Small Teen

°14°

...já se snad rozpustím. On tu vážně stojí s kyticí růží! „Ahoj Dii. Tak jsem tady." usmál se na mě vesele Pavel. „Pojď dál, ať nestojíš mezy dveřmi." nabídla jsem mu. „Dobře, ale jen na chvíli. Pak budu muset jet." usmál se. „A tady máš malou pozornost." koukl na mě Pavel s šibalský pohledem na tváři a podal mi kytici. Neměla jsem v ten moment slov. Jen jsem ho objala a pošeptala „Díky." Byla jsem tak šťastná že je tady. „Dio? Kdo to byl!" pořvávala na mě Selena z kuchyně. A sakra! Nemůžu jí říct že je tu Pavel, to by mě asi rostrhla "vejpůl". Než jsem stačila nějak zareagovat už se jí Pavel chystal odpovědět. „Ne!" sykla jsem po něm tiše. On na mě jen koukal s tázavým pohledem a nechápal. „To byl jen pošťák!" odpověděla jsem a vzala Pavla za ruku. „Buď prosím potichu, všechno ti vysvětlím." Vedla jsem ho do svého pokoje aby Pavla nikdo neviděl. Nemám za potřebí tátovi nebo Seleně vysvětlovat proč je u nás doma slavný zpěvák a proč mám v ruce kytici rudých růží. Do schodů mi Pavel musel trochu pomáhat, jelikož se sádrou se zrovna dobře nechodí. Už jsme konečně byli u mě v pokoji. Zamkla jsem ještě rychle dveře aby k nám někdo nevlezl a byl klid. Až teď jsem si uvědomila jakou jsem udělala hovadinu. Pavel se rozhlížel po pakoji a jen se tiše smál. „Vážně Dii?" kukl na mě a bouchl smíchy. Mám totiž plný pokoj jeho plakátů, fotek, písniček s akordy a k tomu všemu nástěnku s vypsanými koncerty. Neptejte se jak jsem si tohle všechno mohla sehnat za párdní co o Pavlovi vím a sleduju ho, ale když už mám nějakého oblíbence tak se pohle toho taky zařídím. „Jo, vážně. Dost střelený co?" zakřenila jsem se na Pavla. „Ne není to střelený, jen. Jak dloho mě sleduješ? O Sabině vím že skoro pět let, ale ty?" koukl na mě. „Dnes jsou to čtyři dny." začervenala jsem se. „Wow. Tak to jsi se vybavila dost rychle. " usmál se Pavel a znovu se na mě díval stejným pohledem, jako před prvním polibkem. Znovu jsem zpanikařila a vykoktala ze sebe „T-tak já dám tu vázu do kytice." právě jsem řekla tu největší blbost svého života. Vážně!? Vázu do kytice!? Zrovna když potřebuju, tak se na mě mozek vybodne!? „T-teda. Kytici do vázy." vypadlo ze mě konečně. „Jsi nějak nervózní Dii, děje se něco?" zeptal se mě Pavel a přistoupil blíž. Rychle jsem popadla vázu a začala do ní dávat květiny, aby se mě Pavel zase nesnažil políbit. „Nic se neděje." řekla jsem mu jen aby neměl podezření že jsem zněho totálně vedle a nejdpíš i na prášky. „A jinak. Kde máš matku? Tenkrát jsi řekla že ta megera není tvá matka, tak jak to teda je?" „Posaď se Pavle. " posadil se na postel a upíral na mě svůj tázavý pohled. Pavlova otázka mě silně zasáhla. Vracely se mi matné vzpomínky toho jak mi otec řekl že maminka se už nevrátí. Zahnala jsem slzy a s falešným úsměvem na tváři jsem vyprávěla celý příběh. „Byly mi dva roky." začala jsme. „Moje mamka byla často pryč, většinou i celé týdny. Až jednou mě táta zavedl do nemocnice. Viděla jsem maminku jak leží v posteli na hlavě má šátek a vůbec nemá své uhelně černé vlasy. Šli jsme k ní na pokoj a tam mi řekla:

