. „Dii prosím potřebuju s tebou přehrát jeden novej song mohla bys na chvilku? Vy ostatní zatím pokračujte." „Tak jsem tu. O jaký song jde?" ohlásila jsem se při příchodu. „Jde o úplně novou písničku S tebou. Napsal jsem ji teprve nedávno. Kousek ti zahraju." Pavel si vzal kytaru a hrál. Všude kolem se rozléhaly tóny jeho písničky. Byla opravdu krásná. Sice jsem ji už asi na jednom koncertu slyšela, ale takhle když to Pavel hrál jen v mé přítomnosti, tak to bylo magické. „Jak se ti líbí?" zeptal se Pavel, když ji dohrál. „Už jsem ji slyšela na jednom se tvých koncertů, ale je krásná." usmala jsem se ma něj „Děkuju. Byla bys schopná jí zahrát a zpívat jí se mnou v duetu?" „No...já nevím. Je to už zítra..." „Prosím, ty to zvládneš Dii." zatvářil se prosebně. „Dobře, naučím se jí." „Děkuju jsi zlatá." znovu se ke mě přibližoval. Nemůžu si dovolit aby nás někdo viděl. To už by asi Kate nerozdýchala. „Tady ne." řekla js vyčítavě a odešla jsem. Ale Pavel mě chytil za ruku. „Co je s tebou Dii? Už od rána jsi nějaká divná, stalo se ti něco?" díval se na mě svýma pronikavýma očima. Prosím Pavle nedělej mi to ještě těžší než to teď mám, už takhle mam pocit že se roznrečím každou chvílí. Nemůžu mu říct že mám rakovinu, to by ho nejspíš dostalo. Když pomyslím jak se zachoval když jsem mu řekla o matce. „Ne nic se se mnou neděje, jen jsem se špatně vyspala." vyškubla jsem se mu a šla za ostatními.