Náhodné setkání

°Tělo bez duše°

Vzbudilo mě hlasité bušení na dveře. "Už jdu!!" Zakřičela jsem. Vstala jsem z postele a bylo mi jedno jak vypadám, otevřela jsem dveře a tam stála usmívající se Chloe.

"Ahoj" Pozdravila mě a já jí pozdrav opětovala.

"Chtěla jsem se jenom zeptat, jestli tady je všechno v pořádku? Nechybí vám.... Ouuu Car, ty vypadáš strašně.. Děje se něco?" Zvážněl jí výraz a už to nebyla ta usměvavá Chloe jako před chvílí. Snažila jsem se jí odpovědět, že ne, ale místo toho se mi nahrnuly slzy do očí. Chloe si mě přitáhla do pevného objetí. "Car.. Ať se děje cokoliv, tak mi to můžeš říct." "J-já vím, ale ne-nechi o tom teď s ni-nikým mlu-mluvit." Nemohla jsem zastavit slzy.

"Ne-nechceš si dát kávu?" Pozvala jsem jí dovnitř. "Moc ráda. A rovnou to kafe i udělám. Ty se jdi zatím dát nějak do kupy." Ještě jednou mě obejmula a šla do kuchyně.

Teprve teď, když jsem se na sebe v koupelně podívala do zrcadla, zjistila jsem, že vypadám jak zombie. Vypadala jsem jak po týdenní párty.. No možná ještě hůř. Rychle jsem si dala ledovou sprchu. Oblékla jsem si obyčejné tepláky s tílkem a vrátila se zpátky za Chloe.

"No konečně vypadáš už trochu líp." Byli její první slova, když jsem vyšla z koupelny. "Děkuju za kompliment." Pokusila jsem se o úsměv. "Kde je vůbec Ann?" Zeptala se mě a při vzpomínce, že je u kluků mi začali opět téct potůčky slz. Rychle jsem je utřela a doufala, že si Chloe ničeho nevšimla. "Spala dneska u kluků.. Víš, ty jak s námi byli na té párty, jak si nás pozvala." "Jojo vzpomínám si. A opravdu mi nechceš povědět, co se děje? Car.. Když jsem tě poprvé viděla před dvěma týdny, tak jsi byla hotové sluníčko. Všem si rozdávala úsměvy a slovo smutek u tebe nebylo znát. Rozdávala si samou pozitivní energii jakou jsem ještě u nikoho neviděla. A jak tě vidím dneska? Tohle není to sluníčko, který jsi byla."

Nevěděla jsem co odpovědět. Nechtěla jsem se s tím s nikým podělit, ale musím jí něco říct.

"Všechno bude v pořádku Chloe. Jenom prostě.. Včera jsem se rozešla s Ryanem." Na konci věty se mi zlomil hlas a své slzy už jsem zase neovládla. Ale na druhou stranu, když jsem to vyslovila a s někým jsem se podělila, tak se mi udělalo trochu líp. Nikdy to ale nebude dobrý, protože si bez něj život nedokážu představit. Cítím se jak, kdybych ztratila část sebe.

Chloe mě obejmula a tichým hlasem říkala, že to bude dobrý. Byla jsem jí hrozně moc vděčná, že se nevyptávala na detaily. Pochvíli, když už jsem byla zase schopná trochu mluvit a fungovat, jsme se domluvili, že večer spolu skočíme do kina.

"Už budu muset jít, nevadí to?" "Jen běž a promiň, že jsem tě tak zdržela. Moc ti děkuju, ani nevíš jak jsi mi pomohla." "Vůbec nemáš za co děkovat. Kdykoliv, jak jsem řekla, tu už budu pro tebe. Ještě si zavoláme ohledně toho kina jo? Tak zatím ahoj." "Tak zatím." Zamávala jsem jí, když vycházela ze dveří.