„Holčičko, mám tě moc ráda. Ale budu muset odejít." v tu chvíli jsem začala brečet jako želva, dívala jsem se na maminku a jako malé dítě jsem moc nechápala co se děje. Maminka mluvila dál. „Já jsem svůj boj života už téměř prohrála Dii, ale ty tu budeš s tatínkem dál a budeš si užívat života. Pojď ke mě Dii a neplač." řekla maminka a objala mě. Nebylo to její klasické objetí, ale jen takové slabé. „Můj čas už je skoro tu. Miluju tě Dii!" tatínek se na maminku smutně podíval „Miluju tě Ellen." políbil ji „Já tebe taky Petere." usmála se a začínala slabě plakat. Ale hned toho nechala, nejspíš chtěla být přede mnou silná. „Už musíme jít Dio." chytl mě táta za ruku a vedl pryč. Pryč od mé matky kterou už nikdy neuvidím. Vyškubla jsem se mu a běžela spátky k mamince. „Mám tě ráda mamí. Brzy se vrať." řekla jsem jí se slzami v očích. To už mě chytila sestřička a vedla mě pryč. Tenkrát jsem to ještě nechápala, ale dali jí smrtelnou injekci. Už dávno jsem tam neměla být, ale já se sestřičce bránila vší silou protože jsem chtěla být u své matky. Jen jsem se dívala na maminku a ona na mě. Přistoupilo k ní několik  doktorů a něco jí píchli do kanily. Maminka se na mě podívala, usmála se a řekla „Miluju tě broučku..." dořekla to a v tu chvíli se jí zavřely oči. Navždy. „Neee! Mami! Mami!" křičela jsem přez celou nemocnici. Vyškubla jsem se sestřičce a vběhla k mamince. Mluvila jsem na ní, klepala s ní, brečela, prosila ať se zbudí, nic. Nic se nestalo. Přiběhl ke mě táta a pevně mě chytl do náručí a objal. „Tobude dobré Dio, to bude dobré." nevěřila jsem mu to, i on brečel. Bylo na něm vidět že ho to ničí.

„Tohle je celý příběh. Maminka měla rakovinu, sice nevím čeho ale měla." Pavel na mě jen smutně koukal, nic mi na to neřeklo. Ono se na to asi ani nic říct nedá. Jestli se ptáte jak si tohle můžu pamatovat, když mi tehdy byly dva roky? Jednoduše, je to nejsilnější vzpomínka z děctví a na něco takového se jednoduše nedá zapomenout... Moment! Dii. Já věděla že je mi to povědomé! Pavel mi říká stejně jako kdysi moje maminka! „Je mi to líto Dii. Má matka měla taky rakovinu. Vím jak ti je." řekl Pavel smutně a díval se někam před sebe. „Už jsem se s tím smířila. Můžu ti říct tajemnství?" mrkla jsem na něj. „Jo jasně." probral se Pavel ze svých myšlenek. „Před týdnem jsem byla v kómatu." Pavel se na mě zaraženě podíval. „Co?" spadla mu brada. Musela jsem se nad ním v duchu pousmát. „Ano. Hrála jsem tady na kytaru a najednou se mi zamotala hlava jako dneska. Byla jsem asi týden v kómatu a má šance na to že se proberu byla hodně mizivá. No a jak jsem byla v kómatu tak" nervózně jsem polkla „jsem byla u mostu na druhou stranu a tam jsem mluvila s mámou." můj 'příběh' ho očividně dost zarazil, protože na mě koukal jako na ducha. „To je...neuvěřitelný. Je ti patnách a zažiješ něco takovýho." vypravil ze sebe Pavel s údivem.

Čau! Hlásím se s další kapitolou!😂  Co říkáte na Diin příběh s matkou?🤔