Náhodné setkání

°Nečekaný příjezd°

"Tak tohle je mé království" poukázala jsem na místnost, která nesla název Můj pokoj.

Pokoj, který jsem poslední dobou moc neobývala, protože jsem od něj byla vzdálená, nebyl malý,ale ani velký. Měla jsem ho vedený do bílé barvy se spousty detaily. Kousek místnosti, byl veden ve stylu Harryho Pottera a další část ve stylu cestovaní. Milovala jsem svůj pokoj. A až teď, když jsem se vstoupila jsem si uvědomila, jak moc mi chybí. Ihned, co jsem vstoupila jsem šla k psacímu stolu a zapálila vonnou svíčku jak bylo dříve mojí každodenní rutinou. I tohle mi moc chybělo, pozorování plápolajícího plamínku. Dokáže vás zcela uklidnit a sami vlastně ani nevíte jak. 

"Máš to tu moc hezké" Obejmul mě Rye zezadu a vtiskl polibek do vlasů.

"Cary?" Ihned jsem se otočila, abych se ujistila, že jeden z mích nejoblíbenějších hlasů na světě patří opravdu té osobě. 

"Tati?" Rozběhla jsem se směrem k němu, "Kde se tady bereš?Měl si přece přijet až za tři měsíce." stírala jsem si slzy.

"Z mise nás pustili dřív, než bylo původně nutné. Jsem tak rád, že jsem zpátky ani nevíš, jak moc jste mi s maminkou chyběly. Kde vůbec je?" Začal se rozhlížet, ale jeho pohled spatřil pouze Ryana. "Alex Sheen. Carolinin otec a vy?" Napřáhl k Ryanovi ruku. 

Rye mu podání ruky opětoval "Rye Beaumont" odpověděl a já byla překvapená, že Rye pochopil, co má můj táta namysli. Více ale neřekl a tak jsem do toho vstoupila já. 

"Tati tohle je můj přítel Rye. Potkali jsme se v Londýně, protože jsme tam s Ann jeli na prázdniny. Přece víš, že to byl náš sen. Angee tam teď ještě je, ale já se musela vrátit a to je vlastně odpověď na tu otázku na kterou jsi se před chvílí ptal. Musela jsem se vrátit, protože mamka měla autonehodu a je v nemocnici.. " 

"Car!! Proč jsi mi to sakra neřekla hned? Kde je? Musím jí hned vidět" Začali mu téct slzy po tváři a přitáhl si mě do pevného sevření.

"Tati.. Počkej do zítra, pojedu tam s tebou. Dneska už stejně skončili návštěvní hodiny a nepustili by tě tam. Mamka bude brzy v pořádku. Má otřes mozku a zlomenou ruku. Není prý důvod se zbytečně strachovat. To mi pověděl dneska doktor." 

"To doktoři říkají vždycky a pak..."

"Byla jsem dneska za ní a vypadá opravdu v pořádku, dokonce má i vtipnou náladu." pousmála jsem se a ucítila, jak se táta trochu uvolnil a začal se uklidňovat "hned ráno za ní pojedeme a teď si jdi sednout my ti s Ryanem připravíme něco k jídlu." 

Táta odešel do obýváku a já s Ryem se odebrali do kuchyně. Ihned po otevření lednice jsem zjistila problém. Nebylo dvakrát z čeho vybírat. Copak mamka žila na čínských polívkách? Nebo snad chodila někam na jídlo? Jediný, co jsem v lednici spatřila byl kečup a javorový sirup. Ta mamka je fakt dílo, musela jsem se pro sebe usmát. 

Otočila jsem se na Rye "Lásko? Myslím, že míříme na nákup" Poukázala jsem na prázdnou lednici a oba jsme dostali záchvat smíchu, že nám oběma tekly slzy. Nikdy nepochopím tyhle naše stavy smíchu. Jsme schopni se smát i něčemu, co třeba vůbec vtipné není, ale tak to si vždycky myslí ostatní. My si myslíme své.

"Cary? Všechno v pohodě?" Zavolal na mě táta z obývacího pokoje.

"Naprosto všechno. Jenom s Ryanem skočím do obchodu, protože mamka nemá v lednici ani vajíčka. Za chvíli jsme zpět" opět jsem se neubránila smíchu. 

