Small Teen

°5°

Cesta na chyrurgii trvala strašně dlouho. V rádiu nehráli nic pořádnýho, tak jsem si nasadila sluchátka a pustila si svou muziku. Jako první začala hrát písnička Bad Blood. Koukala jsem z okínka a přemýšlela jestli dostanu berle nebo ne... „Dio, jsme tady prober se." cože? Já jsem asi vážně usnula, zvláštní. „Jo už jdu tati." usmálá jsem se. Taťka mi otevřel dveře od auta a nastavil mi rámě abych se ho mohla chytit. Belhala jsem se po parkovišti a mířili ke vchodu do nemocniční části kde byla chyrurgie, když jsem vrazila do nějakého člověka. Byl docela vysoký, měl hnědé krátce střižené vlasy a tvářil se dost pobaveně a zároveň provinile. „Jjá omlouvám se pane." vychrlila jsem ze sebe. „V pohodě, co máš s nohou?" zasmál se ten neznámý. „Uklouzla jsem."odvětila jsem a zašklebila se na něj. „Promiňte, už budeme muset jít." rozsekl to taťka. „Jo jasně promiňte že jsem otvaroval." „V pořádku." kráčeli jsme s tátou dál až do čekárny. Divný, ten pán mi byl nějak povědomý. Asi je jen někomu podobný. Čekali jsme v čekárně asi půl hodiny. Mezi tím jsme si s tátou pořádně promluvili o Seleně. „Tak co říkáš na Sel?" „Že je zatím v pohodě, ale mohl jsi mi aspoň něco říct tati" hrála jsem uraženou. „Nechtěl jsem tě tím v nemocnici moc zatěžovat, promiň." „Nechápu jak jsi si mohl najít někoho jako je ona." „Víš potkali jsme se a já si řekl že ona bude ta pravá. Samozřejmě tvá matka je tvá matka, ale chápeš Dio?" „Jo, ale i tak tati. Nikoho nepotřebujeme, stačíme si sami dva." pousmála jsem se na něj. „Slečna Monssonová!" á už nás konečně volá sestřička. "Tak si to dopovídáme potom. Ano Dio?" „Jo jasně. Pomůžeš mi prosím vstát taťko?" „Jistě promiň princezno." usmál se. Vešli jsme do ordinace kde na nás už čekal postarší doktor. „Dobrý den tak co tě trápí?" „Uklouzla jsem po mokrých kachličkách." „Ukaž, dej tu nohu na horu." doktor mi nohi všemožně prohlížel, ptal se kde to bolí nebolí. „Tak sestři pište. Levá noha zlomenina. Bolest ostrá až tupá. Na tři týdny ortéza a berle. Bez tělocviku." T-Ř-I týdny!? No to snad ne! Vždyť zítra máme školní sportovní den! „Chtěla bys radši francouzské nebo normální berle?" osloví mě sestřička. „Normální prosím." sestra zašla pro berle a mezitím se mě doktor ptal. „Kdy se ti to stalo?" „Včera večer." doktor jen pokýval hlavou a koulal do počítače. „Tady jsou berle, ještě ortézu." nasadila mi ji, řekla kdy máme přijít na další kontrolu a mohli jsme odejít. „Tak to vidíš Dio máš to zlomené a to jsi nikam nechtěla jít." „Tak jo uznávám, měls pravdu." smála jsem se. „Je devěd nechceš zavést do školy?" „Tak třeba."

Táta mě odvezl před školu rozloučil se a odjel. Měla jsem strašný strach jít do školy. Přece jenom jsem tam fakt dlouho nebyla kvůli té nemocnici. Zaklepala jsem na dveře a vešla ehm vlastně dobelhala se do třídy. „Dobrý den paní učitelko." „Á, ahoj Dio. Nechceš nějak pomoct?" „To bych byla ráda." usmála jsem se prosebně. Hned se ke mě přihrnula Sabča a vzala mi tašku. „Tak co? Jak jsi dopadl?" „Mám to zlemený a tři týdny jsem bez těláku." sedli jsme si do lavice. „Tak to je docela vopruz Dio. A už jsi slyšela tu novinu?" „Ne. Jakou?" „Víš jak vždycky na školní sportovní den přijede nějaký slavný sportovec?" „No?" odpověděla jsem jí nejistě. „No tak letos nepřijede žádný sportovec, ale zpěvák!" „Co? A kdo? Ne...neříkej mi že je to Pavel." viděla jsem ty její jiskřičky co měla v očích, ani jsem se jí nemusela ptát. Je to jasný. Bude to Pavel Callta. „Jo bude to on! No není to super!?" „Jo jasně že je." abych řekla pravdu. Pořádně ani nevím kdo to je. Sabina ho úplně miluje, ale já ho znám jen tak okrajově. Poslouchám od něj jen něco málo co mi poslala Sabča, ale to je asi tak všechno. „No a to neuhádneš co tu bude dělat." „Co?" „Bude tu mít besedu, potom koncert a druhý den bude vybírat někoho kdo umí tančit a na něco hrát aby s ním pak jeli na pár koncertů!" „No to si ze mě děláš!" „Ani náhodou. Čistá pravda." „Tomu nemůžu uvěřit!" zkončila hodina a my šli na oběd. A to se mi všechno spojilo. Ten muž do kterého jsem vrazila byl Pavel! „Ty...Sabi?" „Co se děje Dio?" „Dneska jsem Pavla asi viděla..." „To nene!" „To jojo. Vrazila jsem do něj před chýrou." „Omp! (znamená to „ó můj Pavle") Dio jak to?" „No šli jsme na chyrurgii a před vchodem jsem do něj vrazila. Jen jsem ho nepoznala, protože ho zas tak moc neznám." „Vidíš! Já ti říkala aby sis o něm něco zjistila, ale ty né. Aspoň bys ho poznala." smála se Sabina a já s ní.
„Já snad sním, už zítra ho uvidím." rozplívala se Sabina. Lehce jsem se nad tím pousmála. Asi bych si o něm vážně mohla něco zjistit a pustit si i jiné jeho songy než Nádech, Zrzku a Terapeuta. Ano víc jich opravdu neznám. Po obědě jsme se se Sabin domluvili že se zítra sejdem už v sedm před školou, abychom Pavla mohli ještě pařádně probrat. Taťka mě odvezl domů. Tam na mě čekalo překvápko.

Co asi budou holky o Pavlovi rozebírat? To se nechte překvapit😂. Čusko lidičky! Je tu další kapitola, která je pro tentokrát věnována mé BFF nikca179. V příběhu bude pod jménem Terry. Díky že tuto knihu čtete, tak u dalšího dílu. Ahoj❤