Šla jsem si pustit film. Ani nevím o čem byl, protože moje myšlenky směřovali úplně jiným směrem. Určitě víte jakým. Pochvíli jsem si vzpomněla, že musím napsat Mikeymu, co má Ann ráda. Přece ta oslava, plácla jsem se do čela. Měla jsem mu to donést už včera, ale úplně jsem na to zapomněla. Vzala jsem tedy papír a tužku a dala se do sepisovaní. Když se na televizi objevily titulky, měla jsem popsanou celou A4 a myslím, že to by mohlo Mikeymu bohatě stačit. Jsou tam nejdůležitější informace a i nejmenší maličkosti. Teď jsem ale nevěděla, jestli se mám s Mikeym sejít a nebo mu to napsat v SMS. Po chvíli mě napadlo, že si půjdu zaběhat a cestou ten papír zaběhnu předat. Napsala jsem mu tedy SMSku, kde se sejdeme, protože se mi teď opravdu nechce klepat u nich na dveře. Cítím se strašně. Mám strach. Bojím se vidět i Mikeyho.

Po chvíli odepsal, že tam bude čekat a tak jsem se šla rovnou obléct a vyrazila jsem. Domluvily jsme se, že se sejdeme za půl hodiny opět u Green parku.

Šla jsem se proběhnout menší stezkou, která je kousek od našeho bytu. Není moc dlouhá a na dnešní běhání je úplně ideální. Na konci stezky jsem se podívala na hodinky a byl to přesný čas, běžet k parku. Cestou jsem si uvědomila, že u něj spala Ann, tak kde asi bude? No uvidím.

Když jsem přiběhla, tak Mikey už tam čekal. Na přivítanou jsme se obejmuly. "Kde máš Ann?" Zeptala jsem se. "Vyrazila směr domov, když jsem šel sem. Řekl jsem, že si musím ještě něco zařídit." "Tak to jo.. Tady máš všechno, co má Ann ráda. Snad jsem na nic nezapomněla." Předala jsem mu papír a pokusila se o úsměv. "Děkuju" Odpověděl mi. Sedli jsme si spolu na chvíli na lavičku a probrali spolu ještě tu oslavu. Pak se konverzace ale úplně obrátila a nabrala zcela jiný směr.

"Car?" Podíval se na mě Mikey

"Ano?" Tázavě jsem mu pohled opětovala.

"Pověz mi proč? Co se stalo? Nikdo z nás nic neví.. Rye nám nic neřekl. Od včerejška je zavřený v pokoji a s nikým nechce mluvit. Takového ho neznáme, nikdy takový nebyl a vidím, že ty taky na tom nejsi nejlépe. Všechny nás to doma trápí."

"Rozešla jsem se s ním." Odpověděla jsem rychle a uhla pohledem, abych se na Mikeyho nemusela podívat."

"Ale stále ho miluješ.. Tak jaký je ten důvod? Vám je souzeno být spolu. Proč jsi ho opustila? Oba vás to ničí." Nerozuměl tomu.

"Mikey.." Tekly mi slzy. "Chci to pro nás udělat jednoduší až odjedeme s Ann z Anglie, tak nás to stejně rozdělí. Myslela jsem si, že když se už neuvidíme, tak to potom bude lehčí. Miluju Ryana hrozně moc, ale pak by to pro nás bylo ještě těžší než je teď. Chci ho toho ušetřit."

"Nemyslíš to vážně, že ne.. Tohle jsi neměla. Nikdy nemiloval nikoho jako tebe. Nemůžu ti do toho povídat, ale jediné, co ti ještě řeknu je, že jsi udělala obrovskou chybu.. To už je ale věc názoru."

Nedokázala jsem odpovědět. Jen jsem zase brečela. Po chvíli jsme se rozloučily a já běžela směr domů. Běžela jsem jako smyslů zbavená. Běžela jsem jako kdybych chtěla celému smutku utéct. Jako kdybych ho ze sebe mohla setřást. Nekoukala jsem skoro ani na cestu, prostě jsem jenom běžela. Když v tom se s někým srazila. "Pardon, moc se omlouvám.. Nekoukala jsem na cestu." Zvedala jsem se ze země. "Car.." Zaslechla jsem a vzhlédla. "Rye.."