Zaslechla jsem, jak i táta se sám pro sebe zasmál "Vraťte se ale za chvíli,aby se vám nic nestalo. Už je hodně hodin. Půjdete do nonstopu ne?" zvážněl mu hlas. Tak moc mi táta chyběl. Opět cítím tu ochranářskou atmosféru mezi jím a mnou. 

"Nonstop jako vždycky tati. Jsme tu hned, tak zatím ahooj" 

"Ahoj"

***

"Nikdy jsi nemluvila o svém tátovi, proč?" Zeptal se zničehonic Rye zatím, co jsme mířili ruku v ruce do obchodu, kde je otevřeno 24/7.

"Víš.. Já.."

"Nemusíš o tom mluvit, jestli nechceš" stiskl mi ruku na náznak důvěry a opory.

"Posadíme se?" ukázala jsem na lavičku, na kterou se Rye hned usadil a já si mu sedla na klín jako malá holčička. "Nerada o tom totiž mluvím. Kde kdo jiný, by byl na svého tátu asi pyšný a schválně by se chlubil, jenže to já nechci. Můj táta je voják a jezdí na mise do zahraničí. Někdy tam je půl roku, někdy dva roky. Je to vždy různé. Celou dobu, co je vždy pryč mám hrozný strach, že se něco stane. Pokaždé ho prosím, ať už na další mise nejezdí, že chci být s ním a né se každý den strachovat, že se může něco stát a já o tátu přijdu. Tohle je moje nejhorší noční můra už od malička. Miluju svého tátu a nedokážu si představit, co bych dělala kdyby.... Jenže i když tátu prosím, jak chci, vždycky mi jenom poví, ať nemám strach, že se nic nestane a že je to jeho povinnost pomáhat, a že chce pomáhat lidem." Rye mě celou dobu hladil po zádech a já si položila hlavu na jeho rameno a nechala volně kutálet slzy po tváři.

"Promiň" po malé chvíli odpověděl.

"Za co se omlouváš?" pohlédla jsem mu do očí.

"Že jsem se zeptal a teď jsi kvůli mě smutná." posmutněl.

"Zlato ty jsi pako" usmála jsem se na něj "vůbec se neomlouvej, za nic nemůžeš a časem bych ti to stejně řekla sama od sebe a tomuhle by ses nevyvaroval. Vlastně jsem ráda, že jsem ti to řekla, protože se mi teď neskutečně ulevilo. Ještě jsem to takhle nikdy nikomu neřekla. Ani Ann." Setřela jsem si poslední náznaky po pláči.

Objal mě "Děkuji ti, že mohu patřit do tvého života."

"To já děkuju, že mohu patřit do toho tvého." políbili jsme se a chvilku jen tak stále v objetí.

"Měli bychom pokračovat v cestě, ať tvůj táta neumře hlady" pověděl v mezipolibku, který jsme si opět nemohli odpustit.

"Tak jdeme." 

***

V košíku už máme všechno potřebné. S Ryanem jsme se rozhodli, že připravíme Boloňské špagety, protože to nebude trvat tak dlouho. 

"Rajčata!! Nemáme rajčata Cary" Dostal Rye záchvat smíchu a já po překontrolování věcí v košíku sem musela souhlasit a začít se taky smát.

"Tak jdeme pro ně, bez nich by to asi nešlo. Asi určitě nešlo" Nemohli jsme se opět přestat smát.

***

"Vy máte v Česku tak divný peníze" řekl Rye, zatímco si prohlížel mince i s papírovkama.

"Však jsou skoro stejné, jako ty vaše" vzala jsem mu je z ruky a podala je prodavačce, která mi oznámila požadovanou částku.

"To teda nejsou stejné. My je máme takové šlechetnější" pokračoval v obhajování zatímco bral do rukou tašky s nákupem.

"Lásko, lásko..." Zasmála jsem se

"Caroline Sheenová jsi to ty?" Ozvalo se mi za zády. Už vážně netuším, co se to dneska děje.

__________________

Máme tady další kapitolu. Chtěla bych Vám všem poděkovat, že můj příběh čtete, že se Vám líbí a samozřejmě také za hvězdičky. Za chvíli už máme 2K přečtení a to jenom díky vám! <3 Ještě jednou Vám strašně moc děkuji a budu ráda, když zanecháte i nějaký komentář. :)

Vaše Cary <3