Magnus alias fanoušek skupiny Queen (80. léta 20. st.) - Maddie

2. Do pohybu

Uběhl nějaký ten pátek a z televizní obrazovky se ozval v tom nemožném rozruchu, který panoval v Ragnorově domě, mně již dobře známý název hudební skupiny. Queen! Letěl jsem tím směrem jako vítr, ale zastihl jsem jen poslední kousíček zprávy, že kapela si přes léto dá s koncertováním pauzu a ve své plné síle se má v plánu navrátit až na podzim. Já si jen povzdychl, že musím čekat tak dlouho, protože jsem věděl, že teď už to nestihnu. Zvedl jsem vypínač, namířil ho na televizi a bylo ticho. Tváře členů kapely jsem za tu chviličku zahlédl jen koutkem oka a mohl jsem pouze hádat, kdo z nich zpívá a kdo hraje na bubny, než se mi v mysli rozplynuly definitivně. Chtěl jsem si i tak počkat, až je uvidím naživo, je to mnohem velkolepější. Sebral jsem kupu hadrů, co se válela na pohovce, a užuž jsem chtěl jít mírně vyčinit Ragnorovi, že přestože mi velkoryse poskytnul azyl, měl by s tím jeho permanentním nepořádkem, ohrožujícím veřejné blaho, přeci jen něco udělat v mém i jeho vlastním zájmu, když v tom se ozvalo jemné klepání na dveře. Zvláštní, neupozornil mě na to, že bychom čekali návštěvu. Cestou jsem se zbavil toho hnusu, který jsem chtěl původně Ragnorovi pro výstrahu vysypat na hlavu, došel jsem až k nim a otevřel. Můžete hádat, kdo se za dveřmi skrýval. Kdo asi? Kdo jiný než Dot! Vyfiknutá jako na párty, převážně v červené a v medově žluté barvě. Když zaregistrovala, jak si ji udiveně prohlížím a pravděpodobně nemám potuchy, co bude následovat, rázně se mě zeptala: „Nezapomněl jsi náhodou, že ne?!"

A sakra! Na co?! Chviličku jsem bezmocně těkal pohledem z místa na místo. Dot už se nadechovala, s úmyslem mi to pěkně vytmavit, ale byl jsem rychlejší.

„A jó!" ok, tak to jsem to moc nezachránil, aspoň jsem si dokázal rychle vzpomenout, co jsem ji vlastně slíbil, i když to nic neměnilo na tom, že Dot mě propichovala pohledem skrz na skrz, „No jo, no jo ... hlavně klídek. Žádné výbuchy. Ragnor by nebyl rád, kdybys mu tady z toho udělala kůlničku na dříví jenom kvůli mně. To by tě pak asi vlastnoručně přerazil. Dej mi jen pět minut."

Vyběhl jsem bezmyšlenkovitě do ložnice k mé skříni, zrovinka doplněné o několik nových úlovků nejlepší anglické módy. Co mi to ale bylo platné? Abych si něco vybral a celkově sladil, to chtělo čas, který jsem s tou zuřící dračicí za zády rozhodně neměl. Sáhl jsem proto po jistotě. Bílá košile, modré kšandy, černé kalhoty a naleštěné černé boty snad nikdy nevyjdou z módy. Upravil jsem si trochu vlasy, protože nemohly být méně než dokonalé. Trocha líčení, neboť mě má bisexuální orientace nijak netížila a rád jsem dával najevo, že kopu za oba týmy, zvláště když už to konečně šlo ventilovat veřejně. Ach, že by lidé opravdu pochopili, že láska nezná meze a bránit jí, je proti přírodním zákonům? No řekněme, že k jejich plnému porozumění bylo ještě hodně daleko. Na tyhle myšlenky, přemítání a lidské stupidity nebyl čas. Běžel jsem zpět ke dveřím jako namydlená střela.

Dot se otráveně opírala o futra v předsíni, ale já brzdit nehodlal. Popadl jsem ji za ruku a vláčel za sebou jako hadrovou panenku. Jen co se stihla vzpamatovat, začala se smát na celé kolo: „Magnusi! Zpomal! Máme čas! Neboj! Neuteče ti to!"

Já ji nevnímal. Byl jsem až příliš zaslepený vidinou nejrůznějších atrakcí. Jop! Choval jsem se jako dítě. Ale z naší dlouho plánované návštěvy lunaparku na Coney Islandu se vší pompou jsme si přeci nemohli nechat ujít už ani chviličku. V malé odbočce jsem vytvořil portál, který nás pohodlně přenesl na místo určené. I když ne úplně doslova. Konkrétně za jeden roh budovy, kde nebylo riziko, že na naše teatrální zjevení bude nevěřícně koukat nějaký civil. Pak už stačilo ujít pár kroků a rozevřelo se před námi panorama zábavních atrakcí. Dovnitř jsme to vzali zkratkou. Za prvé, abychom nemuseli platit vstupné. Za druhé, abychom předběhli ty davy čekající ve frontě. Bezva!