Magnus alias fanoušek skupiny Queen (80. léta 20. st.) - Maddie

Prolog 1976

Zase bylo po silvestru. Rok 1976 jsem začal lehkou kocovinou po párty pro čaroděje, kterou jsem pořádal ve svém bytě v New Yorku. Párty ne kocovinu, ta přišla zcela nepozvána. Už ani nevím kolik jsme toho ten večer vypili, ale podle pohledu, který se mi naskytl, jakmile jsem se probudil, jsem usoudil, že málo toho rozhodně nebylo. U hlavy se mi válela láhev od whisky, šampaňské po půlnoci zjevně taky někdo dorazil a můj minibar byl kompletně prázdný. Taky jsem netušil, proč jsem spal na pohovce místo v mé královské posteli, neměl bych pak bolavá záda. Vypadalo to, že jsem vstal poměrně brzy podle tmy za oknem, jenže tu něco nehrálo. Nikdo už tu nebyl. Čarodějové mají obvykle spoustu času. Kam by taky spěchali? Nesmrtelnost je dost dlouhá doba. Pak můj pohled směřoval na hodiny. Cože?! Pět hodin odpoledne?! Ale co? Kdo by to řešil? Jediné z čeho jsem měl obavy, bylo, zdalipak jsem pod vlivem neudělal nějakou děsivou hloupost a jestli se večírek mým hostům líbil.

Tyhle starosti byly rázem tatam, když jsem zahlédl na stolku hromádku pochvalných ohnivých zpráv od mých magických přátel. Nejmilejší zprávy byly od Catariny a Ragnora, úžasně se v nich totiž pobavili na můj účet, to jim vždycky šlo. Ale s nadsázkou. Svůj post krále sarkasmu jsem držel pevně ve svých rukou, ale oni se toho ode mě už také hodně naučili. Co bych si bez nich počal? Upřímně mě zarazilo, že jsem nic neobdržel od Dot. Byli jsme v tu dobu ti nejlepší parťáci i přes naše drobné neshody v minulosti. Na čtení jsem toho měl prozatím vcelku dost, ale oči se mi znovu klížily, ospale jsem se protáhl, lenivě si zívnul a hned potom, co jsem si zašel pro sklenku vody a nějaký ten prášek pro rychlejší zlepšení mého pocuchaného stavu, zamířil do ložnice, abych si dal ještě krátkého šlofíka.

Aha! Tak proto jsem nespal v posteli! Jakpak se to mé malé kámošce Dot povedlo, že zabrala celou plochu matrace? Těžko říct. Alespoň jsem tak nebyl poslední, komu bylo souzeno se probrat s vygumovanou pamětí. Spala vcelku poklidně a já neměl to srdce ji budit. Položil jsem tiše sklenici i s práškem na noční stolek, protože zkušenost praví, že právě tohle bude potřebovat jako první až se probere. Nebyla navyklá na takovou dávku alkoholu a její následný stav jsem nechtěl mít na svědomí. Hodil jsem dopisy na komodu, vzal ručník a šel si dát sprchu, neboť jsem si byl jistý, že ještě nějakou chvíli bude Dot sladce spinkat.

Kdo by to byl řekl, že voda má tak blahodárné účinky? Pod těmi kapkami, které dopadaly na mou pokožku, jsem měl pocit, že s každou další má mírná bolest hlavy mizí. Kdyby mě staletí nepřesvědčila o opaku, řekl bych, že má opravdu zázračné schopnosti. Maximálně v úzkých mezích. Dal jsem se ještě trochu do pořádku - upravil linky, oční stíny, vlasy a vzal si čisté oblečení. Famózní! Každý smrtelník by v tu chvíli vedle mě vypadal jako hadr na podlahu. Ego spraveno. Mise splněna. Vždy jsem měl cit pro módu i tu novou, co s časem přicházela. Rozhodně jsem si však neodpustil nějaké své oblíbené staré kousky. Ani jediné smítko, vše naprosto perfektní. Otevřel jsem dveře koupelny a sebevědomě vykročil. Místností se rozezněl tichý zvuk.

Á, tak i moje břicho se hlásilo o pozornost! Pravda, předešlý večer jsem toho moc nepojedl. Proč si nedopřát alespoň něco lehkého? Navíc jsem se musel nějak zaměstnat, neboť Dot mě ještě nikde nenaháněla a bez rozloučení by neodešla. A lehnout si zas na pohovku či do pokoje pro hosty, ne děkuji. Na to nejlepší se vyplatí si počkat. Sice jsem často nevařil, ale uchopit nůž a nakrájet zeleninu není žádná věda. Pastva pro oči i jazyk, jak to má být! Listový salát, okurka, paprika červená i žlutá, ředkvičky, pepř, sůl a nesměla chybět zálivka ze zakysané smetany.

„Ááááh, moje hlava!" ozvalo se z mé ložnice.

„Dobré ráno, tedy spíš večer!" zavolal jsem na Dot přes celý byt.