We look like brothers? (M&M)

2🌵

Martinus

,,Hádej, co jsem právě udělal?" Nakračel jsem pyšně do třídy a zamířil za svou nejlepší kamarádkou.

,,Doufám, že nic, protože to nikdy nedopadne dobře." Uchechtla se. Zamračil jsem se na ní. Ale pak jsem nahodil úšklebek, který mám vždycky, když se mi podaří vymyslet něco, čím jí mužů setřít.

,,Takže s tebou nemám jezdit na ten tábor?" Nadzvedl jsem obočí a jí se v očích objevili jiskřičky.

,,Vážně!?" Vyjíkla a objala mě.

Vím, jak to tam nesnáší, a tak jsem se rozhodl, když jí její máma nedovolí tam nejet, že tam pojedu s ní.

,,Děkuju, děkuju, děkuju!" Stiskla mě a já už skoro nemohl dýchat.

,,Dobrý, Ash, ale já bych se toho rád dožil." Řekl jsem přidušeně.

,,Promiň," Usmála se a pustila mě. Jsem rád, když je šťastná. Ale není to tak, jak to vypadá. Je to prostě skvělá kamarádka a navíc se známe už od mala. Takže žádný přiblblý řeči!

,,Tak dneska je to všechno, užijte si prázdniny." Usmála se učitelka a odešla. Skvělý škola skončila a za tři dny se odjíždí na ten tábor. Celkem se těším. Nevím, co tam může být tak hrozný, že tam Ashley tak nerada jezdí. Věřím, že si to oba užijeme.

Tehdy jsem ještě netušil, že mi to změní život...

—————
,,Jsem doma, mami." Zakřičel jsem do domu.

,,Jsem v pracovně, broučku." Ozval se její hlas, za kterým jsem se vydal.

,,Ahoj," Pozdravil jsem ji, ale nevěnovala mi žádný pohled, protože právě zašívala svatební šaty.

,,Ahoj, počkej chvilku, jen to tu dodělám." Usmála se, ale dál se věnovala šatům.

Nikam jsem nešel a jen jí sledoval při práci. Musím říct, že svou práci švadleny miluje. A já jsem rád, že dělá to co jí baví.

,,Krása," Povzdechla si, když od šatů trochu poodstoupila.

,,Měla jsi taky takové?" Zeptal jsem se a doufal, že mi řekne něco o otci. Nic o něm nevím, ale máma je vždy smutná, když se jí na něj zeptám.

,,Ještě lepší." Mírně se usmála a zamyslela se.

,,Ty mi o něm nic neřekneš, co?" Podíval jsem se na ni smutně.

,,Ještě ne." Usmála se a pohladila mě po tváři. Pak zmizela někde v domě.

Ještě ne? Vždyť od toho uběhlo skoro 16 let a ona o tom stále není schopná mluvit. Je to zvláštní, ale mám ji rád a nechci jí trápit.

Nechal jsem to být a šel do pokoje si sbalit nějaké věci na ten tábor. Vím, je brzy, ale mám heslo: Buď připraven!

Ale kdo mi bude krmit rybičky? Ano, jediné zvíře, o které jsem schopný se postarat. Ale vždy jsem chtěl psa. Nebo teda vždy ne. Když jsem byl hodně malý, tak jsem chtěl prase. Neptejte se!

Tak, už mám sbaleno. Skoro. Asi si vezmu ještě tátovu fotku. Je jediná, co mám. Máma mi jí dala kdysi, když jsem se na něj vyptával až moc.

Řekla mi, že na té utržené části je ona. Chtěl bych i tu druhou část. Nejlépe i tátu. Sice nevím, co udělal tak hrozného, že odešel, ale chtěl bych ho zpět. Aby jsme byli jenom já, táta a máma.

A možná ještě někdo...

Něco jako další začátek, tentokrát z pohledu Martinuse.
Nebudu vám lhát, ale je to inspirováno jedním filmem a ještě jednou pohádkou. Ale nebudu říkat jakou, abyste nevěděli, jak to dopadne.
Ly<3