Náhodné setkání

°Mé srdce je tvé srdce°

"Chris Smith? Panebože, kde se tady bereš? Zapištěla jsem a s rozběhem na něj skočila.

"A kde se tady bereš ty? Nemohu uvěřit, že svojí první opravdovou lásku potkávám v nonstopu." Stále mě objímal a nevypadalo, že by se mě chystal pustit.

"Já tady kousek odsud bydlím.. Pamatuješ?" Věnovala jsem mu úsměv, "Chrisi, ráda bych ti představila mého.." otočila jsem se, že ukáži na Ryana, kde ještě před chvílí stál, ale najednou tam nikdo nebyl. 

"Jestli mi chceš představit toho kluka, který s tebou šel... Tak ten ihned, jak jsi se za mnou rozběhla šel pryč" 

Plácla jsem se do čela. Nedokážu pochopit, co ho to popadlo. Proč? 

"Chrisi hrozně ráda jsem tě viděla, ale já už budu muset jít. Vrátil se mi dneska táta z mise, tak chci být co nejvíce s ním" 

"Tvůj táta furt jezdí na mise? No páni.. Myslel jsem, že už toho nechal." Posmutněli mu trochu oči, protože to byl vždycky on, kdo mě utěšoval, když táta zase odjížděl. "Dobře, tak už běž, ale slib mi, že se ještě sejdeme. Prosííím" Objevili se mu hvězdičky v očích a vrhl se mi okolo krku na rozloučenou.

"Uvidíme, tak ahoj"

"Pořád stejná Cary.. Nikdy neslíbí nic, v čem si není na 100% jistá" Zakřičel ještě na mě, když už jsem byla na odchodu. Jen jsem se otočila, zamávala mu a pohlédla do očí. Najednou jsem si připadala jak o dva roky zpátky, když jsem Chrise poprvé viděla a byla to moje první obrovská láska, tak jako já jeho. Byl to kluk, který tu byl vždy pro mě, ať se dělo cokoliv. Jednoho dne se ale musel stěhovat kvůli jeho rodičům a tak se naše cesty bohužel rozdělili. Věřím, že kdyby se tenkrát nestěhoval, tak jsme spolu dodnes. 

Dost nad tímhle přemýšlením! Teď máš toho nejúžasnějšího, který ti ale před chvíli někam utekl! Ozvalo se mé podvědomí.

Zkouším mu několikrát zavolat, ale bez úspěchu.

"Lásko, kde jsi? Prosím ozvi se mi." pověděla jsem do hlasové schránky, která oznámila, že mohu mluvit. 

Cestou domů jsem takových zpráv nechala ještě několik. Ani jednou ale žádná odezva.

***

"Tati jsi doma?" zakřičela jsem, jakmile jsem vstoupila domů.

"Tady jsem v kuchyni!"

Ihned mě do nosu praštila vůně Boloňských špaget, přesně, jak jsme chtěli dělat s Ryanem.

Našla jsem tam tátu, jak se směje s Ryem u jídelního stolu a oba se cpou obrovskou kupou špaget v talíři. 

"Ahoj" řekla jsem nevěřícně a chvilku tam stála jak pako.

"Tedy Cary! Tohohle kluka ti schvaluji na plné čáře. Kuchař je to fakt skvělý." pověděl táta. Zarazila jsem se, že mluvil anglicky, ale to mě vlastně nemá vůbec překvapovat, když je každou chvíli v cizině a doma minimálně. 

"To jsem ráda, že se ti líbí. Mě se taky líbí a moc." v tu chvíli mi Rye pohlédl do očí a já tam spatřila bolest. Nevím z jakého důvodu, ale byla tam.

"Dáš si taky špagety?" Zeptal se po chvíli Rye. Zakroutila jsem hlavou na náznak, že nechci a s omluvením jsem se odebrala do pokoje a nechala je tam osamotě.

Vlezla jsem si do postele a zachumlala se do peřiny. Nevím, co si mám o to myslet a tak jsem jenom ležela a civěla do blba. 

"Car? Můžu?" Nahlédl Rye do mého pokoje.

"Proč se ptáš? Samozřejmě, že můžeš." Vstoupil dovnitř a sedl si ke mě na postel. Teď už jsem byli dva, kdo nic neříkal a oba koukali do prázdna.

