Náhodné setkání

°Spolu°

Ann šla otevřít a za chvíli už se vracela s velkým pugétem růží. "Páni.. Ann, co jsi udělala, že jsi si zasloužila, tak krásné růže?" Šla jsem si je prohlédnout. "Co jsem udělala to nevím, ale spíše, co jsi provedla ty, protože ty růže jsou pro tebe." Předala mi je. "Počkat, cože? To není možné.. Kdo by mi něco takového posílal." Odložila jsem pugét růží do vázy a všimla jsem si, že mezi růžemi je vložený malý kousek papírku. Přečetla jsem si ho a musela jsem se pousmát, musela jsem být rudá jak rak.

"Proč se tak červenáš?" Smála se mi Ann. "Řekni mi, co tam je napsané?" Vytrhla mi papírek z ruky a přečetla si vzkaz nahlas. ,,Pro radost a pro to, že vše co jsem Ti říkal jsem myslel vážně.."

"To je nádherné Cary.. Musí tě míst neskutečně rád. Ty mu ani nezavoláš?" Divila se Ann. 

"Nemusím mu volat. Ve tři hodiny se máme sejít."

"Tak to je super, já se dneska půjdu asi někam podívat." Zapřemýšlela Angee.

"Tak zkus zavolat Mikeymu ne? Určitě by tě rád viděl. Můžete jít někam spolu."

"To je skvělý nápad Car!" Obejmula mě a hned mu začala volat. Po asi čtvrt hodinovém volání se rozloučili a Ann se usmívala jak sluníčko. "Tak v půl třetí v GREEN parku máme sraz." Poděkovala mi, že mě to napadlo a šla se hned připravovat. Rozhodla jsem se, že kousek cesty půjdu s Ann, a tak jsem se šla připravit také.

Po asi půl hodině jsme byli obě hotové. Podívala jsem se na hodiny a byly přesně dvě hodiny. Došla jsem se do kuchyně ještě napít, popadla jsem klíče od bytu, zamkla jsem a vyrazily jsme. 

S Ann jsem došla až do Green parku, protože i tudy má cesta vedla. Na Angee už tam čekal Mikey s úsměvem od ucha k uchu. Kývl mi na náznak, že mi děkuje, protože mu očividně došlo, že to byl můj nápad. Opětovala jsem mu úsměv.

Rozloučila jsem se s Ann a vyrazila jsem na naše místo s Ryanem. Do kouzelné zahrady na kterou nemám slov. Už se ho nemůžu dočkat. Tak moc už chci být s ním. Šla jsem všelijakými uličkami, když jsem se blížila do cíle, zastavila mě nějaká žena a zeptala se mě, jestli jsem Car. Přikývla jsem a žena mi poté podala obálku. Otevřela jsem ji a v obálce bylo napsáno jenom jedno slovo a to ,,Nemůžu.." . Podívala jsem se na ženu, která se usmívala jako sluníčko. "Tady máš kopretinu, odteď celou cestu co půjdeš si dávej pozor, protože pokaždé, když spatříš tuto květinu, čeká na tebe další obálka." Pověděla mi a dala mi tím najevo, co tu ještě dělám, ať honem pospíchám pro zbytek. Poděkovala jsem a vydala jsem se na cestu.

Celou cestu jsem se rozhlížela a pokaždé, když jsem spatřila kopretinu, jsem na místo pospíchala jak smyslů zbavená. Obálky jsem ani neotvírala, rozhodla jsem se, že je všechny otevřu až těsně před zahradou. Už jsem jich měla v ruce jedenáct a nemám tušení kolik jich může ještě být, však už jsem skoro u zahrady. Spatřila jsem další kopretinu a ta už byla na vrátek od zahrady. Sebrala jsem tedy dopis, který byl položený pod kamenem a začala jsem dopisy postupně otvírat.

Věřila bych, že mi možná i v tu chvíli ukáplo pár slz. V každé obálce bylo jedno slovo a dohromady to dalo větu: ,,Nemůžu se tě dočkat, každým dnem na tebe myslím čím dál víc" 

To už jsem nevydržela. Sebrala jsem všechny kopretiny a vběhla jsem do zahrady. 

Stál tam, stál hned na začátku zahrady a čekal na mě. Držel v ruce další kopretinu a dopis. Doběhla jsem k němu, skočila na něj a obejmula. Brečela jsem jako želva, nikdy nikdo pro mě tohle neudělal.

"No tak Cary, ještě tady máš poslední obálku." Pohladil mě po vlasech. Seskočila jsem z něj a obálku si převzala. Otevřela jsem ji a v obálce nic nebylo. Podívala jsem se na něj a on mi pošeptal: "Je hrozné, co poslední dobou se mnou děláš, ale přesně tahle obálka o mě nejvíce vypovídá.. Cítím se jako úplné nic, když nejsem se tebou." Vůbec jsem nevěděla co na to říct a tak jsem ho sevřela do pořádného objetí a věnovala mu dlouhý polibek. Po chvíli jsme se od sebe odtáhly a hleděli si do očí. "Chyběl jsi mi." "Ty mě taky." Odpověděl mi a otočil si mě k sobě zády.

"Rye.. Co to děláš?" Divila jsem se. 

"Nech se překvapit." Zavázal mi oči a dal mi pusu na tvář.

"Ty máš nějak rád zavazování očí ne? Naposledy, když jsi mě vedl sem do zahrady jsi mi zakryl oči." Smála jsem se

"Hele jo.. Být tebou tak se uklidním, nebo žádné překvapení nebude." Pustil mojí ruku a já teď vůbec nevěděla, kde jsem a kam šlapu. Viděla jsem jenom naprostou tmu.

"Ryane!! To není vtipný." Zakřičela jsem na něj. Slyšela jsem jak se kousek ode mě zasmál a tak jsem se tím směrem vydala. "Stůj na místě a nikam nechoď!" Přikázala jsem mu.

"Neboj, ani se nehnu." Zvýšil hlas, abych to měla jednoduší.¨

Opravdu mi to tím zjednodušil, protože jsem udělala tři kroky a spadla jsem mu přímo do náruče. "Zachránil jsem tě princezno, jinak bys spadla." Objímal mě. "Děkuji můj princi, ale mohl bys mi prosím sundat už ten šátek?" "To bych teda nemohl, protože stále nejsme v cíli." Chytl mě opět za ruku a vedl dál. "Doufám, že už tam budeme brzo." Stiskla jsem mu víc ruku na náznak, že jsem ráda, že jsem zde s ním. 

"Budeme, slibuju." Dal mi polibek do vlasů.