Small Teen

°24°

Večer už proběhl v poklidu. Navečeřela jsem se a šla spát.

Ráno přišla na pokoj doktorská vyzita. „Dia Monssonová...leukemie, hospitalizace okamžitá." četl si nějaký doktor z mé složky. Při těchto slovech mi bylo hrozně smutno. Vždyť přece, já na to můžu umřít! „Slečno Monssonová jak se cítíte?" zeptal se doktor, který před chvílí četl z mého spisu. „Jak asi." ukázala jsem na kapačku. „Bylo mi i líp."

O několik dní později
Jsem tady na klinice už téměř týden a nikdo se tu zatím ani neukázal, ani táta, Sabina, ani nikdo jiný. To mám vážně být tak osamělá? „Ahoj Dio, tady máš jídlo." vešla Lucy do místnosti s zářícím úsměvem. „Nemám hlad..." Lucy se na mě s tázavým pohledem podívala a já tušila co z jejích úst vyjde. „Musíš něco sníst, musíš mít sílu." do očí se mi ženou slzy. „Proč bych měla jíst, když stejně brzo umřu!?!" vykřikla jsem na chudáka Lucy. Ona se ale nenechala vyvést z míry a konejšila mě. Ozvalo se zaklepání. „Ahoj Dii." Pavel? Co ten tady dělá? „Odejděte." vyháněla ho Lucy pryč. Zahlédl že brečím, vyrazil směle vpřed i přez Luciino lamentování. Zastavil se až u mé postele. Obtočil své ruce okolo mého pasu a vytáhl mě z podpeřiny. Měl mě celou v náručí a šeptal mi uklidňující slůvka. Já se jen zmohla opřít se o jeho hruď a brečet. Když jsem se trošku uklidnila, položil mě spátky a sedl si vedle mě na židli. „Promiňte, ale návštěvní hodiny jsou až od druhé hodiny." poklepala mu na rameno Lucy. „Vím o tom madam, ale Dia potřebuje někoho kdo ji uklidní, když vi to očividně nedokážete." Tato Pavlova slova Lucy dopálily a měla co dělat aby mu jednu nevrazila. „Co ti děláš Pavle?" prolomila jsem po chvíli tíživé ticho. Pavel nic neříkal, naklonil se nade mne a vtiskl mi polibek na rty. Projela mnou ohromná vlna pulzující energie a ta se šířila do každého mého orgánu, nervu, buňky. Ani jsem si nevšimla, že mezi tím co jsme tu s Pavlem měli hezkou chvilku, Lucy se potichu vytratila. „To je ta sestra takhle protivná pořád?" nadzvihl opovrženě obočí. Přijde mi že dnes se chová opravdu jako pitomec. „Ta sestra, je náhodou hrozně skvělá abys věděl!" vím že bych se neměla rozčilivat, ale tohle!? To Pavlovi něco je? „Nemusíš na mě zvišovat hlas Dio." snažil se celou situaci uklidnit. „Ty se chceš hádat?" zazářilo mi pekelně v očích. Měla jsem pocit, že každou chvíli omdlím. Asi důsledek vyčerpání. „Musím si jít zavolat." odešel. Prostě si odejde....

Omlouvám se že dnešní kapitola je další, ale jak se říká „Ticho předchází bouři." Já to ovšem pojala malinko jinak😁.
Lenni🎸