"Proč jsi odešel?" prolomila jsem po chvíli ticho. 

"Kdo to byl?"

Sedla jsem si do tureckého sedu a chytla Ryanovo obličej do dlaní, "neodpovídej mi otázkou a pověz mi to. Nedokážu to totiž pochopit."

"Sám nevím co to do mě vjelo. Já.. Nedokázal jsem se koukat na to, jak jsi se rozběhla a skočila na něj. Jak se mu rozzářili oči. Koukal se na tebe přesně, jak se na tebe koukám já, když tě nesmírně miluji. Jak když dostane narozeninový dárek a tam na něj vykoukne to nejroztomilejší štěňátko." Položil jeho dlaně na ty mé a sklopil zrak. 

"Lásko.." Vlezla jsem si mu na klín a sevřela ho v tom nejpevnějším objetí, "Miluji jenom tebe a nedokáži si představit, že by to mělo být kdykoliv jinak. Chtěla jsem tě mu představit, ale ty už jsi tam nebyl. Neviděla jsem se s tím klukem skoro dva roky" snažila jsem se ho sevřít ještě v pevnějším objetí, než před chvílí, "on.. On byl moje první obrovská láska, kterou jsem potkala."

Když jsem dořekla tuto větu, bylo to jako kdyby přestal dýchat. I když jsem se na něj tiskla tou největší silou, žádný dech jsem necítila. Pohlédla jsem na něj a viděla jsem jak mu zrovna stekla slza po tváři.

"Proč jste se rozešli?" Vložil si obličej do rukou, aby jsem mu do něj neviděla.

"Protože se musel s rodiči odstěhovat." zašeptala jsem, že jsem měla problém to slyšet i já sama. "ale to nic neznamená lásko.. Já miluju jenom tebe, a tím, že jsme se teď viděli se přece nic nemění. Já nevím, proč tady tak šílíš." Stiskla jsem mu ruku.

"Cary on tě miluje stále, já to na něm viděl.."

"Jsou to už skoro dva roky, to není možný.."

"Neskákej mi do řeči. Vím, co jsem viděl a doba někdy nehraje roli. Taky bych tě miloval do konce života, kdybych byl na jeho místě a kort, když bys byla moje první láska. A ty jeho máš taky pořád ráda." Chtěl vstát a odejít. Zatáhla jsem ho zpátky do postele a donutila ho koukat se mi do tváře. Měl oči celé od slz.

"Miluju jenom tebe! Jenom tebe a vždycky jenom tebe. Samozřejmě, že ho mám stále ráda, nikdy jsme si nic zlého neprovedli. Ale tebe miluji chápeš to? Jsi to největší štěstí, které mě kdy potkalo a můžu tě na 100% ujistit, že o tohle štěstí se jen tak připravit nenechám, protože tuhle dokonalost ve svém životě potřebuji a nedokáži si představit, že by měla patřit někomu jinému." Políbila jsem ho. "V čem teda spočívá ten tvůj strach?" Setřela jsem mu palcem slzu, když jsem ho pohladila po tváři.

"Že pro tebe nejsem dost dobrý a je pro tebe hoden někdo lepší. Že ti nedokážu dát vše, co by si taková princezna jako ty zasloužila. A že ti jednou ukradne srdce princ na bílém koni a odveze tě ode mě" 

"Ty už jsi mi toho dal mnohem více, než si vůbec zasloužím. A jeden princ na bílém srdci už mi srdce ukradl, tak doufám, že ho bude dobře střežit a nikomu ho nedá, protože nechci aby mé srdce patřilo někomu jinému." Objala jsem ho.

"Je pod milionem zámků společně s mým a všechny klíče jsou vhozené do té největší hloubky v moři." Věnoval mi polibek "A víš, co to znamená?"

Zakroutila jsem hlavou na náznak, že ne.

"Že nás nikdo nikdy od sebe nedostane i kdyby sebevíc chtěl. Miluji tě tak moc a promiň, že jsem tak citlivý. Sám jsem do dneška nevěděl, že to je se mnou až tak zlé." Zasmál se. Konečně se zasmál.

"Však já tebe taky. Pojď jsem ke mě." Přitáhla jsem si ho za lem trika a začali být ve vlastním světě, který bude patřit jenom vždycky nám.