Magnus alias fanoušek skupiny Queen (80. léta 20. st.) - Maddie

13. Krutá realita

Čas se ploužil a moje obavy z věcí následných nebraly konce. Prohlížel jsem si zrovna svoje černé nalakované nehty, když se probouzející Freddie začal kroutit na posteli. Bylo to tady. Teď už jsem nemohl utéct, ač mě to v prvním momentě napadlo. Rozespale si promnul oči, svraštil čelo a potichu si zanadával na to, jak je mu mizerně. Nedivil jsem se mu, ani já bych nebyl po takovém mejdanu fit. Rozhlížel se okolo sebe, než mě zachytil ve svém zorném poli. Působil kompletně nepřítomně, jakoby nevěděl, zda ještě spí nebo už je vzhůru, ale při smyslech nebyl vůbec, když přidušeně nevěřícně zachraptěl: „Co tu děláš?"

Tak prostinká otázka, jenomže jak na ni odpovědět jsem netušil. Přestože jsem si za noc stihnul připravit mnoho proslovů, jak mu celou současnou situaci vyjasnit, najednou se rozplynuly a slova mi uvízla v krku. V místnosti zavládlo takové ticho, jaké jen v prostředí rušného velkoměsta mohlo, a chlad od podlahy prostoupil celým mým tělem, až mi naskočila husí kůže. Potom, co jsem se oklepal, jsem nejistě pronesl: „Já ... jen jsem se chtěl ujistit, že budeš v pořádku."

„Co? Cože?! Co se do prdele stalo? Kde to jsem a proč ... proč jsi tu?" blekotal a začínal přicházet k sobě.

„Řeknu ti to. Jenom se uklidni."

„Jak?!" vytřeštil na mě svoje ospalé oči.

„Freddie ..." zvednul jsem se ze židle.

„Nepřibližuj se!" vyjekl a hořce toho zalitoval, jeho prsty nahmataly místo největší bolesti uprostřed čela, protože se dostavily první bolestivé známky střízlivění.

„Dobře." zvednul jsem ruce v obranném gestu a zůstal stát na místě jako solný sloup, „Žádný spěch, já mám času dost."

Freddie si dal opravdu načas, jenom těkal bezmocně očima po místnosti.

„Do hajzlu! Nic si nepamatuju. Můžeš mi vysvětlit, kdo tě sem kruci pustil?!" pronesl, když se z toho lehce vzpamatoval.

„Jistě, jen když už nebudeš vyšilovat."

„Jak nemám vyšilovat?! Dva roky se neozveš a najednou se objevíš u mě v ložnici ... teda, hádám, že je moje. Že jo!?"

„Jo, je tvoje. Snad. V tomhle hotelu jsem poprvé a nemysli si, nepřijde mi to o nic míň kontroverzní než tobě. Jsem tu úplnou náhodou, protože ..."

Do toho někdo vezme za kliku. Kurva! Já zapomněl odemknout! Jak to teď asi musí vypadat? Dotyčný zaklepe a táže se: „Freddie, je všechno ok?"

Freddie po mě hodí zděšený výraz a už leze z postele. Neohrabaně, kvůli souboji se stabilitou, se dobelhá ke dveřím a odemkne.

„No, to je dost. Překvapilo mě, že ses ze svojí vlastní narozeninové oslavy vytratil tak brzo, ale určitě si k tomu měl pádný důvod, není-liž pravda." vejde do místnosti neomaleně ten nesympatický chlap, který předchozí večer postával na pódiu po boku Freddieho.

„Ou, jdu nevhod?" zhlédnul si mě svýma pichlavýma očima.

„Ani ne, Paule." zpraží mě znovu Freddie svým nevrlým pohledem, tím nejhorším jaký jsem na něm kdy viděl.

Tak to si snad dělá srandu! To se mu tu mám zpovídat před tím ňoumou? Zíral jsem na něj a přemýšlel jak ho slušně vykopnout nebo mu aspoň naznačit, že mě jeho společnost není zrovna po chuti a pro vzbuzení většího respektu, jsem si založil ruce na prsou a nápadně jsem si odkašlal, načež se otočil opět na Freddieho.

„Přišel jsem ti jen říct, že tahle párty byla boží, fakt luxus, lidi říkali jen samé chvály, ani já jsem se už dlouho tak nezkalil. Usnul jsem na schodech. Jau, mám z toho rozlámaný záda. Půjdu se dospat, kdyby něco, přijď. Ale zdá se, že se taky nudit nebudeš. Pěknej úlovek, zdá se malinko netečnej, ale taky bych si dal říct." mrknul na mě a měl se k odchodu.