We look like brothers? (M&M)

19🥥

Martinus

Ráno jsem se snažil co nejrychleji dostat z domu. Měl jsem štěstí, protože jsem tátu ani Charlotte nepotkal.

V škole jsem si rychle vzal věci ze skříňky a zamířil do třídy. Někdo se mi ale postavil do cesty.

,,Joshi, dneska na tebe nemám absolutně náladu." Zavrčel jsem a obešel ho. On mě ale chytil za rameno a odhodil na skříňky.

,,Ty si myslíš, že na tom někomu záleží, Gunnarsene?" Povýšeně se zasmál. Nic jsem neříkal, jenom jsem si tiskl k hrudi učebnice a doufal, že to skončí.

,,Copak? Dneska se nebudeš bránit?" Zeptal se a partička kluků kolem něj se začala smát. Dneska jsem se opravdu poprvé cítil, jako někdo bezcenný. Normálně bych ho poslal někam, ale dnešní nálada mi to absolutně nedovolovala.

,,Já s tebou mluvím, ty jeden zasranej buzerante!" Zařval a na tváři jsem ucítil jeho pěst. Nebyla kdejaká silná, ale zabolela.

,,Nech mě být, prosím!" Špitl jsem a doufal, že přestane.

,,Ale ale, chlapec nám dokonce prosí." Zasmál se a s ním i všichni ostatní.

,,Tak to by stačilo, bastarde!" Ozval se na chodbě rozčilený křik drobné dívenky. ,,Okamžitě se odsud kliď, nebo poznáš hněv Grace Lorenc a věř mi, že to nechceš!" Okřikla ho a k mému překvapení se opravdu po chvilce ztratil.

,,Pojď se mnou." Řekla Grace už klidným hlasem, vzala mě za ruku a táhla mě někam.

,,Kam to jdeme?" Zeptal jsem se jí.

,,Na záchodky. Musíš si umýt ten nos." Poukázala na můj obličej. Sáhl jsem si pod nos prstem a ucítil teplou tekutinu. Hned jsem se na ruku podíval a zůstala na ní stopa krve. To mě trefil až tak silně? Vždyť to bylo jako pohlazení od komára!

,,Jaktože na tebe tak Josh dá?" Optal jsem se.

,,Jsem jeho sestřenice a kdybych řekla mámě, co provádí, tak by si ho pěkně podala." Vysvětlila mi. Vůbec bych si ani netypl, že jsou příbuzní.

Hned, co jsme vstoupili na holčičí záchody, jsem trochu znejistěl.

Položila si věci a namočila ubrousek.

,,Můžu?" Zeptala se a já jí dal jemným kynutím svolení. Kapesníkem mi něžně přejela pod nosem. Tak to udělala ještě párkrát, až jsem byl nakonec čistý a jelikož mi krev už netekla, tak jsem zase vypadal jako člověk.

,,Odkdy máš znamínko nad rtem?" Zeptala se a mírně naklonila hlavu na stranu.

,,Znamínka ti v průběhu života vznikají, víš?" Ušklíbl jsem se na ní. Přimhouřila na mě oči.

,,Škoda, už jsem si myslela, že je moje teorie skutečná." Povzdechla si a začala si sbírat věci.

,,Jaká teorie?" Zajímalo mě.

,,Že Marcuse unesli mimozemšťané a tebe sem nastrčili, jako jeho zákeřné vesmírné dvojče." Uchechtla se a já se musel začít smát. Ale část odhalila, to se musí nechat.

,,Zajímá teorie, ale budeš muset pátrat dál." Zasmál jsem se a tentokrát si to už doopravdy zamířil do třídy. Naštěstí už bylo těsně před zvoněním, takže na mě už Josh nemohl.

Ahojte!
Tak jsem tu s další kapitolou! To jste si nevšimli, že ne? 😂
Určitě se můžete jít podívat na mojí novou fanfikci. Je na mém profile. 😏

Napište mi nějaký pořádně dlouhý názor!
Ly ❤